„Prosíme žalobce Uzumaki Naruta, aby předstoupil před soud,“ poněkud nervózně jsem vstal a otočil se na Sasukeho, který zase seděl za námi. Povzbudivě se usmál a já vyšel k místu nyní určenému mě.
„Přísahám, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu!“ všiml jsem si, že bratr i otec jsou značně pobledlí a vyhublí.
„Nechť předstoupí Itachi Uchiha a začne.“
„Děkuji, soude. Pane Uzumaki, věděl jste, před mým informováním, o své sestře, Aneko Uzumaki?“
„Ne.“
„Kdy poprvé za vámi váš bratr a otec přišli s jistou… osobní záležitostí?“ polkl jsem. Nemluvilo se mi o tom snadno, ale věděl jsem, že mluvit musím. Pomůžu tím ne jen sobě.
„Před půl rokem.“
„Můžete říct něco přesně?“ koutkem oka jsem viděl, jak se Sasuke zamračil a mírně sebou trhl. Potěšilo mě to.
„Bylo to přesně duben. Čtvrtého dubna, sobota,“ řekl jsem neochvějně. To datum se mi do mysli zarylo černými číslicemi.
„Dobrá, já jsem skončil,“ oznámil Itachi a sedl si.
„Nechť nyní předstoupí Shunji Iwai a začne.“
„Děkuji, ctěný soude,“ menší muž vstal a přešel ke mně. „Tak tedy, Uzumaki Naruto… Jak dlouho jste u Sakamotových?“
„Dvanáct let,“ odpověděl jsem zdánlivě klidně. Ve skutečnosti jsem byl hodně rozrušený. Co si na mě ten jejich právník připraví?
„Samozřejmě. A před jakou dobou vás začali, jak vy říkáte, týrat?“ říkal to s takovým výsměchem, až mě to znejistilo. Byl jsem si jist, že přesně o to mu jde, ale i přes to…
„Před půl rokem.“
„Půl rok. To je přesně doba, kdy jste si začal podřezávat žíly, že?“ polkl jsem. Vždycky jsem o tom tak smýšlel, a vsadím se, že Sasuke taky, ale nikdo z nás to nikdy neřekl nahlas.
„Ano.“
„Už tenkrát jste měl jisté problémy ve škole i mezi vrstevníky,“ začal jsem zrychleně dýchat. Co ten o tom mohl vědět? „Nepramení to spíš z toho? Nechtěl jste na sebe prostě jen upoutat pozornost? A když vám tento plán nevyšel, dlouho jste plánoval, než jste celý tohle divadlo spustil naostro?“ teď jsem dýchal už opravdu rychle. Pohledem jsem zabrousil k Sasukemu. Mračil se a měl sevřený pěsti.
„N-ne.“
„Ne? Nechalo na vás toto… týrání,“ řekl se značně pobaveným podtónem, „nějaký dopad? Změnilo vás to nějak?“
„Námitka,“ ozval se Itachi. „On sám nemůže posoudit, jestli se změnil nebo ne. Jednoduchá psychologie. Navrhuji předvolat jeho přítele.“
„Může zde být během půl hodiny?“ soudce očividně byl zvyklý, že Itachi uprostřed stání najednou předvolá neočekávaného svědka.
„Je zde už nyní. Sasuke?“ Sasuke vstal a zadíval se na soudce.
„Soud děkuje Uzumaki Narutovi a předvolává…“
„Uchihu Sasukeho,“ doplnili ho Sasuke a Itachi najednou.
„Přísahám, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu.“
Byl jsem rozzuřený. Víc než to. Jak si to někdo může po tom všem dovolit…
Měl jsem takovou chuť tomu takzvanýmu advokátovi jednu vrazit. A když jsem se podíval na Naruta, probudil se u mě ochranitelský pud, který nelze popřít. Chtěl jsem ho odvést někam daleko od toho všeho a navždy ho před vším zlým chránit…
„Změnil se Uzumaki Naruto za tu dobu, co se poprvé pořezal?“ už jenom za jeho vyjadřování jsem toho chlapa nesnášel.
„Ano změnil,“ odpověděl jsem bez zaváhání. Právě za tu dobu se změnil můj postoj k němu.
