10.: Ostuda...?
28. 11. 2009
Sobota odpoledne. Krásný čas, že? Obzvlášť, když je to takhle povedenej den. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají… a Naruto běhá po domě.
„Hledáš něco?“
„Jo,“ Sasukeho obočí sebou mírně zaškubalo.
„A co?“
„Nic důležitého.“
„Tak proč to tak usilovně hledáš?“
„Protože to je důležitý,“ záškuby jsou mnohem silnější.
„Naruto, posloucháš se vůbec?“
„Ne, proč?“ u obočí hrozí, že se odtrhne od čela.
„Dobrá. Co hledáš?“
„Nic důležitého,“ tentokrát to už musel vydýchávat.
„Naruto. Máme tam být ve tři. Je tři čtvrtě na tři a klan Nakamura sídlí na druhém konci Konohy. Musíš to mít s sebou i přes to?“
„Ne,“ Sasuke si musel sednout.
„Tak co tu ještě děláme?“
„Hledáme můj náramek.“
„Myslíš ten, co máš na stole u postele?“
„Pročs´ to neřek´ hned?“ Naruto vyběhl do patra. Sasuke se snažil uklidnit. Sáhl po tužce, která se z neznámých důvodů válela na stole, a přelomil jí. Vydechl. „Tak deš? Čeká se jenom na tebe.“
„Jasně. Já jsem ten, kdo zdržuje,“ Sasuke se obul a podíval se na hodiny. Povzdychl si a vyšel před dům. Počkal, až Naruto vyjde taky a zamkl. Dal si klíče do kapes a vzal Naruta do náručí.
„He? Co to…?!“
„Kušuj a nevrť se! Kvůli tobě jdeme pozdě. A jelikož se nesmíš namáhat, můžu náš příchod popohnat jenom já. Tak se drž,“ Naruto se ho poslušně chytl za krk a Sasuke vyskočil na střechy. I když v těch džínách a košili se mu neběželo zrovna pohodlně a Naruto sice nebyl nejtěžší, ale i tak se pronesl, nestěžoval si. Začínal pociťovat nervovou labilitu svého manžela. Během chvíle doběhl do cíle. Seskočil ke dveřím a postavil Naruta. Ten si hned stáhnul triko pod lem kalhot, kam se mu pořád vyhrnovalo. Sasuke se pousmál, poupravil si košili a zazvonil. Otevřela jim fialovlasá, fialooká dívka přibližně jejich věku. Zářivě se na ně usmála.
„Ahojte! Jsem Nanaho, nejstarší dcera a tudíž něco jako dědička klanu. Uchihovi mladší, že?“ pokynula jim, aby vešli dovnitř a zavřela za nima. „Máma se na vás nehorázně těší. Vlastně si prej původně myslela, že já bych se měla přivdat do vašeho klanu,“ rozesmála se. Sasuke s Narutem na ní jenom zírali. Zavedla je do zahrady, kde už bylo přibližně padesát lidí.
Zahrada byla velmi rozlehlá, ale působila milým dojmem. Ve středu dění byla terasa s bazénem, u kterého byly lehátka, židle, stůl a gril. Čím víc se postupovalo dozadu, tím míň tam bylo lidí a tím se hostům poskytovalo i jakési soukromí.
„Prosím, udělejte si pohodlý,“ usmála se na ně ještě Nanaho a pak zmizela mezi lidma. Oba se za ní dívali. Takhle ukecanou osobu už hodně dlouho neviděli, nepočítaje Naruta a Sayuri. Naruto se po chvíli posadil na jednu ze židlí a Sasuke se přesunul za něj, rukou pevně svíral opěradlo židle. Všiml si totiž, že se zde nachází pár holek, který po něm podezřele pokukují.
„Vážené dámy, vážení pánové,“ na lehce vyvýšený stupeň u domu se postavil starší muž, po jeho levici žena jeho věku a po pravici Nanaho. „Vítám vás na naší menší zahradní slavnosti,“ Nanaho se při těch slovech mírně zamračila. „Jsme rádi, že jste dorazili všichni. Tak si to tu, prosím, užijte,“ řekl jenom a sešel ze stupínku. Jeho žena se vydala za ním, ale Nanaho ho nenásledovala. Vydala se do jednoho z temnějších rohů.
