„Mám to za sebou!“ Naruto se smíchem poskakoval ze schodu na schod a opakoval jednu a tu samou větu. Při pohledu na něj se nešlo neusmívat. „Tak co teď?“ když už byl úplně dole, podíval se na mě a Itachiho někam do půlky schodů.
„No, ve škole vám zbývá ještě jedna hodina, tak-“
„Zapomeň!“ přerušili jsme ho nastejno s Narutem. Itachi se rozesmál.
„No, tak si zajdeme na oběd.“
„Tak, co plánujete na Vánoce?“ zeptal se Itachi po objednání a já se málem utopil kofolou, který jsem se zrovna napil.
„Vá-Vánoce?!“ vyrazil jsem ze sebe poněkud přidušeně. Sasuke se pobaveně pousmál a lehce pozvedl obočí.
„Naruto, je osmýho prosince,“ oznámil mi.
„Už?“ já se zasekl někde na začátku listopadu. A co víc-neměl jsem pro ně žádný dárky ani peníze, za který bych je mohl koupit. Itachi jako by mi četl myšlenky.
„Já úplně zapomněl! Když už jsem vypátral tvoje rodiče, porozhlídl jsem se i po vaší finanční stránce. Měli jste byt i veškeré vybavení, ale to zabavil stát s tím, že se o vás dva bude starat. Tobě a sestře zbyl účet, o tom mě ale nechtěli informovat. Takže tam můžeme zajít zítra místo školy.“
„A co já?“ zeptal se hned přičinlivě Sasuke.
„No ty můžeš…“
„…jít s náma,“ přerušil jsem Itachiho s úsměvem. „Konec konců, jsi dospělej a omluvenky si můžeš podepisovat sám.“
„Taky fakt,“ souhlasil pobaveně Itachi.
„Ale podepsaný od právníka to vypadá líp.“
„Dobrý den, jsem právní zástupce Naruta Uzumakiho. Ten by tady u vás měl mít účet po rodičích,“ začal zpříma brácha. Naruto vedle něj zvědavě očima skenoval všechno kolem sebe. Od včerejšího soudu se mu vrátil elán a energie stejná, jako měl před tím. Moje ochranářské pudy však nezmizely.
„Počkejte chvilku,“ žena asi okolo třicítky něco naklikala do počítače a zamračila se. „Můžete si sednout k támhletomu stolu? Já za váma někoho pošlu.“
„Běžná situace,“ oznámil nám Itachi, když jsme si sedli. „Účet dlouho nebyl používán. Navíc změnil majitele. Budeš si znovu muset přečíst smlouvu a podepsat ji. Může se to i protáhnout,“ upozornil nás těsně před příchodem jakéhosi postaršího chlapa.
„Dobrý den. Mé jméno je Narashi a spolu se seznámíme s vaším účtem,“ s sebou si přinesl celkem slušný štos papírů.
„Itachi Uchiha, právní zástupce klienta,“ potřásl si s ním rukou Itachi.
„Naruto Uzumaki, klient,“ zašklebil se na něj šťastně Naruto. Pousmál jsem se, ale s představením jsem se neobtěžoval.
„V první řadě bysme rádi znali finanční obnos, který účet obnáší.“
„Na účtu bylo před smrtí vašich rodičů nějakých třicet tisíce yenů. Oba dva měli hodnotnou životní pojistku, každý na půl milionu yenů. Což nám dává dohromady už milion. Dále, když stát zabavil jejich byt a veškerý váš majetek, dal vám jako odškodné sto tisíc yenů. Když odpočítáme všechny poplatky, které se z účtu ty roky platily, včetně těch naší bance, zbyde nám něco okolo milionu yenů, které nyní náleží jen vám,“ jak mluvil, postupně vytahoval různý papíry. A Naruto na něj jenom kulil oči.
