„Naruto?“ sedla si Kushina další den na pohovku. Naruto nereagoval. Nic jiného ani nečekala. „Víš, co bych nejraději udělala?“ zeptala se, ale nečekala na odpověď. „Jakmile bude váš syn na světě, nechala bych ho na krku tomu nevychovanýmu spratkovi a celou tu domluvu zrušila.“
„Ne!“ reagoval překvapivě příkře Naruto. Kushina tázavě pozvedla obočí a on v tu chvíli zrudl. „No… totiž… Já se toho dítěte nechci vzdát!“ Kushina se pousmála. Měla ho přesně tam, kde ho mít chtěla.
„Dobrá. Chápu tě.Vybudoval sis k němu mateřský cit. Tak ale aspoň veřejně prohlásíme, že se naše dohoda s uchihami ruší, takže už k němu nebudeš mít žádný závazky a vrátíš se domů a bude klid,“ Naruto otevíral a zavíral pusu na prázdno.
Nechtěl se vzdát ničeho. Ani toho Malého, ani Sasukeho. Nedokázal si život představit bez Sasukeho, ač tiché, přítomnosti. Často vzpomínal na jejich živé debaty a stejně často se nadechoval na zahájení další. Ale nedokázal to. Prostě to nedokázal.
„A koupíme ti o něco širší a prostornější postel,“ tím mu Kushina připomněla další věc, které se děsil. Velké osamělé postele. V noci se budil, i když se šel Sasuke jenom napít. Jenom chvilková nepřítomnost jeho horkého těla ho budila. Jaký by to bylo, kdyby měl usínat a spát úplně sám? Usnul by vůbec?
„A taky ti o něco rozšíříme okno, aby ti tam šel čerstvý vzduch,“ Kushina natrefila na další věc, které by se nedokázal vzdát. Vůně. Sasukeho charakteristická vůně je po celým baráku a on se někdy zastavil uprostřed kroku prostě jenom pro to, aby si jí mohl pořádně vychutnat. Byl v tom až po uši.
„Co ty na to?“ Naruto jí neodpovídal. V hlavě si promítal všechny věci, na které si za tu dobu citově zvykl. Od příjemně prosezeného důlku v jeho křesle až po předposlední schod na schodišti, který mírně vrzal. Nechtěl se z toho domu stěhovat. Tato nechuť daleko předčila nechuť, kterou měl před začátkem toho všeho vůči svatbě, ač se mu to tenkrát zdálo nemožné. Konečně se zadíval na Kushinu.
„Nikam se od tud stěhovat nebudu,“ oznámil jí rozhodně. Ona se jenom pousmála. Zdálo se mu to, nebo tuhle reakci čekala?
„Proč ne?“ touto otázkou Naruta přesvědčila o tom, že ví něco, co by vědět neměla. Do břicha ho kopla miniaturní nožička. Jako by to malý souhlasilo s ním. Položil si ruku na to místo.
„Ty mě vlastně nechceš přestěhovat zpátky, že?“ Kushina zavrtěla hlavou, ale oční kontakt nepřetrhávala. „Tak o co ti jde?“
„Chci to slyšel od tebe,“ stále se na sebe dívali. Věděli, jak je tahle chvíle důležitá. To malé se kopancem ozvalo znovu a Naruto najednou cítil, že už to nemůže v sobě dál dusit.
„Miluju ho,“ řekl tiše, přes to však naléhavě. „Strašně moc ho miluju. Nedokážu si celý ty dny bez vyhlídky na jeho návrat představit. A přes to, že to poslední dobou není mezi náma zrovna ideální, jsem šťastný,“ měl sklopenou hlavu a jak mluvil čím dál víc rudl. Kushina se chápavě pousmála a stiskla mu rameno. Zhlédl a zadíval se jí do očí. Její úsměv v něm vyvolával důvěru.
Zaklepala na pokoj své dcery, z kterého se ihned ozval pokyn ke vstupu. Ještě jednou zkontrolovala, že Minato sedí v obýváku a jejich rozhovor neuslyší, a vešla.
„Potřebuješ něco, mami?“ zeptala se jí Sayu.
„Vlastně to nejsem já, kdo něco potřebuje,“ tato odpověď rozvířila v Sayu zvědavost. Sedla si a tím uvolnila místo Kushině, která si na něj hned sedla.
