Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1.: Začátek

22. 1. 2010
Jakoby z veliké dálky ke mně začalo doléhat pípání přístrojů. Už v tu chvíli mi bylo jasný, kde jsem a co se stalo. A to jsem ještě nebyl pořádně při vědomí. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem začal pořádně vnímat vše kolem sebe. Otevřel jsem oči.
Všechno kolem bylo bílé. Vedle mě stály přístroje, které byly napojené na mě. Ruce a nohy jsem měl připoutané k posteli a od zápěstí po lokte obvazy. Zase.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel doktor. Nic neříkal. Jenom jsme se na sebe dívali.
„Doktor Umino přijde zítra dopoledne,“ oznámil mi jenom a pak zase odešel. Já zase zůstal samotný.
Věděl jsem, že za mnou nikdo nepřijde. Má adoptivní matka dřela od rána do večera a můj adoptivní otec by nikdy dobrovolně nepřekročil práh našeho bytu. A můj takzvaný starší bratr byl v tuhle dobu zpátky na universitě. A jedinýmu člověku, který by možná přišel, jsem návštěvy sám zakázal.
 
Po víkendu jsem zase přišel do školy.
Před vstupem do třídy jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak jsem oči otevřel, vešel do třídy a rozhlédl se kolem. Trpitelsky a dlouze jsem vydechl.
Nebyl tady. A to znamenalo jediné-mé obavy z návštěvy jeho bratra byly oprávněné. Ostatně, jako vždycky.
Jsem jediný, kdo zná příčinu všech jeho problémů, kromě jejich viníků. Nemá komu jinýmu se svěřit.
Svým způsobem ho chápu, ale vždy, když to udělá, mě to úplně zabíjí.
 
„Dneska to nesvedeš na nešikovnost při mytí nádobí, Naruto,“ oznámil mi doktor Umino to, co jsem už bez tak věděl. „Nechceš mi konečně říct, co za tím stojí?“
Nechci. No co byste dělal, kdybyste zjistil, že si mě vzali najednou můj otec a můj bratr? A že to zdaleka nebylo poprvé? Dal byste je k soudu? Nebo ohlásil na policii? Tak jako tak bych si to pořádně schytal.. Tak raději budu mlčet!
„No tak, Naruto. Chcem ti pomoct!“
„Vážně? Tak mě furt nezachraňujte!“
 
„Nechápu, na co si to ten Uzumaki hraje,“ zaslechl jsem tu pitomou důru Sakuru, jak to říká svý stejně pitomý partě. „Tejden tu není, tejden je, pak zase není… A vždycky se tváří tak divně,“ držel jsem se, abych jí jednu nevrazil. Kdybych mohl, řekl bych jí, jak to všechno je s takovou radostí… Ale nemůžu. Už jenom kvůli Narutovi ne. Ale zakročit jsem musel.
„Vy o něm nic nevíte,“ řekl jsem tiše, ale přes to jsem si byl jistej, že mě uslyší.
„Fakt? Tak nám o něm něco řekni, Uchiho! Například jsem slyšel, že chodí k psychoušovi. Je to pravda?“ mlčel jsem. A jak už to tak bývá, mlčení je souhlas, všichni se rozesmáli.
„Páni! Věděla jsem, že je to nenormální petard, ale že jeto s ním až tak vážné…“ už jsem se neudržel. Ruka se mi sevřela v pěst a vyletěla k tomu příšernému šklebícímu se obličeji, patřící Sakuře.
Věděl jsem, že mi to neprojde jen tak. Ale nemohl jsem si pomoct.
 
Celý ten týden, co si mě tam tradičně nechali, jsem měl dvakrát denně návštěvy od doktora Umina. A vždy to bylo to samé.
„Nechceš mi konečně říct, co se děje?“
V pátek navečer mě pustili domů. Bylo mi jasný, že ten víkend na mě otec dorážet nebude. Vždycky to tak bylo. Dával mi tejden oddych a pak to začalo nanovo.
V pondělí jsem se vydal do školy. Když jsem vešel k nám do šatny, Sasuke už tam byl. Otočil se na mě a usmál se.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ unaveně jsem se pousmál. „Prej ses kvůli mně popral,“ mávnul nad tím rukou, jako by to bylo jedno. Ale mě to jedno nebylo. Byl jediný, koho jsem měl.
„Jak bylo?“ zeptal se mě mírně. Nikdy se neptal na nic konkrétního a tím mi dával možnost vybrat si, jestli o tom budu mluvit nebo ne. Jedna z věcí, které jsem na něm miloval.
„Doktor Umino naléhal víc, než kdy jindy,“ usmál jsem se na něj. Nikdy po mně nechtěl, abych mu řekl něco, o čem sám nechci mluvit.
 
