2.: Vzbudí se...?
23. 1. 2010
V pondělí jsem měl zvláštní pocit.
Vynechal jsem svůj dýchající rituál a rovnou jsem vběhl do třídy. Nebyl tam. Skoro se mi zastavilo srdce. Nevěděl jsem proč.
Vždyť je to tak vždycky! Určitě příští týden zase přijde! Tak proč mám ten příšerném pocit?!
Pohled mi padl na kalendář na katedře. A v tu chvíli jsem se rozhodl.
Tohle musí skončit!
„Dobrý den. Kde, prosím vás, leží Uzumaki Naruto?“ zeptal jsem se slušně a dokonce jsem se přinutil k úsměvu.
„Jste z rodiny?“ úsměv mi poněkud opadl. Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi líto, ale nikoho jiného než rodinu k němu nepustím,“ tentokrát jsem se na ní zle zamračil.
„Vy si opravdu myslíte, že za ním někdo z rodiny opravdu přijde? I po těch měsících?“
„Je mi líto, ale pustit vás tam nemůžu. Nařízení shora,“ tentokrát jsem se na ní opravdu zle podíval, ale nemohl jsem s tím nic dělat.
„Hej ty tam!“ dohnala mě u vchodu jakási blondýma s hnědýma očima. „Ty jdeš za tím blonďákem s modrýma očima, co je tady každý druhý týden?“
„Přesně. Co s ním je?!“ kousla se do rtu, ale pak přešla do útoku.
„A proč jsi sem nepřišel někdy dřív?!“
„Nemohl jsem,“ povzdychl jsem si. „Zakázal mi to,“ s pochopením přikývla.
„Co tě přinutilo překročit zákaz?“
„Dneska je mu osmnáct. Dneska se může všechno změnit,“ pomyslel jsem na svůj plán. Ale nejdřív ze všeho se musí Naruto uzdravit. „A co tady děláš ty?“ lehce se usmála.
„Teta je tady ředitelka. Když nad tím tak přemýšlím-nechtěl bys za tím klukem?“
„Ne, přišel jsem sem jenom kvůli tomu, abych se nechal vyhodit tou babou na recepci,“ protočil jsem očima. Ona se zasmála a popadla mě za ruku. Vlekla mě pomalu celou nemocnicí a pak vtrhla bez klepání do jakési kanceláře. Za stolem veprostřed seděla starší blondýna.
„Akemi!“ vykřikla rozčileně. „Kdo je to?“
„Můj nový spolužák,“ Akemi mě pohledem vybídla k pokračování.
„Sasuke Uchiha. Jsem ve městě nový,“ zalhal jsem pohotově a podal jí ruku.
„Máme teď projekt o nemocnicích. Můžem se tu krapet porozhlídnout?“
„Pokud budete dodržovat pravidla…“
„Ale jistě,“ rozesmála se Akemi a už mě táhla pryč. „Mimochodem, těší mě,“ usmála se na mě, když spěchala mílovými kroky po chodbě. Sotva jsem jí stačil. „A jak že se jmenuje ten tvůj blonďák?“
„Naruto.“
Během pár minut jsme stáli před bílýma zavřenýma dveřmi. Akemi se opřela o zeď vedle dveří a já se na ní nechápavě podíval.
„Jdi dovnitř. Správně bys tady vůbec neměl bejt, tak tu budu hlídat. Tak už jdi!“
Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Málem se mi zastavilo srdce.
Naruto ležel na posteli, na žíly měl napojeno asi patnáct přístrojů a nohy a ruce měl připoutané k posteli. Byl mrtvolně bledý a na rozpraskaných rtech měl kyslíkovou masku.
V rychlosti jsem za sebou zavřel a přešel k němu. Ticho přerušovalo jen stálé pípání přístrojů. Opatrně jsem ho pohladil po tváři. Hřála jako kamna, i když se zdála být bez života. Jeho jindy zářivě blonďaté rozcuchané vlasy byly zdánlivě zvadlé, špinavé a mastné. Ruku jsem z tváře přesunula ruku. Chytl jsem ho za konečky prstů, jediné místo na rukou, které nebylo zafačované nebo schované pod pyžamem. Ty byly pro změnu ledové.
„Naruto,“ zašeptal jsem jenom. Vypadal tak zranitelně, tak nevinně… Jak mu to může někdo dělat?!
I když jsem měl o svém plánu ještě jisté pochybnosti, teď jsem věděl, že to musím udělat. Rozhodl jsem se promluvit si o tom s bratrem.
Několik minut jsem tam u něj jen stál. V celym pokoji nebyla jediná židle, i, co by Naruto nutně nepotřeboval. Věděl jsem, že je to kvůli tomu, aby si něco neudělal. Ale stejně dobře jsem věděl, že by to neudělal.
Po několika minutách dovnitř nakoukla Akemi.
„Raději už pojď.“
Seděli jsem v kavárně nedaleko nemocnice. Od mýho odchodu od Naruta ani jeden z nás nepromluvil. Až po tom, co přede mě servírka položila čokoládu, jsem se odhodlal k otázce.