„Tady jsi!“ před Narutem se objevila Sayuri v červených šatech na ramínka. „Cos to provedl? Proč jsi Tsunade zakázal, aby o tobě cokoliv řekla rodičům?“
„Přinesu ti něco k jídlu,“ Sasuke se raději vzdálil.
„Jo, ale něco nemastného, prosimtě!“ křikl za ním ještě Naruto. Sasuke se na něj jenom mírně pootočil a pousmál se, že slyšel.
„Tak odpovíš mi?“
„Ne,“ prohlásil Naruto, zabořil se ještě víc do židle, zaklonil hlavu a zavřel oči.
„Ne!“ Sayu rozhodila rukama. „Kdo si vlastně myslíš, že jsi?“
„Naruto Uchiha,“ odpověděl jí v klidu. Ale sám si ty dvě slova převaloval v hlavě. Sayu na něj jenom zírala. Střídavě otvírala a zavírala pusu. Nakonec jí zaklapla a zamračila se na něj.
„Fajn, jak myslíš. Ale nepočítej, že za tebou budu stát, jako doteď.“
„Tak to moment!“ Naruto zprudka otevřel oči a napřímil se. Pokud vím, nemluvíš se mnou už osm týdnů a stejně dlouhou dobu jsi proti mně. Tak tu laskavě přestaň dělat srdceryvný scény o rozdělení dvou sourozenců,“ Sayuri se na něj jen upřeně dívala.
„Začíná se z tebe opravdu stávat Uchiha.“
„A divíš se? Nikdo za mnou nepřijde, jak jsou dva měsíce dlouhý. A když už jo, tak jenom pro to, aby mi vyčítali všechno co se dá. Navíc jsem v tom, což jednomu šestnáctiletýmu klukovi taky moc nepřidá,“ mračil se na ní. Kam se podělo to spříznění duší, které tu bylo ještě před dvěma měsíci?
„Naruto, co to tu zas vyvádíš?“ Naruto se na svého otce podíval ublíženým pohledem.
„Jasně, já. Za všechno můžu já. Dejte mi všichni pokoj!“ vstal a rozeběhl se k domu. Minato nad tím jenom zakroutil hlavou a vrátil se zpátky k rozhovoru s Nakamurou. Sayu se naposledy ohlídla za Narutem a šla si vzít něco k jídlu. Jenom Kushina se vydala za ním.
Našla ho jenom pár kroků od vlezu do domu. Seděl skrčenej na podlaze, opřenej o zeď a brečel. Kushina si povzdechla, přiklekla si k němu, což v šatech šlo dost špatně, a objala ho.
„Měls´ jim jednu vrazit,“ zašeptala tiše a pak se s ním jenom jemně pohupovala. Naruto jí objal a vzlykal jí na rameno. Po pár minutách se od ní odtáhl, setřel si slzy a kysele se usmál.
„Kluci nikdy nebrečí.“
„Máš rozházený hormony, to je v pohodě,“ pousmála se na něj Kushina. „Nechceš zavíst zpátky domů? Já tušila, že ten dopis mám rovnou spálit. Ale bylo by to neslušné k této rodině.“
„To je v pořádku. A když už mi musel Sasuke pučit oblečení, neodejdu,“ Naruto se poněkud vrávoravě postavil. Kushina se na něj překvapeně podívala.
„Tohle je jeho?“ Naruto pokrčil rameny.
„Neměl jsem co na sebe a tak sem z toho byl trochu nervózní. On si toho všiml a pučil mi tohle oblečení. I když je mi to drobet krátký,“ řekl a znovu si stáhl neposlušné triko. Kushina se pousmála.
Potom se všechno zdálo být v pořádku. Jenom si Naruto musel jednou skočit na záchod, když prošel moc blízko grilu. Už jenom zápach omastku mu nedělal dobře.
Zbytek odpoledne seděl na židli trochu mimo ostatnímu dění. Sasuke, k jeho překvapení, celou dobu stál za ním. Pár lidí k nim sice přišlo, aby jim dodatečně gratulovali ke svatbě, ale jinak tam byli sami. Sasuke, Naruto a talíř plný zeleniny, z kterého Naruto občas uždiboval.
Stavili se za nimi i Fugaku s Mikoto. Ale žádná velká debata se nekonala. Jenom si vyměnili pozdravy, v Narutově a Mikotině případě i úsměvy a ti dva zase odešli.
Kolem pátý odpoledne se to však stalo.