Sledoval jsem každý jeho pohyb. Viděl jsem, jak úzkostlivě si přidržuje dlouhé rukávy až pomalu u prstů. Když jsme procházeli kolem záchodů, zatáhl jsem ho tam a zeptal se ho pohledem. Poněkud smutně se usmál a přikývl.
Vyhrnul jsem mu rukávy a lehce se zamračil. Opatrně jsem mu odmotal obvaz z jedné ruky. Ten pohled mě zabolel.
Opravdu měl od zápěstí až po loket rány. U zápěstí se čerstvé jizvy mísily se starými, ovšem čím výš jizvy byly, tím starých jizev ubývalo. Až úplně u loktu byly jizvy jen čerstvé.
Podíval jsem se mu do očí. Viděl jsem v nich lítost. Věděl jsem, že ho to opravdu mrzí. Ale stejně dobře jsem věděl, že v sobotu večer nejpozději v neděli ráno to udělá znovu.
 
V jeho očích jsem viděl starost. Znal mě až moc dobře na to, aby mi uvěřil, že to už víckrát neudělám. A já mu lhát nechtěl.
Zazvonilo. Ale ani já ani Sasuke jsme to nevnímali. Sehnul se k mým rukou a prsty jemně přejel po mých jizvách. Po zádech mi přejel příjemný mrazík a od ruky se mi po těle rozlilo příjemné teplo. Nebylo to poprvé. Už pár týdnů se mi to stávalo při každém jeho doteku.
Usmál se na mě a sedl si k jedné ze stěn. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Stáhl jsem si rukávy zpátky a sedl si vedle něj.
„Povídej a přeháněj!“ nařídil jsem mu s úsměvem. Poslechl mě. Ostatně, jako vždycky.
Celou hodinu mluvil o tom příšerně nudném týdnu, který zažil tady na škole. Vždycky mi to dávalo pocit, že jsem úplně normální. Že vedu normální život plný úplně normálních událostí.
Sasuke to věděl a tak se mnou vždy strávil první hodinu na záchodech.
 
Následující týden byl úžasně normální. Samé zkoušení, testy, učení… Pro každýho jinýho noční můra, pro Naruta pohádka. A i když neprospíval zrovna nejlíp, věděl jsem, že je opravdu inteligentní. Všechny jeho problémy ústily z toho jednoho.
Přišel víkend. Už od soboty od rána jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na něj. Měl jsem štěstí, že bratr byl pracovně mimo město.
 
Snažil jsem se ze sebe smít jejich dotyky. Ale nešlo to. Pořád jsem je na sobě cítil. Věděl jsem, že mi od jejich doteků a psychické bolesti pomůže jen jedna věc.
Kouknul jsem se na ověřené místo. Byla tam! Doktoři sice matce pořád dokola opakovali, aby jí schovávali na nějaké bezpečné místo, ale nikdo je neposlouchal. Každýmu bylo jedno, co se mnou bude.
Vzal jsem žiletku do ruky a přiložil jí k zápěstí. Zavřel jsem oči a přitlačil na ní. Po těle se mi rozlila úžasná fyzická bolest, která představovala osvobození od bolesti psychické. Cítil jsem krev, která mi utvořila rudý náramek kolem zápěstí. Pramen se trochu umírnil a tak jsem zajel dál.
Miluju ten pocit skoro stejně jako jeho.
Žiletku jsem přendal na druhou ruku a zase přitlačil.
Moje poslední myšlenka patřila jemu, pak už byla všude jenom tma.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(keishatko, 16. 11. 2010 4:13)

no moc pekne to nezačína..normálne sa bojím čítať ďalej, ale nedá mi tak ideme na ďalšiu kapitolu

dve slova:

(Sajuri (www.myanimeworld.estranky.cz), 1. 2. 2010 16:32)

ty vole.......to je tak aktualni tema...takovy pekne natvrdo...realita.......moc se mi to libi..........tohle je proste pribeh o NECEM

kykaja.blog.cz

(Lordqaa, 23. 1. 2010 10:55)

Děkuji ti za komentář k povídce Jsem teplej! Pokračování se plánuje brzo. Naruta sice už nečtu a ani nepíšu, ale rozepsané povídky chci dokončit :)
Jinak, nedalo mi to a přečetla jsem si tuhle kapitolku. Musím říct, že jestli to tak půjde dál, tak budeš jediná autorka (Naruta), kterou čtu :) Toto se mi totiž ohromě líbí :) Tak doufám, že bude brzo nějaké pokráčko. Je to totiž dosti psychycké, stejně jako já Muhehe. Měj se pěkně a piš!

:::

(pajčas, 23. 1. 2010 10:25)

To mu teda nezávidím

...

(tess, 22. 1. 2010 20:16)

páááni. sice poněkud drsnějšího rázu, ale moc pěkný. už se těšim na to jak to bude s narutem dál a jestli se na to přijde. šup sem s další kapitolou.