„Jak je na tom?“
„Špatně,“ povzdechla si Akemi. „Většinou se probouzí v pondělí ráno. Dneska ráno zkolaboval,“ podívala se mi do očí. „Jeho řezné rány se prohlubují. Když ho přivezli poprvé, měl jenom malý sečný rány, ani moc krve z toho nebylo. Ale včera… Kdyby ho našlo i něco málo později, bylo by pozdě.“
„Od kud to všechno víš?“ Akemi se smutně usmála.
„Teta se o něj od samého začátku bojí. Sama si kdysi taky řezala žíly a až moc dobře ví, co se při tom člověku honí hlavou,“ hluboce si povzdychla. „Tenkrát jí zemřeli rodiče, opustil jí přítel a musela se postarat o svojí mladší sestru, mojí mámu. Psychicky to neunesla,“ pak se pousmála a prudce zavrtěla hlavou. „Nakonec to zvládla. Našla si přítele a ten jí z toho pomohl. Co ty jsi pro Naruta?“ propalovala mě pohledem. Mě se sevřel žaludek a srdce mi vynechalo.
„Kamarádi,“ odpověděl jsem a snažil se zamaskovat zklamaný podtón ve svém hlase. „Nejlepší kamarádi.“
Ten večer jsem po telefonu vše rozebral se svým bratrem. Ten se sice ze začátku nezdál být mýmu plánu nijak nakloněn, ale pak jsem mu řekl celou pravdu a on ihned změnil svůj názor. Můj plán schválil a rovnou řekl, že bude-li to třeba, zastoupí Naruta u soudu.
Ve škole jsem byl neustále mimo. Učitele to vyvádělo z míry, ale nechali mě na pokoji. Po škole jsem si domů jenom hodil tašku a vydal se do nemocnice.
Bylo tak nějak samozřejmé, že se tam sejdu s Akemi a ta zase bude hlídat u dveří. Sice to ani jeden z nás neřekl nahlas, ale jako by mezi námi byla nějaká nevyřčená smlouva, hned po tom pondělku.
U Naruta jsem vždy strávil alespoň čtvrt hodiny. Bylo mi jasné, že mu tím nijak nepomůžu, ale nemohl jsem si pomoci. Měl jsem pocit, že mu tím předávám alespoň kus životní energie.
V pátek jsem se rozhodl jít rovnou do nemocnice a školu vynechat.
Vyhlídl jsem si chvíli, kdy se recepční otočí zády ke mně, a proklouzl do chodby s Barytovým pokojem. Rozhlídl jsem se kolem a pak vklouzl dovnitř.
„Můžete mi vysvětlit, co zde děláte?“ leknutím jsem povyskočil a prudce se otočil. U Naruta stál doktor a celá jeho samozvaná rodina.
„To je on!“ vykřikl ten hajzl Kenichi. Během okamžiku stál u mě a narazil mě na stěnu. V očích mu hrály jiskřičky pobavení. „To je ten hajzl, kvůli kterýmu si to bráška dělá!“ křičel s hraným rozhořčením v hlase. Nechápavě jsem na něj zíral. Doktor se zamračil.
„Pokud je to tak, chvilku tady zůstaňte a nenechte ho utéct! Já jdu pro ředitelku,“ sotva se za ním zavřely dveře, přimáčkl mě na stěnu ještě silněji.
„Co tu děláš?!“ zasyčel mi nebezpečně do ucha. Nasucho jsem polkl a vymýšlel výmluvu. „Tak co?!“ zvýšil hlas, když jsem na jeho vkus moc dlouho neodpovídal.
„Přišel jsem navštívit svýho spolužáka,“ odpověděl jsem odhodlaně ale lehce přiškrceně. „To se snad nesmí?!“
„Jistě-že smí,“ sladce se na mě usmál. „Ale já tě varuju! Pokud se tu objevíš ještě jednou… Nepřej si mě!“ sotva mi jeho výhružka dozněla v uších, otevřely se dveře. Kenichi povolil stisk, ale stále mě držel v šachu. Dovnitř vešel doktor, za ním Tsunade a v patách za ní Akemi. Překvapeně jsme se na sebe podívali.
„Paní ředitelko, tady bratr pana Uzumakiho tvrdí, že tento mladý muž je příčina Narutových problémů,“ ukázal na mě.
„Sasuke! Co ty tady děláš?“ pak přivřela oči. „Je to pravda?“
„Ne!“ překvapivě to byla Akemi, kdo jí odpověděl. „Sasuke určitě ne!“
„No jo vlastně! Je tady nový, že?“ Akemi poněkud zrospačitěla.
„No… totiž… ono…“
„Nejsem,“ odpověděl jsem stále přiškrceně. Ředitelka se na mě otočila.
