Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


3.: Takhle to dál nejde!

24. 1. 2010
V neděli jsem vyrazil do nemocnice už dopoledne. Bratr se odpoledne vracel a já s ním chtěl probrat ještě pár drobností.
V hale se ke mně přiřítila Akemi s úsměvem na rtech.
„Že neuhodneš, co je nového?“ vychrlila na mě, ale na odpověď nečekala. „Naruto se probudil!“ na nic jsem nečekal a rozeběhl jsem se k němu do pokoje. Před zavřenými dveřmi jsem se však zarazil. „Na co čekáš?“ Akemi mě v mžiku doběhla.
„Nevim, jestli tam mám jít.“
„Blázníš? Celý týden tady u něj vysedáváš a když si s ním konečně můžeš promluvit, zůstaneš před dveřmi?!“ pousmál jsem se.
„Máš pravdu,“ stiskl jsem kliku a vešel dovnitř.
Naruto ležel na posteli, ovšem stroje zmizely a on se usmíval. Poněkud smutně jsem k němu přešel.
„Ahoj,“ šťastně se na mě usmál.
„Ahoj. Neodpoutaly tě, co?“ kývl jsem na kožené řetězy, které mu držely ruce a nohy.
„Ne. Když mi přinesou jídlo, pustí mě sice, ale zůstávají tu se mnou. Jakmile dojim, zase mě připoutaj a já tu zůstanu pár hodin sám,“ vlastně ani nevim co dělam, ale sáhnul jsem po řetězech a rozepnul je. Naruto zpočátku nechápavě mrkal, ale pak se vděčně usmál. „Díky. Aspoň se můžu hýbat. Mimochodem, když jsem byl v bezvědomí, mluvil jsi o jakémsi plánu,“ překvapeně jsem zamrkal. „Co je to za plán?“
„Ještě to není úplně dokonalý. Dneska to proberem s bratrem a pak…“
„S bratrem? Tak to musí být opravdu riskantní plán, když do toho chceš zatáhnout jednoho nejlepších právníků,“ zašklebil se na mě.
Bylo fajn ho zase vidě velmi živého a plnýho sil. Ještě lepší bylo si s ním jenom tak povídat.
Odpoledne jsem však musel odejít. S bratrem jsme můj plán prodebatovávali až dlouho do noci.
 
„Vstávej, ospalče!“ probudil mě další den ráno bratrův hlas.
„Kolik je?“ zamumlal jsem ospale.
„Tři čtvrtě na deset.“
„Cože?!“ vyletěl jsem z postele jako neřízená střela a v rychlosti se začal oblíkat. „To´s mě nemohl vzbudit dřív?! A co můj budík?!“
„Klid, niichan. Do školy jsem volal. Máš chřipku.“
„Páni, a nemáš být takhle náhodou právní zástupce?“
„Ne, jsem doktor práv. A to je něco jiného!“
 
