Další dny šly dobře. Itachi mi řekl, že na soudní řízení nemusím, pokud tam nebudu přímo předvolán, takže jsem tam ze začátku vůbec nechodil. Nevím jak to Itachi zařídil, ale soud se zabíral jakousi věcí mimo mě.
Pravidelně jsem sledoval noviny, ale už v nich nic moc nebylo, jenom vždy krátká zpráva, že proběhl další soud a že Itachi dál tlačí obžalované do kouta.
Se Sasukem jsme vždy chodili do školy hodně brzo a ze školy jsme vycházeli až jako poslední. Nesnášel jsem ty posměšky a Sasuke to věděl a snažil se dělat vše pro to, abych se jim vyhnul. Byl jsem mu za to opravdu vděčný.
Pár týdnů po mém prvním objevení v novinách za mnou odpoledne, celkem dlouho po škole, přišla Ino.
„Ahoj Naruto,“ usmála se na mě. „Mohla bych s tebou mluvit?“
„Jasně, mluv,“ usmál jsem se na ní i já. Hodila nervózní pohled po Sasukem.
„Já bych raději někde v soukromí.“
„Já vás tady nechám,“ řekl Sasuke, vzal svou tašku a vyšel z učebny ven.
„Víš, Naruto, já… omlouvám se,“ řekla kajícně, čímž mě překvapila.
„Cože?“
„No, já, Sakura a naše parta jsme se ti hodně posmívali. Ale po tom, co vytiskli v novinách… Musel´s to mít těžký. A proto… promiň,“ nedůvěřivě jsem si jí změřil pohledem.
„To je všechno, cos mi chtěla říct?“
„Ne,“ lehce zrudla. „Já… líbíš se mi, Naruto. A jsi mi sympatický. A já… chtěla bych to s tebou zkusit,“ překvapeně jsem se na ní podíval. „Chceš se mnou chodit?“
Nevěděl jsem, co říct. Na jednu stranu jsem chtěl někoho, koho bych miloval a kdo by miloval mě, ale Sasuke…
„Dej mi, prosím, čas.“
Ze dveří, který jsem sám před malou chvilkou opustil, vyšla Ino. Na tváři měla celkem spokojený úsměv. Pár chvil po ní vyšel i Naruto.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se, protože vypadal opravdu zamyšleně. Zvláštně se na mě podíval.
„Zeptala se mě, jestli s ní nechci chodit,“ rozbušilo se mi srdce. A podle jejího výrazu, když odcházela…
„A cos jí na to řekl?“ snažil jsem se, aby na mým tónu hlasu nešlo poznat nic z toho, co jsem cítil. Žárlivost, zklamání…
„Že si to ještě rozmyslím,“ pohledem se vrátil k podlaze před sebou.
„A tobě se líbí?“ snažil jsem se stále udržet tón, který sice dává najevo zúčastnění, ale přitom neprozrazuje nic z mých pravých pocitů.
„No… není zrovna ošklivá… a je celkem milá…“
„Tak kde vidíš problém?“ nasadil jsem ne tak docela upřímný úsměv. „Skus to s ní. Říct končím můžeš kdykoliv, ne?“
Už v tu chvíli jsem litoval svých slov. Ale zase na druhou stranu… pokud s ní bude šťastný, nemám mu do toho co mluvit.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na jeden citát.
V opravdové lásce chceme dobro milované osoby. V romantické lásce milovanou osobu.
Možná to bude pravda…
Slova, co říkal Sasuke, bolela. Strašně, strašně bolela. Ale měl pravdu.
Další den jsem mluvil s Ino a řekl jsem jí, že s jejím návrhem souhlasím. Očividně byla šťastná. Aspoň někdo.
Každý den jsme někam vyráželi. Ze začátku to byla i sranda. Jenomže pak mě začala tahat do kina na samý romantický filmy, brala mě s sebou na nákupy, řešila se mnou opravdu úplně všechno (a já vám zaručuju, že úplně všechno o svý holce vědět nechcete) a neustále se na mě zamilovaně lepila.
Se Sasukem jsem ani zdaleka netrávil tolik času, jako dřív. A to mě užíralo. Sasuke se navíc stával den za dnem uzavřenější a uzavřenější, pořád si jenom četl a já už po dni plném Ino neměl sílu na vůbec nic.
Seděl jsem ve třídě a snažil se číst knihu. Pohled mi však neustále sklouzával k Narutovi.
Zdálo se mi to, nebo poslední dobou nebyl ve své kůži?
Když už jsem chtěl knihu zaklapnout a jít se ho na to zeptat, objevila se ve dveřích Ino a sebevědomě si to k němu namířila.
„Ahojky, lásko,“ políbila ho na přivítanou. Ve mně v tu chvíli vybuchla taková bomba žárlivosti, že jsem se musel držet, abych tam k ní nenakráčel a jednu jí nevrazil.
„Ino, musím s tebou mluvit.“
„Tak mluv,“ pobídla ho s úsměvem a sedla si mu na klín. Sevřel jsem desku knížky pevněji.
„Raději bych někde v soukromí.“
„Ale prosím tě!“ rozchichotala se tím svým příšerným zvonivým smíchem. Líbí se takový smích Narutovi? „Je to jenom Sasuke, a to je přehnaně pilný čtenář!“ v duchu jsem chválil Boha za své skvělé amatérské hraní.
„Jak myslíš,“ viděl jsem na Narutovi, že se mu do toho nechce. Pohledem tikal po místnosti, prstama jemně bouchal o desku stolu a nohou si tiše podupával. Ino si, zdá se, ničeho nevšimla. Co je to za holku, která tak pramálo zná svýho kluka? „Skončeme to, Ino,“ blondýnka překvapeně zalapala po dechu. Za stránkami knihy jsem se pousmál.
„Jak to myslíš?!“
„Tak, jak to říkám,“ odpověděl jí s povzdechem. „Tohle nemá cenu,“ Ino vzlykla, vstala a utekla ze třídy pryč. Ve dveřích se málem srazila se Saiem, takže jsem neměl čas Narutovi něco říct.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se mě ten den odpoledne Sasuke. Zadíval jsem se mu do očí.
Mám mu říct pravdu? Jak by to asi znělo? Protože miluju tebe.
„Přišlo mi předvolání k soudu,“ řekl jsem místo toho. Tázavě pozvedl obočí.
„Co to s tím má společného?“
„Ino ze mě vysávala moc energie. Spolu se soudem bych to už nevydržel,“ odpověděl jsem jednoduše, i když to nebyla tak docela pravda.
Kdykoliv se mě Ino dotkla, vzpomněl jsem si na Sasukeho dotyky a na příjemné mravenčení, které zanechávaly. Jeden by řekl, že po tom, co jsem zažil, se mi budou mužské dotyky protivit. Vlastně to částečně pravda je. Existuje však jedna výjimka. Sasuke.
„Proto jsi poslední dobou tak zamlklý?“ překvapeně jsem zamrkal. On si všiml?
„Jo, přesně tak.“
,,,
(keishatko, 16. 11. 2010 4:41)