Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


6.: Jak to tenkrát bylo

27. 1. 2010
„Naruto?“ začal bratr den před soudem, na který byl už i Naruto pozvaný. „Zítra už je další soud, takže bys měl vědět všechno, co jsme tam doteď vyřešili. Sasuke, mohl bys odejít?“ zvedl jsem se k odchodu, ale Naruto mě zarazil.
„Nechoď!“ zavrtěl prudce hlavou. Tázavě jsem se na něj podíval. „Totiž, byl bych raději, kdybys tady zůstal,“ lehce zčervenal. Pousmál jsem se a zase si sedl. Itachi si povzdychl.
„Tak tedy dobrá. Ale opovaž se mě přerušit, Sasuke. Právo na otázky má pouze Naruto,“ přikývl jsem, i když jsem nechápal, o co mu jde. „Pamatuješ, jak jsem u toho prvního soudu mluvil o té dívce?“ svou plnou pozornost opět věnoval Narutovi. Ten se lehce zamračil a přikývl. „Říkal jsem, že měla bratra, dvojče. Tušíš, kdo by to mohl být?“
„Ne,“ odpověděl Naruto záporně, ale já už jsem začínal tušit, o co Itachimu jde. Měl jsem chuť mu položit tolik otázek, ale nemohl jsem. Itachi si povzdechl.
„Jsi to ty, Naruto. Jsi mladší z dvojčat Uzumaki. Tvá sestra se jmenovala Aneko,“ Naruto se tvářil zmateně. Itachi si povzdychl. „Vaši rodiče z vás obou byli nadšení. Jenomže když vám byli dva roky, stali se obětí autonehody. Vás hlídala babička, takže se vám nic nestalo, ale ona si vás nechat nemohla. Proto jste skončili v dětském domově.“
„Ale proč si z toho nic nepamatuju?“ nedokázal jsem odhadnout, jak se Naruto cítí. Ale určitě to nebylo nic příjemného. Jemně se mu klepaly ruce a třásl hlas.
„Vzpomínky se utvářej až zhruba ve třetím roce života. A to už přišla do vašeho domova jistá rodina se sedmiletým synkem, kteří chtěli dalšího potomka.“
„Sakamotovi,“ šeptl Naruto. „Ale… mluvil jsi o tom, že Kenichi chtěl domů tu hol… mou sestru,“ zhluboka polkl. Bylo pro něj úplně nové, že měl někoho tak blízkého.
„Ano, to chtěl,“ povzdechl si Itachi. „Jenomže jeho otec mu to nedovolil. Totiž… jemu se líbila. A právě v tom byl ten problém. Líbila se mu až moc. A tak adoptovali tebe a Montaru zkontaktoval svou sestřenici, aby si ona adoptovala tvou sestru. Ze začátku jí navštěvoval jako hodný strýček. A ona si ho zamilovala. On si v tu chvíli myslel, že má vyhráno. Jenom si počkal, až bude o něco starší.“
„Ne!“ Naruto vyskočil ze židle. „To… to není pravda!“ prudce zavrtěl hlavou. V očích se mu zaleskly slzy. Kousl jsem se do rtu. Jak rád bych mu pomohl! Ale, jak…?
„Naruto, prosím, sedni si a uklidni se,“ poprosil ho klidným hlasem Itachi. Naruto se tedy posadil, ale stále měl na krajíčku. „V jejích šestnácti to celé začalo. Začal k nim domů docházet pravidelně a jeho sestřenice se vždy z domu vytratila. On jí měl potom celou pro sebe a pak-“
„Ne!“ Naruto si zacpal uši a zakroutil hlavou. Slzy se mu spustily z očí. Ten pohled bolel, ale věděl jsem, že Naruto musí znát pravdu. A je lepší, když se to dozví od mýho bratra než od nějakého úplně cizího člověka. „Ne, ne, ne! Já to nechci slyšet,“ vzlykal nahlas. Itachi si povzdechl, zvláštně se na mě podíval a odešel z kuchyně. Ten pohled jsem nechápal, ale vstal jsem a přešel k Narutovi.
„Naruto,“ zašeptal jsem potichu a položil mu ruku na rameno. Trhl sebou a podíval se na mě. Na obličeji měl stopy po slzách a oči měl stále vlhké. Chvíli jsme se na sebe jenom dívali. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem ho jenom lehce přitiskl k sobě a objal ho. Stejně, jako tenkrát po prvním soudu, když se mi sesunul před očima.
 