„Ahoj, Naruto,“ vešel do mýho pokoje Sasuke a v patách za ním Itachi. Usmál jsem se na ně a prsty zamával. Opět jsem měl ruce připoutané k posteli. Sasuke se, hned jak to zjistil, zamračil, rychle ke mně přešel a zbavil mě pout.
„Dovoluji si tě upozornit, že to, co právě děláš, je nezákonné, bratříčku.“
„Stejně jako opisování ve škole, a za to jsi mi nikdy nic neudělal,“ odsekl Itachimu Sasuke. „V pořádku?“
„Jasně,“ usmál jsem se na něj a sedl si. „Řeknete mi teda konečně, co je to za hvězdný plán?“
„Říkal jsi, že mu o tom neřekneš, dokud u toho nebudu i já,“ zamračil se na Sasukeho Itachi.
„Já jsem mu taky nic neřekl. Nemůžu za to, že slyší i když je v bezvědomí.“
„Sourozenecké hádky si prosím nechte na doma. Tak co je to za plán?“ oba dva se měřili pohledem, jako by očima bojovali, kdo mi to má říct.
„Řekni mu to ty. Konec konců, je to tvůj plán,“ zašklebil se na Sasukeho Itachi. Ten si jenom povzdychl. Kývl jsem vedle sebe, ať si k tomu sedne. Poslechl mě, ale sedl si za mě a opřel se o mě zády. S úsměvem jsem se i já opřel o něj.
„Tohle musí skončit, Naruto,“ řekl mi prostě. „Z nemocnice půjdeš rovnou k nám. S Itachim zajedeme pro tvoje věci a pak ti pomůžeme sestavit žalobu.“
„Tak to teda ne!“ odlepil jsem se od něj a pokusil se na něj otočit. On však stále seděl ke mně zády. Hajzl. Moc dobře věděl, proč si tak sedl. „Nikam nejdu! Víš, co by mi udělali, kdybych se o něco takovýho jenom pokusil?“
„Ale houbeles udělali,“ konečně se na mě otočil. „Možná ještě před měsícem, ale teď už ne. Naruto, jsi plnoletý, oni už nic nemůžou! Navíc za tebou stojí jeden z nejlepších právníků,“ chytl mě za ruce a stále se mi díval do očí. „Naruto, prosím, ty to musíš zkusit! Takhle to dál nejde. Ty tvoje sebevražedný pokusy jsou čím dál horší a pokud bych tě nechal jít takhle dál, příště už by ses nemusel vůbec probudit. A to prostě dál nejde,“ pak hodil postranní pohled po Itachim a povzdychl si. „Prosím, Naruto.“
„Já nemůžu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Mohlo by se něco stát vám. Je mi úplně jedno, jestli si to odnesu já, na to už jsem zvyklej. Ale vás do toho nezatáhnu.“
„Dovoluju si tě upozornit, že já jsem právník. A z hlediska právnického je tento případ nejlepší, takže já si ani zdaleka nestěžuju. A Sasuke to celý vymyslel, takže ten si jenom těžko může stěžovat na svůj vlastní plán, nemyslíš?“
„Ale…“ nevěděl jsem, co na to říct. Tenhle jeho naivní plán byl tak strašně absurdní! Ale přes to… Svitlo mi na lepší časy. Už bych to nemusel snášet, už bych nemusel každou druhou neděli vyhledávat pomoc u žiletky. Už by nikdy nebyla žádná sezení s doktorem Uminou, který sice byl strašně obětavý, ale strašně otravný.
„Mlčení je souhlas,“ oznámil mi Sasuke s úsměvem a pustil moje ruce.
 
„Tak, připravenej na novej domov?“ vešel do mýho pokoje s úsměvem Sasuke.
„Kde máš Itachiho?“ zapl jsem tašku a tázavě se na něj podíval.
„Vydal se do tvého bývalýho domu pro věci. Spolu s pár svými kamarády,“ zašklebil se na mě vesele a vzal mi tašku z ruky. „Tak pojď, nebo nám ten bus ujede.“
„On šel k nám domů úplně sám?“ vůbec mi to nešlo do hlavy.
„Ne,“ Sasuke se na mě zamračil. „On šel k nim domů, Naruto. K nim, ne k nám. Od teď patříš k nám domů, jseš součástí naší rodiny, Naruto. Ne jejich,“ pousmál jsem se. Bylo milé vědět, že za mnou někdo stojí.
„A on k nim domů šel úplně sám?“ zeptal jsem se opět na to, co mě opravdu zajímalo.
„On a pár dalších jeho kamarádů,“ zašklebil se zase na mě. „Jako právník nemá jenom kamarády nakloněné k té dobré straně.“
 
