Naruto u Sasukeho zůstal přes noc. Ráno vstali a cestou do školy se stavili u Naruta doma pro jeho věci do školy. Kiba tedy musel do školy jít pěšky.
Ve škole vzbudil jejich společný příjezd značný zmatek. Začalo se šeptat něco o jejich údajném vztahu. Po čtvrtý vyučovací hodině už si byl téměř každý jistý, že jsou spolu zasnoubení.
„Kibo? Potřeboval bych od tebe jednu pozornost,“ zašel Sasuke za svým přítelem.
„Za to, jak jsi mě dneska vyšplouchl s tím autem? Zapomeň.“
„Ok, v tom případě pro tebe mám nový rozkaz.“
„No nazdar.“
„Zařiď dneska u Tsunade, že zítra nemusíme já, ty, ani Naruto přijít do školy. Zejtra ráno odjíždíme.“
„Kam?“
„Domů.“
„Ale co tvůj trest?“
„Můj trest právě skončil. Prostě to udělej. Uvidíme se večer doma.“
„Jasně, všechnu práci hoď na mě.“
„Nestěžuj si, mohl jsem na tobě nechat sociálku.“
„Sociálku? Co se děje?“
„To se tě netýká!“
„Jasně, jako vždycky,“ povzdechl si brunet a vydal se zpátky na místo.
Odpoledne strávil v kanceláři ředitelky dvě hodiny. Chvílemi se dohadovali oni dva, chvílemi Tsunade volala k nim na zámek a chvílemi Kiba mluvil s úřadujícím králem a královnou. Po dvou hodinách se mu však povedlo všechny přesvědčit, aby mohli všichni domů.
Sasuke s Narutem čekali na nějakou sociální pracovnici nebo pracovníka u Naruta doma. Přišla krátce před čtvrtou. Byla očividně potěšená, že Naruto není sám. Vysvětlila mu, jak důležité je nezůstávat v takovýchto chvílích sám. Pak jí, a částečně i Naruta, Sasuke poprosil, aby si promluvili někde v klidu o samotě.
Tento rozhovor byl mnohem složitější, protože ona nevěděla, kdo Sasuke ve skutečnosti je, a ze začátku mu nechtěla ani věřit. Musela si to ověřit několika telefonáty, včetně jednoho ze Sasukeho čísla. Pak se však cekem rychle domluvili, že opravdu mohou další den odjet do jejich království. Nikdo se nechtěl přít s královskou rodinou. Nebýt toho, sirotků měli v tomhle městě dost a dost, a tak bylo jenom dobře, že se nemuseli starat o dalšího.
„Jak jsi to udělal?“ nechápal Naruto, když si o pár minut později balil po tom, co mu pracovnice popřála pěknou cestu. Sasuke se jenom usmál.
„Řekněme, že mám jisté výhody, které mi do teď byly znemožněny. Můžeme jít?“ zeptal se překvapeně, když si Naruto hodil jednu poloprázdnou tašku přes rameno.
„Ten zbytek jsou moje věci koupené kvůli nocím,“ pokrčil rameny. „Můžeme jít.“
Před domem se otočil a dlouze se na něj zadíval. Byla to obyčejná bytovka, ale on se na ní díval dlouho zvláštním, zastřeným pohledem. Sasuke k němu přešel a položil mu ruku na rameno. Otočil se na něj.
„V pořádku?“ Naruto se pousmál.
„Jasně. Jenom… bydleli jsme tady od nepaměti. Mám na ten dům hodně vzpomínek,“ a bez dalšího slova se vydal k autu.
Večer se, tentokrát bez nejmenších protestů, uložili k spánku do jedný postele. Sice k sobě pořád byli zády, ale oba až moc dobře cítili mrazivé pocity na jejich zádech, když se ten druhý byť jen nepatrně pohnul.
Ráno vyrazili brzo ráno, aby dorazili na místo relativně brzo. Kiba se nakonec rozhodl, že tady ještě nějaký čas pobude a aspoň prodá ten dům. Jeli bez řečí, jenom v doprovodu hudby. Občas teda mezi sebou prohodili pár slov a v poledne se zastavili na oběd, který po menší hádce zaplatil Sasuke.