„Kde jsme k tomu přišli?“
„Váš otec a matka měli společný účet. Oba dva vydělávali celkem hodně, takže si to mohli dovolit.“
„Páni.“
A tak se z Naruta během pár minut stal milionář.
Další dny pro mě znamenaly celkem slušný stres. Během pár dnů jsem musel sehnat oba dva dárky. Chvilku jsem si sice pohrával s myšlenkou, že něco koupím i matce, ale nakonec jsem to zavrhl.
Bylo to opravdu vyčerpávající. Ve škole jsem musel snášet ublížené pohledy pocházející od Ino a po škole jsem kolikrát celé odpoledne strávil chozením po obchoďácích. Doma potom večeře, úkoly a učení.
Sasuke se mnou však trávil mnohem víc času, než když jsem chodil s Ino. Večer za mnou vždycky přišel, pomohl mi s úkoly a učením a často jsme spolu dlouho do noci kecali vlastně o ničem.
Jak jsem brzy pochopil, Sasuke si svoje Vánoční nákupy odbyl, když já jsem byl někde v trapu s Ino.
Tak nějak mlčky jsme se domluvili, že ve škole si nic dávat nebudeme. Za což jsem byl rád. Nehrozilo, že bych si musel lámat hlavu s dalším složitým vymýšlením dárku.
Dle očekávání jsem samozřejmě nic nedostal. Za to Sasuke byl doslova zavalen dárkama. Bylo až komické, kolik bonboniér a čokolád dostal. Ovšem jenom já vím, že po škole valnou většinu z nich hodil do popelnic. Jenom malou část z nich jsem zachránil tím, že jsem se nabídl, že si je vezmu.
Je už téměř zvykem, že každý Štědrý den ráno Itachi vyjíždí s partou dávných přátel na hory. V posledních letech mě bral s sebou, ale shodli jsme se, že brát Naruta do chalupy plné chlapů není zrovna nejlepší nápad.
„Fajn, takže-“
„Všechno víme, všechno známe,“ přerušil jsem razantně bratra. „Už jdi, nebo ti ujedou!“
„Tak fajn. A nezapomeňte-dárky se rozbalují až večer!“
„My víme!“ tentokrát jsem nebyl jediný, kdo po něm hodil otrávený pohled.
„Prosim tě, jdi!“
„A nepůjdete mě doprovodit?“ hodil po nás prosebný pohled. Polštáři hozeným ode mě se vyhnul, ale ten od Naruta ho trefil do břicha. „Vždyť už jdu,“ usmál se na nás a konečně za ním zapadly dveře.
„Tak co teď?!“ ptal se Naruto plný energie.
„Co takhle pohádky a cukroví?“ navrhl jsem, i když jsem tušil, že mi to nevyjde.
„No tak, Sasuke!“ sedl si vedle mě a nasadil psí oči. Odvrátil jsem hlavu. „Nebuď takový pecivál! Co takhle procházka?“
„Vždyť tam ani není sníh.“
„No a co?!“
„A kam bys chtěl jít?“ vzdal jsem to. Věděl jsem, že Naruto do mě stejně bude hučet tak dlouho, dokud nebudu souhlasit. Narutovi oči se radostí rozzářily.
„Jenom tak, projít se někde za Konohou.“
A tak se šlo.
Bylo opravdu příjemné jenom tak se procházet po vylidněné Konoze a povídat si o všem a při tom o ničem. Můj plán na poklidný den ve společnosti televize a cukroví měla většina lidí.
Během pár chvil domy zřídly a vešly jsme do lesa. A nemluvili jsme. Všude bylo ticho a my jsme jenom pozorovali živý les.
Naruto šel jenom kousíček ode mě. Usmíval se a zvědavýma očima zkoumal vše kolem sebe. Měl jsem chuť chytnout ho za ruku. Jenom jedno nevinný gesto…
Raději jsem složil ruce za záda.
Po dlouhý a opravdu příjemný procházce jsme se vrátili zpátky domů. Překvapeně jsme zjistili, že je už deset minut po poledni.