„Vítej u nás doma,“ otevřel jsem dveře a vešel dovnitř, v patách za mnou Naruto.
„Páni,“ překvapeně se rozhlížel kolem. Čekal jsem podobnou reakci. Po rodičích nám zůstalo dostatek financí k tomu, aby bez práce žili ještě naše vnoučata. Ale bratr prostě potřebuje něco dělat a právník nevydělává zrovna nejmíň. Takže malá vilka, která nám zbyla po rodičích, byla celkem honosně vybavená.
„Pojď,“ zatáhl jsem ho za ruku, když se zasekl u jednoho z obrazů. Vyšel jsem s ním až do patra a dovedl ho až k úplně posledním dveřím. Ty jsem otevřel a vešel dovnitř.
Ocitli jsme se ve větším pokoji s manželskou postelí, stolkem, židlí skříněmi.
„Tohle je teď tvůj pokoj. Byl původně našich rodičů, takže kdyby ti to vadilo, můžem tě pak někam přestěhovat.“
„To nemyslíš vážně,“ otočil se na mě naprosto konsternovaný Naruto. „Tak veliký pokoj… To nemůžu!“
„Proč bys nemohl?“
„Nemůžu jenom tak se k vám nastěhovat, vyjídat vás tu a zabrat tak velký pokoj,“ povzdechl jsem si. Počítal jsem s tím, že bude takhle reagovat.
„Naruto, to já jsem tě sem nastěhoval. Já jsem tě sem přitáhl a Itachi proti tomu nic nenamítal. A věř mi, že ty nás určitě nepřivedeš k bankrotu.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Máme dostatek peněz na zabezpečování dětského domova,“ ušklíbl jsem se kysele.
„Ale i tak…“
„Naruto!“ zamračil jsem se na něj. „Chystáme se jít k soudu. I když si nemyslím, že ti lidé mají na nějakého slušného právníka, nebude to nejlehčí. Ne kvůli soudu nebo něčemu takovýmu, ale kvůli naší psychice. Na tu budou tlačit. A v tom případě bude lepší, když tu budeš s náma a budeme se moct navzájem podporovat. Chápeš?“ váhavě přikývl.
 
Itachi přišel asi o hodinu později s jednou krabicí v ruce a se zamračeným pohledem. Naruto si s úsměvem převzal tu krabici a začal se v ní hrabat.
„Opravdu je to všechno, co máš?!“ zeptal se ho stále zamračený Itachi. Naruto se stálým úsměvem vzhlédl a přikývl.
„Dám si to do pokoje,“ vstal, popadl krabici a odběhl do patra. Itachi zavřel oči, těžce si povzdechl a sedl si vedle mě na gauč.
„Tak co?!“
„Je to ještě horší, než jsem čekal. Protestoval proti svýmu nynějšímu pokoji, že?“ přikývl jsem. „Jak jsem si myslel.“
„Tak co se stalo?“
„Žil jenom v takový komůrce, kam se sotva vešla postel. Všechno, co má, je pár kusů oblečení, věci do školy a jeden plyšák, kterého jsem našel pod postelí.“
„To je strašný!“
„To teda je,“ toporně pokýval hlavou. „Navíc je to zneužívání dětí, za což by mohli být sami o sobě potrestaní. Budeme muset trochu pozměnit žalobu,“ těžce jsem si povzdychl. Věděl jsem, jak na to celý bude Naruto reagovat.
 
„Cože?!“ nemohl jsem si pomoct. Proč to všechno museli tolik rozebírat?
„Naruto, snažíme se ti pomoct,“ snažil se mě uklidnit Sasuke.
„Pomáháte mi,“ namítl jsem upřímně. On už pouhou svou existencí, ale to jsem mu říct nemohl. „Můžu bydlet u vás v domě, nemusím být s nima. To mi stačí.“
„Ty nechceš, aby byli potrestaní za všechno, co ti kdy udělali?“ mlčel jsem.
Jistě že jsem to chtěl! A moc. Ale nemůžu jim to udělat. Jsem u nich už od tří let. A tohle všechno začalo teprve nedávno. Nemůžu jim zapomenout ty roky, kdy se o mě opravdu starali. Sasuke se ke mně nahnul.
„Naruto, prosím. Věř mi, že nebudou mít šanci ti něco udělat,“ zavrtěl jsem hlavou. Na tohle jsem nemyslel. Věřil jsem mu, že si na mě, jakožto plnoletého, už netroufnou. Ale znal jsem je taky jako milý lidi. Vlastně ani nevím, proč se tak změnili. „Prosím, Naruto,“ já mu prostě nedokázal říct ne.
„Tak dobře. Ale sepíšete to vy.“
„Samozřejmě.“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

,,,

(keishatko, 16. 11. 2010 4:29)

no začínajú sa mi tisnúť slzy do oči

...

(terkic, 24. 1. 2010 15:00)

wow já chci rychle další, je to moc hezký:)

žjuuuva

(Sabaku no Uchiha Mono SB, 24. 1. 2010 14:56)

To je zaujímavééé...velmi xD

:::

(pajčas, 24. 1. 2010 13:41)

tohle téma tě nějak chytlo. :)super!!!