„A kam přesně jedeme? A kde máš rodiče?“ Naruto si uvědomil, že o něm nic neví. Což bylo poněkud ironické vzhledem k tomu, že Sasuke o něm věděl všechno.
„Rodiče na nás už čekají. Neboj, není to zas až tak daleko od hranic. A ty jsou právě před náma,“ kývl na tři auta, který stáli před nima a sám se zařadil za ně. Prohlídka každého auta trvala nějakých pět minut, ale jakmile tam přijeli oni dva, strážci se na Sasukeho usmáli a bez řečí mu otevřeli závoru.
„Co to bylo?“ nechápal Naruto. Sasuke se usmál.
„Další část výhod, o kterých jsem mluvil.“
Další hodinu a půl jeli v tichosti, pak se však před nima objevilo obrovské město. Jak jím projížděli, lidé se s úsměvem otáčeli a mávali na ně.
„Co to je?“ Naruto se nestačil divit.
„Počkej, brzo už budeme na místě,“ vyhnul se odpovědi Sasuke. Jel stále dál do středu města až dojel před obrovskou, zlatem zdobenou bránu.
„To je…?“
„Zámek královské rodiny, ano.“
„Ale tam už tě nepustěj,“ prohlásil pevně Naruto. Sasuke se na něj jenom usmál a stáhl okýnko.
„Á, Sasuke!“ usmál se na něj hlídač u brány.
„Taky tě rád vidím, Toshiro.“
„Rodiče na vás už čekají,“ jenom to řekl, závora se zvedla. Naruto to celý sledoval s otevřenou pusou. Pomalu mu začali docházet souvislosti. Přejeli přes celé zahrady a zastavili před obrovským schodištěm. Vystoupili a už k nim pospíchali tři postavy, žena a dva muži, a za nimi celý seskupení dalších lidí.
„Sasuke!“ usmála se na něj Mikoto. „Tak ráda tě zase vidím, synu!“ stiskla ho ve vroucím objetí. Sasuke se zhluboka nadechl, aby se neudusil, a zavřel oči. „A ty budeš asi ten Naruto, viď?“ otočila se pak na blonďáka. „Ráda tě vidím. Jsem Mikoto, matka tady Sasukeho,“ Naruto na ní stále zíral s lehce pootevřenou pusou.
„Sasuke, copak jsi našemu hostu neřekl, kdo jsi?“
„Copak jsi mi to nezakázal, otou-san?“
„No to jo, ale když jsi už dostal povolení vrátit se, tak jsem čekal, že to hned vyklopíš všem. Jsem Fugaku Uchiha, Sasukeho otec a stávající vládce země,“ natáhl ruku k Narutovi. Ten jí, furt poněkud ohromeně, stiskl. „A když už jsme u toho, proč si myslíš, že tvůj trest skončil?“
„Naruto, nechceš si jít vybalit do svýho nynějšího pokoje? Určitě jsi po cestě unavený, tak si tam můžeš odpočinout,“ sotva to Sasuke dořekl, vedle auta se objevili dva chlapi. Jeden vzal Narutovu tašku a druhý Sasukeho zavazadla. „Odveďte ho někdo do pokoje pro hosty, do toho blízko mých komnat.“
„Teda bratříčku, někdy si říkám, že králem by jsi měl být spíš ty,“ ozval se poprvé od jeho návratu Itachi. Naruto se jenom tiše vydal za sluhou.
„Tak, teď nám to už můžeš říct?“ ozval se Fugaku, když Naruto byl v takové vzdálenosti, že je nemohl slyšet.
„Už jsem vytrestaném dost, tati,“ řekl akorát Sasuke a sám se vydal do svých komnat. Fugaku se za ním jenom překvapeně díval.
„No to jsem z toho jelen,“ zavrtěl hlavou.
„Zamiloval se, tati.“
„A nejspíš si myslí, že u svýho vyvoleného nemá šanci,“ dodala Mikoto.
