Naruto se vzbudil brzo ráno. Nikdy nespal víc než pár hodin a jeho tělo si už zvyklo. Ještě před otevřením očí ho udeřila do nosu příjemná vůně. Byla mu povědomá, ale takhle brzo po probuzení ji nedokázal zařadit. Místo toho se ještě víc natiskl k tomu úžasnému teplu a zdroji vůně. Teprve v tu chvíli mu začalo všechno postupně docházet.
Rozlepil oči, lehce nadzvedl hlavu a díval se přímo do uvolněné tváře jeho hostitele. Lehce mu rukou poodhrnul vlasy z obličeje. Vypadal tak sladce a zranitelně.
Opatrně, aby ho neprobudil, se vyprostil z jeho objetí. Natáhl na sebe aspoň pár kusů oblečení, sedl si na postel a přemýšlel.
Jak to teď s nima bude? Nejlepší možnost by byla hned teď odejít. Na druhou stranu, z čistě profesionálního hlediska, ještě nedostal zaplaceno. Takže-co teď?
Odpověď přišla sama. Za sebou ucítil pohyb. Otočil se a zadíval se do zvědavých onyxových očí.
„Už jsi vzhůru?“ řečnická otázka. Blondýn přikývl. „Vyspal ses aspoň trochu?“ další němé přikývnutí, tentokrát doprovázené úsměvem. Sasuke vstal a přešel ke svým kalhotám, které se válely nedaleko. Vytáhl z nich peněženku a z tý zase slušných pár papírovek. „Chceš zavést domů?“ zeptal se, když mu je podával.
„Díky, seš hodnej, ale nechci,“ usmál se na něj a vzal si je. „Není to moc?“
„Není. Ty je potřebuješ víc než já,“ nastala chvíle ticha, kdy se oba dívali navzájem do očí. Taková malá chvilka porozumění.
Nakonec se na Sasukeho Naruto usmál, natáhl si triko, mávl na něj ode dveří a byl ten-tam.
Tentokrát si změny mezi nima všimli i spolužáci. Jejich letmé pohledy a úsměvy se brzo staly hlavním probíraným tématem na škole. Ale ani jednomu z nich to ani při nejmenším nevadilo.
„A už toho mám dost!“ přerušila jednou hodinu Anko-sensei a tím vrátila Naruta a Sasukeho zpátky do reality. „Uzumaki, Uchiha. Můžete mi odpovědět na mou otázku?“ na chvíli se odmlčela, jako by opravdu čekala, že jí odpoví. Ale ani jeden z nich nevěděl, o čem se baví, natož aby věděli, na co se ptala. Co teprve odpověď! „Tak, pánové. Můžete mi říct, na co jste právě mysleli?“ Naruto krvavě zrudl a sklopil pohled. Sasuke naproti tomu se na Anko nepřátelsky mračil. „A rozhodně to není prvně, že? Jste snad zamilovaní?“ v tu chvíli se Sasuke poprvé podíval na Naruta. Stále byl rudej jak humr v hrnci při vaření a stále se díval do země. Sasuke se pousmál. „Dávejte pozor!“
„Anko má pravdu. Nezamiloval ses nám náhodou?“ Sasuke proti Kibovi hodil nehezký pohled, ale nic jiného neudělal ani neřekl. Nemělo to cenu. „Páni, chlape, rodiče by z tebe měli radost,“ se smíchem mu poklepal po rameni. Sasuke ho zpražil pohledem.
„Ještě pořád jsem tvůj nadřízený,“ upozornil ho ne zrovna mile.
„Jasně, chápu. Mimochodem, nebude vadit, když dneska večer budeš sám doma, že ne? Dík moc.“
„Užij si to s Hinatou,“ Sasuke se pousmál potěšen tím, že Kibovi vrátil jeho škádlení.
A tak Sasukemu dál ubíhali dny trestu. Ale teď už se opravdu cítil jako při trestu, na rozdíl od prvních dní. Teď už chápal, jak se cítili jeho náhodné hračky. Už i on se cítil příšerně s vědomím, že s Narutem to bylo jen na jednu noc, že u něj prostě nemá šanci.
Naruto běžel městem. Přes clonu slz skoro neviděl. Nevěděl, kam běží. A v tu chvíli mu to bylo jedno. Chtěl jenom být co nejdál od toho prokletého domu. Skoro nevnímal kapky, které dopadaly na jeho z větší části odhalené tělo, ani bláto, které se mu usazovalo na nohou. Nevnímal ani své okolí. Vnímal jenom tu obrovskou bolest, která se mu objevila v srdci, postupovala celým jeho tělem a za sebou zanechávala pocit nekonečné prázdnoty.
Když se konečně rozhodl vzhlédnout a rozhlídnout se kolem, překvapeně zjistil, že stojí před známým domem. Sice v něm byl zatím jenom dvakrát, ale přes to nyní stál právě tady.
Pršelo a on začínal pociťovat vlivy okolí. Začínal se klepat zimou a cítil kapky, jak dopadaj a stékaj po jeho odhalených rukou a nohou. Triko i kraťasy měl promočené a nepříjemně se lepily na jeho kůži.
Zhluboka se nadechl a odhodlal se ke stisknutí zvonku vedle branky. Několik následujících vteřin se nic nedělo a Naruto začal uvažovat o spěšném opuštění svého stávajícího místa. V tom se však dveře rozletěly a v nich stál Sasuke v džínách a rozepnuté košili ze školy.
„Kami-sama, Naruto! Pojď rychle dál,“ vyběhl ven jen bos, rychle otevřel branku a postrkoval ho před sebou. Když za nimi zapadly dveře, jenom se chvíli měřili pohledem. „Měl by ses jít vysprchovat. Nevím sice, co se stalo, ale teplá sprcha ti pomůže. Minimálně proti prochlazení po tom slejváku. Dám ti do koupelny čistou osušku a půjčím ti nějaký věci.“
Zavedl ho do koupelny a vše mu tam přinesl. Pak se vydal udělat jim čaj. Vůbec netušil, co se stalo, že Naruto přišel zrovna sem.
Naruto ve sprše přemýšlel o tom samém. Když vyšel ze sprchy a osušil se, natáhl na sebe Sasukeho kalhoty a přetáhl si přes hlavu jeho triko. Aniž by si to uvědomil, zavřel oči, usmál se a naplno nasál vůni, kterou bylo triko nasáto. Cítil se, jako by se vrátil do Sasukeho náruče. A to ho uklidňovalo.
Nerozhodně vyšel z koupelny. Jediná místnost, o který věděl kde je, byla ložnice. A nemyslel si, že by to zrovna bylo místo, kam by teď chtěl jít.
„Druhé dveře vlevo od koupelny,“ ozval se ze zmíněných dveří Sasukeho hlas. Naruto se tam rozešel. Sasuke seděl v křesle se šálkem čaje v ruce a na stole stál další šálek. Naruto si sedl na pohovku. „Ten je pro tebe,“ usmál se na něj Sasuke a kývl na šálek na stole.
„Díky,“ Naruto si ho však nevzal. Nevěděl, co se bude teď dít. Cítil se nejistý. Jeho vlastní nohy ho zradily a přinesly až sem…
„Řekneš mi, co se stalo?“ nebyl to rozkaz. Jenom obyčejná otázka. A Naruto nevěděl, co má odpovědět. Má mu říct pravdu? Jak jinak by mu vysvětlil, proč je právě tady. I když, pravda tohle nevysvětluje. „Jak se má tvá máma?“ Sasuke nejspíš usoudil, že mu to nepoví a tak se rozhodl nadhodit jiný téma. Ale vybral si špatný. Narutovi do očí ihned vytryskly slzy. „Naruto! Stalo se něco?“ okamžitě postavil hrnek s čajem na stůl a přisedl si k němu. Obejmul ho kolem ramen.
„J-jo,“ Naruto se rozvzlykal. „Máma… ona… Já… Přišel jsem domů a tam… doktoři a…,“ nedokázal to říct. Prostě to nedokázal. Ta rána byla až moc čerstvá. Sasuke se lehce zamračil a přitáhl si ten blonďatý uzlíček neštěstí blíž k sobě. Hladil ho po zádech a ve vlasech, ale nic neříkal. Došlo mu, co se stalo. A věděl, že tohle už dobrý nebude. „Já nevim, co mám dělat. Zítra má přijít kdosi ze sociálky. Ale já do děcáku nechci! Konec konců, za rok jsem plnoletej!“
„A nechtěl bys odtud vypadnou?“
„Jak, vypadnout odtud?“
„Jednoduše. Asi osm hodin cesty odtud je malé království. Mohli bysme se sbalit a odjet tam. Mohl bys tam začít nový život a třeba sbalit někoho vysoce postaveného.“
„Jasně, rovnou někoho z královské rodiny, že?“ odfrkl si Naruto. Sasuke se pousmál. On až moc dobře věděl, že to není až tak nemožné. „Jak by to šlo? Sociálka mě určitě jenom tak nepustí. A nebýt toho, pořád tady máme školu. A ta by nás jenom tak nepustila. Zvlášť tebe ne. Zlepšuješ nám průměr.“
„O to se starat nemusíš. To zařídim já.“
:D
(keishatko, 16. 11. 2010 5:41)