Pár minut po mém menším výlevu jsme zase seděli tak, jako před ním. Raději jsem se jim nedíval do očí, ale přes to jsem čekal, jak bude Itachi pokračovat.
„Tvá sestra to snášela dlouho,“ pokračoval Itachi, jako by nikdy nepřestal. Za což jsem mu byl vděčný. „Půl roku jen s tvým otce. Pak se však naskytla chyba v jinak dokonalém plánu tvého otce. Tvýmu bratrovi začalo být podezřelé, kam se tvůj otec každou druhou neděli odpoledne ztrácí. Jednou šel za ním a všechno viděl. Okamžitě tvou sestru poznal a ještě ten večer mu vmetl do očí, že o tom všem ví. Tvůj otec byl vyděšený a tak se ho zeptal, co po něm chce. On odpověděl, že chce jít s ním a být aktivní spolupachatel,“ nechtěl jsem to slyšet. Tak strašně jsem nechtěl slyšet všechny tyhle strašný věci. Ale chtěl jsem vědět pravdu. „Tak tam začali chodit oba a… no, myslím, že si to dokážeš představit,“ přikývl jsem.
„Jak dlouho snášela tohle?“ odhodlal jsem se zeptat. Věděl jsem, jaké to je. Až moc dobře jsem to věděl.
„Půl roku. A pak se oběsila,“ oznámil mi prostě. V očích jsem opět cítil slzy. Jak já je nenáviděl! „No, a tvýmu otci a bráchovi se po tom začalo stýskat. A pak tvůj bratr poukázal na tvou podobnost s Aneko. Tvůj otec nejdřív nechtěl, bránil se tomu, ale jeho touha byla silnější,“ nedokázal jsem nic jiného, než jenom sedět a dívat se před sebe. Až moc živě jsem si ten den vybavoval.
 
„Naruto?“ slyšel jsem z ložnice hlas táty.
„Už jdu!“ zavolal jsem s úsměvem na tváři, vyběhl do patra a vešel do ložnice. Tam čekal můj otec, který seděl na posteli. „Co potřebuješ?“ usmál jsem se na něj a přisedl si.
„Jenom takovou maličkost,“ otočil jsem se za hlasem. U dveří stál můj starší bratr a právě zamykal. Klíč dal do kapsy u svých kalhot. Přisedl si opravdu těsně vedle mě z druhé strany než otec.
„Potřebujeme od tebe pomoct, Naruto-kun,“ otec se přisunul blíž ke mně. Podíval jsem se na něj s mírným strachem v očích. Nelíbil se mi zvláštní odlesk v jeho očích. „Jenom takovou malinkou odměnu za všechno, co pro tebe děláme,“ nahnul se ještě víc ke mně a olízl mi ucho. Byl jsem naprosto konsternovaný, nedokázal jsem se hnout. A mým tělem projelo zhnusení. Otec mě obejmul kolem pasu a přitáhl si mě na klín. Bratr se ihned přesunul hned ke mně. Dech se mi zrychlil.
„Potřebujeme od tebe dobrý skutek, niichan,“ naklonil se ke mně Kenichi a surově mě políbil. Konečně jsem se probral z latergie. Stiskl jsem rty pevně k sobě a snažil se vykroutit z jejich sevření, ale nešlo to.
„Buď hodný chlapeček, Naruto,“ zašeptal vzrušeně otec a vyhrnul mi triko.
„Ne!“ začal jsem sebou cukat. „Pusťte mě! Já nechci.“
„Dost!“ Kenichi mi vrazil facku. Otec mě povalil a chytl mi ruce za hlavou, Kenichi si mi sedl na klín. „Buď hodný, bráško,“ sundal mi triko úplně a rty se přisál na můj krk. Bylo to tak strašně něpříjemný! Bratrův jazyk na krku a otcův v puse, kam si vynutil přístup. Pomalu se mi spouštěly slzy z očí. Otec nechal být má ústa a přemístil se na hrudník. Začal laskat mé bradavky. Nechtěl jsem to, ale tělo mě neposlouchalo…
Bylo to tak ponižující. Zavřel jsem oči a silně se kousl do rtu, abych ze sebe nevydal ani jeden sten. Kenichi si toho všiml a snažil se o to víc. Když ho to přestalo bavit, stáhl mi dolů kalhoty i s trenkami a sám se slíkl. Prstem do mě vnikl. Z očí se mi opět zpustily slzy. Když si otec všiml toho, co Kenichi dělá, odepl si pásek a svázal jím moje ruce. Pak se sám slíkl.
Kenichi na mě na jeden příraz pronikl. Bolelo to. Tak strašně to bolelo!
„Vykuř mi ho!“ nařídil otec a klekl si nade mě tak, že jsem k němu měl dobrý přístup. Zase jsem zavřel oči a zakroutil jsem hlavou. „Říkám ti vykuř mi ho!“ otec jednou rukou popadl mou hlavu, pevným stiskem otevřel mou pusu a dal mi do ní svůj penis. Bylo to tak strašně nechutný. On přirážel do mý pusy, Kenichi přímo do mě…
Po chvíli Kenichi vyvrcholil. Cítil jsem, jak se jakési teplo rozlívá uvnitř mě. A pak byl tlak v konečníku najednou pryč. A otec ho vyndal z mé pusy. Oddechl jsem si. Myslel jsem, že je konec. Ale to jsem ještě nevěděl…
Otec si lehl kousek vedle mě. Jeho penis byl pořád ztopořený. Kenichi mě vtáhl do sedu a navedl na otce. Donutil mě na něho dosednout. Otcovy ruce se ocitly na mých bocích. Kenichi se perverzně pousmál a klekl si přede mě. Roztáhl mi nohy a vzal můj úd do úst. Nebylo to příjemný ani to nevyvolávalo jiný dobrý pocit, jako v mnoha filmech a knížkách. Přišlo mi to nechutný, zvrácený a hnusný. Otec mě rukama nutil přirážet k němu a bratrovi rty postupně odváděly svou práci. Mýmu tělu přivedly uspokojení. O to hůř jsem se cítil psychicky.
 