„Je s Narutem něco vážného?“ Kushina se na ní tázavě podívala. „Sasuke se poslední dobou chová divně. Je věčně mimo a plácá nesmysly. Nikdy před tím se takhle nechoval,“ Kushině se po tváři rozprostřel úsměv. „Proč máš poit, že ty víš něco, co já ne? A že by mě to velmi zajímalo?“ zeptala se jí Sayu, zvyklá na to, že Kushina se vždycky záhadně dozví něco, o čem ona nemá ani tušení.
„Chmmm, a co za to?“ nadhodila Kushina s úsměvem.
„Tak co máš v plánu?“ vzdala Sayu výzvědy.
„Musíš ze sasukeho vytáhnout, co přesně k Narutovi cítí. A u nějkýho ´Je to můj manžel! Musím si o něj dělat starosti!´ se nezastav,“ dala jí instrukce. Sayu přemýšlivě svraštila obočí.
„A řekneš mi, konečně, co se to tu děje?“
„Naruto se nám zamiloval,“ sdělila jí prostě a přešla ke dveřím. „A je to vážné.“
Teprve až pár minut po odchodu Kushiny Sayu došlo, co jí to vlastně řekla.
„Takashi-san,“ ušklíbl se jeden z ANBU týmu. Už ho oslovoval asi po sedmý a on furt nereagoval. Sayu se ušklíbla a přesunula se hned vedle svýho velitele.
„TAKASHI-SAN!“ zařvala mu do ucha. Ten se lekl a o pár metrů od ní odskočil. Zkoumavě se na ně zadíval.
„Dobrá. Vidím, že jste nezaháleli. Je nedostatek misí, takže máte pro dnešek volno.“
„Já říkal, že za chvíli už tréninky nebudem mít vůbec,“ prohodil jeden ze členů týmu dostatečně potichu, aby to Sasuke neslyšel. A pak se oba dva vypařili. Sayu se spokojeně usmála a pak se jedním skokem ocitla vedle něj.
„Jak se má manžel a váš malý?“ začala rozhovor. Tázavě se na ní podíval.
„Mluv rovnou k věci. Nemám čas.
„Proč? Spěcháš domů?“ nadhodila další nezávaznou otázku a ignorovala příkaz, který jasně dal.
„Nemohla bys být konkrétnější?“ zastavil se a přísně se na ní podíval.
„Tady ne. Přijď k nám. Budu tě čekat asi za hodinu,“ jenom to dořekla, už byla pryč.
Naruto tiše seděl v obýváku. Kushina v kuchyni něco kuchtila a on čekal. Věděl sice, že Sasuke se vrací až odpoledne a teď je sotva deset hodin. Přes to se na něj ale těšil už teď.
Jedna věc ho však mrzela. Věděl, nebo si alespoň myslel, že dnešek se nebude nijak lišit od ostatních dní. Čili žádná uvolněná atmosféra, žádné živé debaty, po kterých se mu tak stýskalo.
Klaply dveře. Naruto se usmála. Pak se ale zarazil. Zdálo se mu to, nebo Sasuke vešel do kuchyně? Napnul uši.
„…k ní na kus řeči. Zůstala byste prosím tady s narutem?“ Naruta bodlo u srdce. Ale to přece… Jak mohl být tak naivní?!
„Ale jistě! Aspoň vám dodělám oběd.“
„To byste byla moc hodná,“ Naruto slyšel, jak Sasuke vyšel do patra a jak za ním o pár minut později zaklaply dveře.
Nedokázal nic jiného, než jenom tupě koukat před sebe. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Co si vůbec myslel?! Byl tak naivní…!
„Sasuke?“ Minato se zatvářil velmi překvapeně, že za dveřmi stojí jeho zeť.
„To je OK, tati,“ ozvala se zezhora Sayu. „Pošli ho sem,“ Minato se po tomto výroku zamračil a přeměřil si Sasukeho podezíravým pohledem, ale pustil ho dál.
„Poslední pokoj vlevo.“
„Tak, cos potřebovala?“ Sasuke se v tom domě nemínil zdržet dýl, než to bude nezbytně nutný.
„Něco k pití?“ mile se na něj usmála. Sasuke se zamračil. Tohle provokování snáší jenom u Naruta.
„Ne, děkuju. Nezbytné slušnosti jsme si odbyli, co takhle přejít rovnou k věci?“ Sayu zopakovala svůj úsměv.
„Proč? Pospícháš někam?“
„Co takhle domů?“ nadhodil zdánlivě lhostejně. Ale těšil se. I když tušil, že se ani dneska na napjaté atmosféře ic nezmění, těšil se na pohled na svého blonďatého manžela. Jak se dívá na televizi, čte si nebo se prostě jenom dívá do zdi. Vždy však měl ruku položenou na svém bříšku. Jako by se potřeboval ujistit, že tam stále je.
„Za manželem?“ Sayu pozvedla obočí. Ale z její tváře nešlo nic vyčíst. Což byl na dceru Uzumaki a Namikaze celkem výkon.
„Proč tě to najednou tak zajímá?“ záměrně se vyhnul odpovědi Sasuke. Sayu se na něj soustředěně zadívala. Jako by ho hodnotila, jestli je dostatečně důvěryhodný.
„Naruto je v hrozném psychickém stavu,“ sdělila mu nakonec. Z očí jí zmizela veškerá nenávist a hořkost, které tam jsou vždy, když mluví se Sasukem. Vystřídala je starost. „Vždycky snil o tom, že se usadí s nějakou hezkou, milou a inteligentní holkou, koupí si menší útulný dům a budou mít dvě, maximálně tři děti,“ Sasuke to poslouchal se zatajeným dechem. Bylo mu jasné, že o těchto snech se naruto zmínil jenom Sayu. O to pozorněji poslouchal. Najednou o něm chtěl vědět všechno. Ne jenom těch pár věcí, které ztihl vypozorovat. „A pak přišli naši, vaši a ty. A celý jeho sen se zbortil. Má sice pěkný dům a čeká dítě, ale… no… určitě si nikdy nemyslel, že to bude právě on, kdo bude devět měsíců poskytovat tomu děcku příbytek. Navíc… ty nejsi zrovna hezká a milá holka,“ ušklíbla se na něj. „A Naruto je navíc velmi citlivý. Nedokáže celý život žít v přetvářce.“
„Já vim,“ přerušil jí tiše sasuke. Sayu skepticky pozvedla obočí.
„Ty víš?!“
„Ano, vím!“ odpověděl poněkud útočně. „Nejsem až takový ignorant, abych nevěděl, jaký je člověk, s kterým šest měsíců žiju!“ i přes tento menší výbuch se na něj Sayu dál dívala stejně nedůvěřivě. A Sasuke se zarazil-opravdu Naruta zná?
Jistě, ty základní věci znal velmi dobře (barva očí-světle modrá, jako jasná letní obloha; vlysy-krásně čistě blonďaté, jen pár centimetrů nad ramena; výška-o pár centimetrů menší, než Sasuke; nejoblíbenější barva-oranžová; apod.). Ale opravdu se dá říct, že ho zná tak, jak by jako manžel měl?
„Dobrá, možná trochu jsem,“ přiznal nedobrovolně. „Cos tedy chtěla?“ nastala dlouhá pauza, při které si ho Sayu měřila dlouhým, hodnotícím pohledem. Ale ne tím, kterým ho hodnotila před pár minutami. Jakoby přemýšlela, jestli vše pochopil.
„Teď už nic,“ odpověděla mu nakonec a vstala.
Sasuke byl z celého toho rozhovoru zmatený.
Proč mu toho řekla tolik, a při tom vlastně nic? Zdálo se mu to, nebo celý ten rozhovor měl nějaký hlubší význam a Sayuri mu ho neřekla, protože chce, aby na něj přišel sám?
Zahnul za roh a první, co ho zaujalo, byl sloup dýmu, který se hrnul z jednoho z oken. Ale-to přece bylo okno do jejich kuchyně!
Okamžitě zrychlil. Těsně před ním se domovní dveře rozrazily .V nich stála Kuckající Kushina a za ní poněkud pobledlý Naruto. Sasuke se lehce zamračil. Ale než stihl něco říct, za ním se ozvala hasičská siréna.
o.o
(Arya, 5. 2. 2010 23:50)