„Pusťte ho, prosím,“ nařídila tiš, přes to jí ale Kenichi poslechl. „Jak to myslíš?“
„V Konoze žiju odjakživa. A nechodím s Akemi do třídy. Vlastně jsme se setkali poprvý tehdy tady v nemocnici. Zalhala, aby mi pomohla dostat se k Narutovi.“
„A proč´s tam chtěl jít? Aby si ještě víc ublížil mému malému synkovi!“ rozštkala se drobnější žena a natiskla se na svého muže.
„Tak to určitě ne!“ zavrtěla prudce hlavou Akemi. „Občas jsem tam musela nakouknout, abych zjistila, jestli Sasuke vůbec ještě žije nebo jestli tam neusnul. Vždycky jenom stál u Naruta a tvářil se starostlívě. On to nebyl!“
„Jak ty to můžeš vědět?“ zasyčel na ní nenávistně Narutův otec.
„Tady v nemocnici potkávám lidi v těch nejtěžších chvílích. To se vždy chovaj tak, jak to cítí. Nic nepředstárají. A Sasuke by narutovi nedokázal ublížit.“
„Doktore, jak mu je?“ otočila se Narutova matka s uslzenýma očima na doktora.
„Moment!“ zakročil jsem, když už doktor otevíral pusu k odpovědi. „Naruto je od pondělka plnoletý, takže nemáte právo podávat informace o jeho stavu. O to méně lidem, kteří se o takovéto informace nikdy nezajímali.“
„Co si to dovoluješ, ty drzý, malý-“
„A dost!“ přerušila Kenichiho Tsunade, zatímco já se šklebil. Byl jsem přinejmenším stejně vysoký jako on, takže výraz malý byl poněkud zcestný. „Osobně zastávám stejný názor, jako Sasuke. Takže nedostanete žádné informace, dokud se nevzbudí a nepovolí to.“
„Jak si můžete být tak jistí, že se vůbec probudí?!“ rozkřikl se rozhořčeně Kenichi. Hodil jsem po něm nehezký pohled. Věděl jsem, že se vzbudí. Byl jsem si tím stoprocentně jistý.
„Nikdy si tím nemůžeme být stoprocentně jistí. Ale Naruto má velkou šanci.“
Tma.
Tma a ticho.
Kde to jsem?
Ticho.
Kdo jsem?
Ticho
Co se stalo?
Ticho
A najednou…
„Naruto, prosím, probuď se!“
Kdo je Naruto? Já?
„Prosím, Naruto! Mám o tebe strach…“
Kdo to říká?
Já ho znám! Moc dobře a důvěrně ho znám. Je mi blízký…
Ale kdo to je?
Ticho. Zase.
„Paní ředitelko, bratr tady pana Uzumakiho říká, že…“
Pan Uzumaki? To jsem přece já, že?!
A můj bratr… Kenichi! Nemám ho rád. Nesnáším ho!
Ale proč…?
„Jak ty to můžeš vědět?!“
Nenávistný hlas mi také něco říká. Nesnáším ho snad ještě víc, než svého bratra. Ale kdo to…? Můj otec!
Jakmile si to uvědomím, okamžitě si vzpomenu. Vzpomenu si na víkendy s bratrem a otcem, vzpomenu si na tu vábivou žiletku…
Je můj život opravdu tak zlý?
„Naruto, prosím, vzbuď se…“
Zase ten úžasný hlas. Tak známý a při tom tak vzdálený…
„Slibuju ti, že už bude všechno lepší. Tvůj život se obrátí k lepšímu, to ti přísahám! Mám plán,, který určitě vyjde. Jenom se, prosím tě, vzbuď!“
Jak rád bych šel za tímto hlasem. Jak rád bych ho poslouchal donekonečna. Jenže to nejde. Nemůžu se hnout, nemůžu nic udělat.
Kdybych aspoň věděl, komu patří…
Sasuke! …němý výkřik do nekonečna…
Vzpomínám si. Vzpomínám si na všechno. Na jeho letmé dotyky, na jeho občasný úsměv, na jeho starostlivost…
Na naše přátelství. Pouhé přátelství…
Konečně můžu otevřít oči. Konečně se probouzím!
Komentáře
Přehled komentářů
Je to jedno...diplom je něco jako smlouva což:Dse mi nějak nezdá..
Moc děkujeme za koment!
(Sasů-kun(www.naty-marty.blog.cz), 24. 1. 2010 10:29)
Sme rádi že někdo čte a líbí se mu naše výplody mysli.I já se snažím ale nemám to tak moc v krvi:D
P.S.pěkná povídka co takhle spřátelit?
...
(terkic, 23. 1. 2010 15:03)páni, doufám, že Sasukeho plán vyjde:) chudáček Naruto, doufám, že za to Kenichi a jeho otec zaplatí:(
*odpadla*
(*veryska*, 23. 1. 2010 13:06)Doufám, že bude happyend a Naruto spolu se Sasukem řekne pravdu. Skvělá povídka :)
Neva...
(Sasů-kun(www.naty-marty.blog.cz), 24. 1. 2010 11:09)