Stál jsem pod teplou sprchou. Celý tělo jsem měl úplně rudý od mého drhnutí. Jak jsem se snažil smýt ze sebe všechny jejich dotyky… Ale nešlo to.
Teď už jsem jenom seděl a nechal na sebe spadat teplé proudy vody. Nebrečel jsem. Už jsem neměl slzy. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to ponížení, které mi připravili otec a bratr. Nesnášel jsem je. Nenáviděl jsem je.
A pak jsem to zahlídl.
Byla na okraji poličky, jako by mě přímo vybízela k tomu, abych si jí všiml. Bez jediný myšlenky jsem po ní sáhl. Přiložil jsem jí k zápěstí a mírně zatlačil. Vytekl slabý proužek krve. Byl jsem jím naprosto okouzlený. Očarovaně jsem sledoval, jak pomalu stéká po mém zápěstí, spadá dolů a mísí se s voudou. Po chvílí se pramínek ještě ztenčil. A tak jsem se řízl i do druhého zápěstí. A znovu jsem sledoval, jak pramínek úžasně rudé krve kape z mého zápěstí na zem.
 
Brečel jsem. Slzy mi tiše tekly po tvářích. Viděl jsem přes ně jenom rozmazaně, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Hlavní bylo to teplo, ke kterýmu jsem se mohl natisknout, a silné paže, které mě ochranitelsky objímaly.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fňuk

(keishatko, 16. 11. 2010 4:51)

nechutné...chudák Naruto, toto prežiť...nechutné a bolestivé...padajú mi slzy...

.....

(Sajuri (www.myanimeworld.estranky.cz), 1. 2. 2010 17:06)

chtělo by to nějaký upozornění, třeba jako: vem si kapesník......... máš to opet uzasne napsany :)

O__O

(Iruka sensei, 27. 1. 2010 20:48)

Jashine tak tyhle dva díly mě pravdu odrovnaly!!
Já nemám slov, je to prostě úžasný!!!

....

(terkic, 27. 1. 2010 20:29)

wow, právě jsem ztratila dech, rychle dál:)

....

(akimari, 27. 1. 2010 17:25)

Chudáčik Naru a chúďa sestrička.... :(
Bolo to také smutné, plné bolesti, zúfalstva a nenávisti....zrady!!!
Ale i pre to všetko to bolo ,,krásne"!!!
Dúfam, že sem ďalší diel pribudne skoro!