„Můžete nám přiblížit, jak?“ pohledem jsem vyhledal ten Narutův. Nechtěl jsem to říkat před ním, ale nic jiného mi nezbylo.
„Jeho sebevědomí značně kleslo,“ řekl jsem jako první. Nepřestával jsem se mu dívat do očí a snažil jsem se, aby z mýho pohledu šla vidět omluva za to, že to říkám tady přede všemi. „Stal se z něj úplně jiný člověk. Dřív to byl kluk se zdravým sebevědomým, který se nebojí prosazovat svůj názor hlava nehlava. Teď mnohem míň zvládá posměch, mnohem složitěji se seznamuje s neznámýma lidma…“
A já mám neustále chuť ho ochraňovat.
„To ale může být dobře nahraná scéna,“ namítl bez sebemenšího zaváhání ten chlap. Krev se ve mně vařila.
„Sasuke!“ ozval se hrozivě Itachi. Zhluboka jsem se nadechl a dosedl zpátky na místo, ze kterého jsem se vteřinu před tím lehce nadzvedl.
„Mimochodem, můžu se zeptat, jaký je vztah mezi vámi a advokátem pana Uzumakiho?“
„Bratři.“
„No ovšem. To mě přivádí k další otázce. Pan Uzumaki nyní bydlí u vás, že?“
„Ano,“ procedil jsem mezi zuby. Tušil jsem, kam tím míří.
„A není to trochu divné? V normálních případech sexuálního násilí se poškozený skoro až panicky bojí doteku toho pohlaví, které ho týralo. Není tedy trochu podivné, že pan Uzumaki žije v domě s dalšími dvěma muži?“
„Námitka,“ vyhrkl Itachi urychleně dřív, než jsem stačil otevřít pusu. Ten advokát měl štěstí. „Tento jev se liší od případu k případu. Nemusí to tak být vždy a pokud klientovi naše přítomnost nevadí, nevidím v tom žádný důkaz, že jsou pánové Sakamoto nevinní.“
„Námitka se přijímá,“ přikývl soudce.
„Prosba, pane soudce. Mohli bychom udělat půl hodiny přestávku? Tento soud je velmi náročný hlavně na psychiku mého klienta a já nedovolím, aby se tady kvůli tomu složil.“
„Schváleno, půl hodiny pauza.“
Seděl jsem na místě a jenom koukal před sebe. Nevnímal jsem ten lomoz všude kolem ani Itachiho, který se šel o něčem bavit se soudcem. Pořád mi v hlavě zněla Sasukeho slova.
Má mě za slabocha?!
„Naruto?“ na místě Itachiho se objevil Sasuke. Podíval jsem se na něj.
„Máš mě za slabocha?“ zeptal jsem se rovnou lehce nalomeným hlasem. Překvapeně se na mě podíval.
„Jak tě to jenom napadlo?“
„Nevim,“ odpověděl jsem prostě a sklopil hlavu. „Totiž-jak jsi tady o tý mý změně mluvil, přišlo mi to, jako bych se stal malým. Jako bych byl nějaký slabý děcko, s kterým dál přátelíš jenom kvůli vzpomínkám.“
„Blbče!“ bylo mi jedinou odpovědí. Překvapeně jsem vzhlédl. „Myslíš, že jsem tě nechal u nás bydlet jenom kvůli vzpomínkám? Že tady jsem s tebou jenom kvůli tomu, že jsi byl před půl rokem trochu jiný? Neblbni,“ usmál se na mě. „To chceš, aby ten amatér vyhrál? Aby se mu splnil plán, že si budeš myslet, že ti nepomáháme dobrovolně? Nedovol mu to!“
Usmál jsem se na něj. To nešlo jinak.
„Ve věci domácího násilí soud rozhodl takto,“ za zády jsem zkřížil prostředníček s ukazováčkem. Už jsem to jenom chtěl mít z krku. „Kenichi Sakamoto a Montaro Sakamoto jsou vinni v celém rozsahu ve všech přednesených obvinění, tedy týrání Aneko Uzumaki, podíl na sebevraždě Aneko Uzumaki a týrání Naruta Uzumakiho, bez možnosti odvolání se. Jsou odsouzeni na dvacet pět let odnětí svobody bez výjimky.“
,,,
(keishatko, 16. 11. 2010 4:57)