„Co bude k obědu?“ s úsměvem jsem si kecnul do jednoho z křesel. Sasuke se usmál a sedl si na pohovku.
„Ty nevíš, že o Štědrý den se máš postit, abys viděl zlatý prasátko?“
„Chmmm, ale já bych raději ten oběd,“ upřel jsem na něj prosebný pohled. On sklopil hlavu a pobaveně se pousmál.
„Fajn, tak se podíváme, co tam máme,“ vstal a přešel do kuchyně, já jenom krok za ním.
„Ty vaříš?“ zeptal jsem se překvapeně a sedl si na stůl.
„A co jiného mi zbývá? Špagety nebo palačinky?“
„Špagety.“
„Dobře. Pomůžeš mi?“
A tak jsem seskočil ze stolu a dal se do přípravy oběda. Špaget nejsou zrovna nejtěžší jídlo na přípravu, přes to ale když jsem poprvé špagety scedil, nedaly se jíst. A Sasuke se nedokázal přestat smát. Hodil jsem po něm ten nejhorší pohled, na který jsem se zmohl.
„Rovnou to vyhoď. Takhle rozvařený to není k jídlu.“
Druhý pokus už režíroval Sasuke, který už svou omáčku dodělal. Mě do ruky vrazil struhadlo a kus sýra, abych strouhal.
„A neujídat!“ dodal se smíchem, jako by napomínal malý dítě.
„Jasně, mami!“
O pár minut později jsme oba měli před sebou jednu porci.
„Dobrou chuť!“ popřáli jsme si a dali se do toho.
„Páni! Je to skvělý!“ pochválil jsem to po právu. Sasuke se usmál.
„Tys ještě nic nevařil, že?“ zakroutil jsem hlavou.
„Máma mě k plotně nepustila,“ pokrčil jsem rameny. Nikdy mi to nevadilo. Ale teď jsem si to opravdu užíval.
„Pomůžeš mi připravit štědrovečerní večeři?“
Nadšeně jsem souhlasil.
Když jsem se díval, s jakým elánem se do naší spolupráce pouští, musel jsem se usmívat. Večeři jsme měli připravenou už kolem čtvrtý a Naruto hned začal s večeří a dárkama.
„Ale Naruto!“ usmál jsem se na něj provokativně. „Ježíšek má chodit až kolem půl šestý.“
„Ale Ježíšek nosí dárky jen dětem do patnácti let.“
„No, tak to nic nedostaneš,“ pohledu, který po mě hodil, se nešlo nesmát. I když… Doufal jsem, že je dostatečně dětinský na to, aby se mu můj dárek líbil.
„Fajn, ale co budem teď dělat?“
„Co třeba konečně ty pohádky?“ nadhodil jsem a zapl televizi. Tentokrát mi Naruto věnoval usměvavý pohled.
Musel jsem uznat, že ty dvě hodiny pohádek nebyly vůbec na škodu. A když Zvonilka málem zemřela, Sasuke se mi smál, že se mi lesknou oči.
Po skončení Petra Pana jsme televizi vypli a šli se postupně vysprchovat. Když jsem vyšel z koupelny, Sasuke už měl řízky usmažené a připravoval stůl.
„Páni,“ vydechl jsem s úsměvem. Stůl byl prostřený slavnostním vánočním ubrusem, vedle příborů byly připravený ubrousky, uprostřed stolu dvě vysoké svíčky…
Romantická večeře… napadlo mě a do tváří se mi nahrnula krev.
„To vypadá skvěle,“ Sasuke se spokojeně usmál.
„Sedni si, za chvíli bude všechno na stole,“ sedl jsem si. Ještě dal na stůl skleničky, nalil do nich minerálku a pak už dal na stůl jídlo a sám si přisedl.
„Dobrou chuť,“ s mírným úsměvem pozvedl skleničku.