„Ale neřekl bych, že to tak je.“
„No, každopádně mu musí nejdřív všechno vysvětlit.“
„O čem to mluvíte?“ Itachi a Mikoto se podívali na Fugaka.
„Copak tys neviděl, jak se na toho chlapce díval? Nejspíš pochopil, jak se ti chudáčkové cítili po tom, co je odkopl,“ pokrčila rameny.
„No, jenom doufám, že se to nějak vyřeší,“ prohodil Itachi. „Bylo by fajn věnovat jim kus království.“
„Cože?“ otočil se na něj Fugaku.
„Ale tati! Sasuke se na kralování hodí mnohem víc než já! Navíc by ho to aspoň trochu zkrotilo. A kdyby byl s Narutem, nehrozilo by, že jejich děti by se o ten kus království poprali nebo že by se království rozpadlo, protože ho zdědí moje děti.“
„A když už jsme u toho, nemyslíš, že je čas na ženění?“
„Mami!“
Sasuke nervózně přešlapoval před dveřmi do nynějšího Narutova pokoje. Jestliže si před pár hodinami nebyl jistý jejich vztahem, tak teď si opravdu nevěděl rady.
Jak se bude Naruto chovat po tom, co se dozvěděl pravdu?
Nakonec se však konečně rozhoupal k činu a zaklepal na rozlehlé dveře.
„Dále,“ ozvalo se z nich a Sasuke vstoupil. Rozlehlý luxusně zařízený pokoj mu byl dost dobře známý, takže se neobtěžoval s rozhlížením. Naruto stál na balkóně a díval se do zahrady.
„Naruto?“ zeptal se opatrně a přešel k němu.
„Proto jsi to všechno bez potíží zařídil,“ řekl Naruto, aniž by odtrhl oči od rozsáhlých zahrad. „Proto bylo tak lehké projet hranice. Proto se za náma všichni otáčeli. Řekni, Sasuke,“ otočil se on na něj. V očích měl slzy, „proč to děláš? Chceš mě jako domácí hračku? Ale já už nemám důvod to dělat.“
„Blbče,“ odfrkl si Sasuke. Opřel se o zábradlí a také se zadíval ven. „Kdybych tě chtěl jen jako hračku, bylo by jednodušší nechat si tě tam v tom bytě a platit ti.“
„Slyšel jsem o tobě,“ začal najednou Naruto. „Mladý princ, který láme mužům srdce na potkání. To chceš udělat i mě?“ Sasuke se na něj pozorněji podíval. Po tváři mu stékaly slzy. Bolel ho ten pohled. Ale nevěděl, co na to říct. V těhle věcech nebyl dobrej…
„Nechci, Naruto. Nikdy jsem nechtěl,“ to bylo tak všechno, co dokázal říct. A při tom to je tak jednoduchý! Ale bál se. Tak strašně se bál, že by se mu ten blonďák vysmál!
„Tak proč? Proč jsi mě sem vzal? Pochybuju, že by to bylo kvůli tomu, abych si užíval blahobyt královské rodiny.“
„A co když jo?“ Sasuke k němu o krok přistoupil. „Co když to je kvůli tomu, že chci, abys měl všeho dostatek? Co když je to kvůli tomu, že nechci, aby ti něco scházelo? Co když to je kvůli tomu, že…“ zarazil se. Ne, on to prostě nedokáže říct.
„Že?“ zeptal se blonďák a zadíval se mu do očí. Stále byly vlhké od slz, ale vypadaly, jako by na něco čekaly, v něco doufaly.
„Že tě miluju,“ vydechl Sasuke tiše. Kdyby Naruto nestál tak blízko u něj, neslyšel by to. Blonďák se usmál, natáhl se k němu a políbil ho. V tom polibku nebylo nic z vášně a touhy, kterých si už užili dost. Polibek byl plný lásky, něhy a doteď potlačovaných citů.
„Já tebe taky, Sasuke.“
http://www.luczaida.estranky.cz/
(Luczaida, 2. 1. 2012 23:20)