Jdi na obsah Jdi na menu
 


3.: (Ne)Příjemný rozhovor

28. 11. 2009
„Dobrý den, paní Uzumaki. Je Naruto připravený?“
„Jistě,“ Kushina vešla zpátky do obýváku. „Pospěš, Naruto. A nezapomeň, že máš zítra sraz s týmem!“ Naruto protočil oči, ale vyšel ven.
Sasuke si na sebe vzal černé kalhoty, tmavomodré triko s krátkým rukávem a černou bundu. Zvolené tmavé barvy kontrastovaly s jeho bledou pletí. Slušelo mu to.
„Kam se jde?“ zeptal se ho poněkud zmoženě naruto. Ten den ho celkem unavil.
„Nech se překvapit,“ dál už nemluvili. Teprve když došli na místo, tak se Naruto ozval.
„Tak to doufám, že mě opravdu zveš. Jinak by účet spláceli ještě moje vnoučata,“ jakmile Narutovi došlo, co že to vlastně řekl, zčervenal. „No… totiž… myslel jsem…“
„V pořádku,“ přerušil ho s mírným úsměvem Sasuke. „Jistě, že tě zvu,“ řekl a vešel do nejdražší restaurace v Konoze.
Ještě že jsem poslechl mámu, pomyslel si Naruto, když i on procházel draze zdobenými dveřmi.
„Ááá, pán Uchiha. Máte rezervovaný stůl pro dva, že? No tak pojďte,“ přivítala je vnadná servírka. „Tady to je,“ zavedla je k jednomu ze stolů, který byl odcloněný od ostatních a tím pádem byl o něco osobnější. „Co si dáte k pití?“
„Vodu. Dvakrát,“ dodal rychle Sasuke, když si všiml, že Naruto už-už otevírá pusu. Ten se na něj jenom nehezky podíval. Začínal si myslet, že alespoň v něčem zapadne k Uchihům.
„Dobrá. Tady máte jídelní lístky. Pokud budete mít nějaký speciální přání, ptejte se po Aiko,“ naposledy mrkla po Sasukem a odkráčela. Oba pak otevřeli jídelní lístek. A Naruto jen valil oči.
„To to nemůžou napsat japonsky?“ prohlásil nakonec a lístek odložil. Zhluboka si povzdychl. „Ramen asi nemaj, co?“ Sasuke pobaveně zavrtěl hlavou. „Tak si dám to samí, co ty,“ a než by se jeden z nich nadál, už vedle nich stála servírka i s dvěma sklenicemi vody.
„Tak, máte vybráno?“
„Dvakrát vaše speciální menu, prosím.“
„A nějaké speciální přání?“
„Ne, děkujeme,“ servírka kývla a odešla. A mezi nima zavládlo ticho.
„Tak, chtěl jsi se mnou mluvit o něčem určitém?“ přerušil ho nakonec Naruto, kterýmu to ticho nebylo příjemné.
„Pár věcí by se našlo,“ přikývl, ale nepřestával ho bedlivě sledovat. „V první řadě bych se chtěl omluvit za chování mého otce. Myslí jenom na blaho klanu a navíc… po bratrově smrti se snaží všechno uspěchat. Říká, že nikdo neví, kdy přijde řada na dalšího z nás,“ Naruto chápavě kývl. „A pak… já… nevim jak…“ k Narutově překvapení jeho tváře získali růžový nádech. „Echm. Chtěl jsem mluvit o… svatební noci,“ a naráz zrudl i on.
„No a… co přesně jsi chtěl probrat?“ pohledem těkal různě kolem sebe, ale dával si záležet, aby se nepodíval na Sasukeho.
„Já…jenom jsem chtěl…“ Sasuke se odmlčel a sklonil pohled. Pak se zhluboka nadechl a znovu se zadíval na Naruta, který se stále zarputile vyhýbal jeho pohledu. „Chtěl jsem ti jenom říct že… já to nedělám dobrovolně! Jsem do toho stejně donucený jako ty. A to rozhodnutí, že hnedka tu noc… Nesouhlasím s tím, ale myslím, že kdyby-“
„Jo, tak ty myslíš,“ odfrkl si naruto a konečně se mu zadíval do očí. „A co myslíš, že teď cítím já? Jasně, chápu, že ani tobě to není zrovna po srsti, ale skuz se ty na chvíli vžít do mě. Jasně, budu se ženit s někým koho vlastně neznám a ještě je to kluk. To mi ale nevadí tolik, jako to, že se s tebou hned po svatbě budu muset vyspat. A pokud se na tom jutsu něco zkazí, tak potom znova. A pokud se to zase nepovede, tak ještě jednou. A pokaždé budu já ten…“ zlomil se mu hlas. Tohle bylo vlastně to, co v sobě už tři dny dusil. Ze začátku sice přemýšlel, že by se s tím svěřil třeba Sayuri, ale nakonec to zamítl. A teď to tady říká tomu zatracenýmu Uchihovi. Zavrtěl hlavou a znovu začal bloudit pohledem po okolí. Sasuke se na něj zaraženě díval.
„Máš pravdu,“ řekl nakonec, čímž přinutil naruta, aby se na něj překvapeně podíval. „ani zdaleka na tom nejsem tak zle, jako ty,“ zase se odmlčel. „Jenom jsem chtěl, abys věděl, že nejsem jenom kostka ledu, která to udělá naprosto bez zájmu a bez toho, aby si tě pořádně všiml. A… co jinak děláš?“ naruto se na něj jenom překvapeně díval. Nechápal, jak může tak jednoduše přejít z tématu na téma, i když… vlastně, byl rád, že to udělal. Ale než stačil vůbec otevřít pusu, objevila se vedle nich Aiko.
„Ták, tady to je,“ postavile před ně dva naprosto identické talíře. „Budete si přát ještě něco?“
„Ne, děkujeme,“ Naruto si talíře divně prohlížel.
„Co to je?“ zeptal se nakonec. Sasuke se mírně pousmál.
„Různý druhy sushi. Vlastně úplně obyčejné jídlo pod nóbl jménem. Tak, odpovíš mi na otázku?“ zeptal se a vzal si hůlky.
Zbytek večera se, svým způsobem, dobře bavili. Naruto měl dokonce pocit, že kdyby se neseznámili za takových situacích, jak se seznámili, byli by z nich i dobří přátelé. Jenomže mezi nima pořád visela ona situace.
 