„Dobrou chuť,“ zářivě jsem se na něj usmál a přiťukl mu.
Podle spokojeného úsměvu, který měl Naruto na rtech, jsem soudil že večeře se povedla. Já vlastně ani nevěděl, jak to chutnalo. Celou dobu jsem ho pozoroval a přemýšlel, jestli jsem to s tím dárkem opravdu nepřehnal.
„Naruto?“ nadhodil jsem, když jsme měli dojezeno. „Jdi k sobě do pokoje vyhlížet Ježíška,“ Naruto naštvaně nafoukl tváře a našpulil rty.
„Nemusíš mě oblbovat takovou ubohou pohádkou pro malé děti!“
„Promiň, ale mohl bys se teď dalece vyhýbat obýváku? Potřebuju tam ještě něco zařídit.“
„Tak to řeknu hned, ne?!“ mrkl na mě rozverně a vyběhl k sobě do pokoje. Usmál jsem se a vydal se k sobě do pokoje. Z pečlivě ukryté skrýše jsem vytáhl můj dárek. Co nejtišeji jsem ho přesunul pod stromeček.
„Tak teda pojď, ty nedočkavče,“ usmál jsem se na Naruta. Ten se s veselými jiskřičkami v očích vydal do obýváku. Zarazil se na prahu. S úsměvem jsem si stoupl za něj.
„Pro koho to je?“ prstem ukázal na můj skromný dárek.
„Pro tebe.“
Viděl jsem, jak se mu radostí rozzářily oči. A byl jsem spokojenej.
Vstoupil jsem do pokoje a zarazil se hned na prahu. Můj pohled upoutal obrovský medvěd sedící pod stromem. Už od pohledu byl z pohodlné hnědé plyše, tlapy a břicho měl červený a na levým hrudníku připojený plyšový srdce. Dobrácky se usmíval.
„Pro koho to je?“
„Pro tebe.“
Srdce se mi rozbušilo a oči rozzářily. Jednak z jeho nenadálé blízkosti (kdy se dostal tak blízko?!), jednak z toho dárku. Nechápal jsem to, ale měl jsem z něj hroznou radost. A to jsem říkal, že nejsem děcko!
„Páni!“ vydechl jsem nakonec s úsměvem a přešel k mýmu veleradu. Lehce jsem ho nadzvedl. „Vždyť je pomalu větší než já,“ zasmál jsem se. Měl přinejmenším metr padesát. Přitiskl jsem ho těsně k sobě. Byl úžasně měkký.
Sledoval jsem, jak se s mým dárkem seznamuje. Byl jako dítě. Strašně roztomilý. Najednou se otočil na mě.
„Díky, Sasuke,“ poděkoval mi upřímně se stále zářícíma očima.
„Jak můžeš vědět, že to je ode mě a ne od Itachiho?“ pobaveně se pousmál.
„Od Itachiho? Těžko,“ odpověděl mi jenom. Na chvíli odložil svého nového plyšáka a sehnul se pod stromek. Pak se s úsměvem a malou krabičkou v ruce otočil na mě. „Teď je čas na můj dárek.“
Zvědavě jsem rozbalil papír. Vykoukla na mě decentní krabička. Otevřel jsem ji. V ní se skrýval stříbrný řetízek s přívěsky křížku, kotvy a srdce.
„Víra, naděje a láska,“ zamumlal jsem tlumeně. Prstem jsem přejel po přívěsku.
„Věci potřebné k životu,“ ozval se Naruto usazený v křesle se svým novým medvědem. Usmál jsem se, přikývl a vyndal svůj dárek z krabičky. „Chceš to připnout?“ nabídl se. Bez jediného slova jsem k němu přešel, dal mu řetízek do ruky a zády jsem si k němu klekl. Na košili se mi objevil přívěsek a na kůži na krku mě zalechtal letmý Narutův dotyk. O chvíli později jsem měl svůj dárek připnutý na krku.
„Díky,“ otočil jsem se na Naruta. Překvapily mě jeho lehce zrudlé tváře. Usmál jsem se na něj, vstal a přešel ke stromu. Čekaly tam na nás dva identické dárky. Jeden z nich jsem podal Narutovy a s tím druhým jsem si sedl na pohovku.
Do ruky mi spadl černý úzký náramek. Na něm byl vyrytý nápis Love is beautiful. Usmál jsem se. Bráška mě měl vždycky zmáknutýho. Podíval jsem se na Naruta. V ruce držel stejný náramek a tvářil se nechápavě.
„Chceš to připnout?“ nabídl jsem mu. Kývl a přisedl si ke mně. Vzal jsem si náramek a druhou rukou uchopil jeho ruku. Jemně se třásl. Nasadil jsem mu náramek a poupravil ho tak, abych viděl nápis.
and so lovely. Usmál jsem se.
„Díky. Chceš to taky připnout?“ beze slova jsem mu podal můj náramek a natáhl ruku. Připnul mi ho a otočil nápisem k sobě. Okamžitě zrudl a pustil mou ruku. Odvrátil pohled nad sebe a jeho tváře nabraly ještě sytější odstín. Zvědavě jsem se podíval nad nás.
Nad našima hlavama se pohupovalo zlatavé jmelí, u kterého bych vsadil krk za to, že tu ještě včera večer nebylo. Itachi věděl, co dělá. Ale já to přestal ovládat.
„Promiň,“ jednou rukou jsem ho chytl za tvář a o tu druhou se otřel svou tváří. Když se nebránil, opatrně jsem přejel po jeho rtech palcem. Když stále nijak nereagoval, opatrně jsem po nich přejel vlastními rty. Lehce je pootevřel a já to vzal jako souhlas. Jemně, lehounce jsem ho políbil. Zapojil se.
Byl to úžasný pocit, být tak blízko něj, cítit jeho omamnou vůni skořice s jablkem. Po tváři mě opatrně pohladila jeho jemná ruka.
Přestal jsem, dokud to šlo. Opřel si čelo o mé a tázavě se na mě díval. Dokázal jsem se v té nebeské modři ztratit.
„Co bude teď?“ zeptal se mě docela vážně.
„To je na tobě. Buď na to celý zapomeneme, nebo…“
„Nebo?“ zeptal se s nadějí v hlase a položil ruku na tu mou na jeho tváři.
„Nebo se vše změní,“ usmál se a tentokrát to byl on, kdo naše rty spojil. Ucítil jsem ve svých ústech jeho nesmělý jazyk. Pousmál jsem se a nechal ho, ať má ústa prozkoumá. Po pár okamžicích, kdy poznal má ústa do všech podrobností, začal lákat můj jazyk ke spolupráci. Nenechal jsem se dlouho prosit a zapojil se. Odtrhli jsme se od sebe až ve chvíli, kdy náš nos potřebný objem kyslíku přijmout nedokázal.
„Ale co Ino?“ zeptal jsem se na otázku, která mě celou tu dobu držela zpátky.
„Náhrada,“ odpověděl mi prostě, zabořil mi nos do ramene a objal mě kolem pasu.
„Za mě?“ zeptal jsem se překvapeně a začal ho jemně hladit po zádech.
„Jo. Tenkrát jsem strašně chtěl někoho, kdo by mě miloval. Sice jsem tajně doufal, že to někdy budeš ty, ale tenkrát ses zdál strašně nedosažitelný. A po tom, cos mi k tomu řekl, ještě víc. Tak jsem sáhl po první možnosti, která se naskytla,“ povzdechl jsem si. Oba jsme byli pitomí. Ale…
„Teď už bude jenom líp,“ zašeptla jsem mu do ucha a políbil ho do vlasů. Chytl mě za pravou ruku.
Love is beautiful and so lovely.
jo krasa
(honza.tokar, 19. 9. 2011 21:53)