„Dámy a pánové, prosím vás o pozornost!“ Nanaho si stoupla na již jednou zmíněný stupínek. Za ruku pevně držela modrovlasýho kluka s medovýma očima, mohl být asi tak o tři roky starší než ona. „Rádi bychom vám tady s Kenjim něco říct,“ oba se na sebe usmáli a Naruto už tušil, o co půjde. Mírně se pousmál. „Jsme zasnoubeni,“ řekla Nanaho a pozvedla svou levou ruku stejně, jako to před nějakou dobou dělal Naruto.
„To snad nemyslíš vážně!“ zahromoval její otec. Bylo vidět, že to oba čekali, protože se na něj jenom vzdorovitě podívali. „S takovým… takovým… takovým…“
„Jsem velitel jedný z nejelitnějších skupin ANBU. Nemůžete říct, že jsem budižkničemu,“ namítl s hrdě zvednutou hlavou Kenji.
„Ale nejsi z žádného klanu! Nemůžu svou jedinou dceru dát někomu, jako jsi ty.“
„A proč byste nemohl?“ připojil se k debatě Naruto. Nanaho, Kenji i Nakamura se na něj překvapeně podívali, ovšem Nanaho a Kenji se hned na to usmáli.
„Protože… to prostě nejde! Naše rodina má ještě nějakou svou čest.“
„A to by nebyla čest, kdyby se provdala z lásky? Kdyby si vybrala někoho, koho sama chce a on byl ještě k tomu dost silný?“
„Láska nemá s manželstvím co dělat,“ Naruto se zadíval na jeho ženu. Na chvíli se zatvářila raněně, ale hned se zase začala ovládat.
„Aha,“ Naruto mírně naklonil hlavu. „Takže vy mi chcete říct, že láska je přebytečný cit? Že je vlastně k ničemu? Chápu to dobře, že?“ říkal to jemu, ale stále nespouštěl svůj pohled z jeho ženy. Zabralo to. Ohlídl se a když mu došlo, co před ní řekl, zbledl.
„Ale ne… tohle jsem neřekl… chci říct..“
„Že vám víc záleží na cti klanu, než na štěstí dcery?“ Naruto se zvedl a zamířil k němu. „To jste chtěl říct, ne? Aspoň to tak vyznělo. Ale-“ co k tomu chtěl ještě dodat se nikdo nedověděl, protože pan Nakamura stál moc blízko grilu. Narutovi se najednou udělalo špatně a pozvracel mu boty. Sasuke k němu hned přiskočil. „Záchod,“ zamumlal k tomu, otočil se a vběhl do domu. Sasuke se rozhlídl kolem. Všichni se na něj dívali.
„Omluvte nás prosím, ale Naruto je v druhým měsíci a je velmi citlivý na pachy. A ten gril na to nebyl zrovna nejlepší,“ pronesl do všeobecného ticha. Pak se otočil na Nakamuru. „Omluváme se, ale už budeme muset odejít,“ nechal všechno tak, jak to bylo, a odešel za Narutem.
Naruto se den na to vzbudil stejně, jako jindy. Tedy jenom chvíli před jedenáctou. Dle svého denního rituálu vstal, šel do koupelny, oblíkl se, nasnídal se a sedl si do obýváku. A jak tam tak seděl, něco ho napadlo-už dlouho nečetl noviny! Tak se tedy oblíkl a vyšel ven. Měl štěstí, že trafika byla hned na rohu, protože na nějaké dlouhé procházky vážně neměl náladu.
Trafikant se divně šklebil, když mu noviny prodával, ale toho si Naruto nevšímal. Měl za to, že to je kvůli tomu, že je těhotnej, což díky bulváru věděla celá Konoha.
„Konoha´s express,“ zahlásil nejbulvárnější bulvár Konohy. Sice kolikrát plácali kraviny, ale bylo zábavné je číst. Zaplatil a vydal se domů. Pořádně se na ně podíval až doma.
Sedl si do svého oblíbeného křesla a položil před sebe noviny. A v tu chvíli na ně zíral s otevřenýma očima. Na titulní straně bylo jediná-fotka jeho přesně ve chvíli, kdy se pozvracel panu Nakamura na nohy. A pod tím samozřejmě nechyběl velký, kýčovitý nápis.
tak novinky
(Arya, 5. 2. 2010 22:56)