Naruto se snažil projít domem co nejtišeji a pokud možno nepozorován. Ale jakmile vyšel z předsíně, bylo mu jasné, že jeho plán byl předem odsouzen k neúspěchu. Na chodbě stála Sayu a jakmile vyšel ze dveří, čapla ho za mikinu a odtáhla do obýváku, kde seděli Minato s Kushinou.
„Tak jaký bylo rande?“ zeptala se ho Kushina, jakmile ho Sayu jedním přesným pohybem posadila do křesla.
„Nebylo to rande,“ odsekl Naruto. Bylo osm večer a on měl vážně chuť zalíst si do postele a spát. „A co má být tohle?! Křížový výslech?“
„Něco na ten způsob,“ kývla Sayu.
„Kde jste byli? A co jste si dali?“ zajímala se kushina s mírnýma jiskřičkama v očích. Kdyby nešlo o jejího syna, dobře by se celou situací bavila. Naruto si zhluboka povzdechl.
„Byli jsme v Konoha´s luxory a-“
„Cože?“ přerušilo ho tříhlasné zvolání. Naruto si odfrkl. Čekal podobnou reakci.
„Jo, přesně tak. A dali jsme si… jak to říkal… jo, jejich speciální menu,“ ušklíbl se nad obličeji, které jeho drahá rodina předváděla. „A bavili jsme se o našem volnym čas a podobných věcech, abychom se aspoň trochu poznali,“ rozhovor ze začátku jejich komunikace zamlčel. „A můžu si jít už lehnout? Jsem celkem unavený.“
„Dobře, jdi si lehnout.“
 
Naruto se v rychlosti vysprchoval a už se opravdu těšil do svojí postele. Vlezl si do ní a nestačil ani zhasnout lampičku, když se ozvalo klepání a dovnitř bez vyzvání vstoupila Sayuri.
„Ať už chceš, co chceš, počká to do zejtřka,“ řekl, otočil se k ní zády a zhasl lampičku. Sayu se ušklíbla.
„To teda nepočká,“ přešla k jeho posteli, sedla si na ní a znovu lampičku rozsvítila. „Zítra mě a týmu táta zadá misi a týden budeme mimo vesnici,“ aspoň v něčem měla výhodu, že měla tátu Hokageho. „A já mám takovej pocit, že tys nám ohledně svýho rozhovoru se Sasukem neřekl všechno,“ Naruto se nedobrovolně otočil obličejem k ní.
„Dobře. Co chceš vědět?“ ale nečekal na její odpověď. „Ve svém volném čase rád trénuje za Konohou, protože tam nikdo moc nechodí a on kromě tréninku má čas na vlastní myšlenky. Absolutně nesnáší ten svůj fanklub, protože ho furt otravujou. A pak taky nemusí svýho otce, protože musí splnit, co mu řekne a kolikrát se mu to zrovna dvakrát nelíbí,“ ač se teď snažil o výsměšný tón, v restauraci ho zaujatě poslouchal.
„Dobrá. A teď mi řekni to, díky čemus na něj změnil pohled,“ Naruto se na ní zamračil. Věděl, že Sayu v něm dokáže číst pomalu jak v otevřené knize, ale tentokrát to bylo poprvé, co mu to vadilo.
„Víš, sayu, nemyslím si, že zrovna tohle potřebuješ vědět,“ nechtěl aby to znělo, že jí od sebe odhání, ale o jejich rozhovoru jí nechtěl nic říct. Sayuri se na něj zamračila.
„Fajn,“ zhluboka si povzdychla. „Dobrou noc a ahoj za tejden.“
„Ahoj,“ zabručel Naruto už v polospánku.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář