1.: Začátek...
30. 1. 2010
Rozlícená šéfka Konožské policie si to svižně rázovala chodbami. Každý jí spěšně uhýbal a za jejími zády si těžce povzdychl. Byla jenom jediná věc, která naštvanou Tsunade vyhnala z kanceláře.
Vyrazila do dveří přesně ve chvíli, kdy na ně letěla jakási váza. Nebýt jejích pohotových reakcí, omráčila by jí ránou do hlavy.
„Uzumaki! Uchiha!“ zahromovala tak, že jí slyšeli i na druhém konci obrovské budovy.
„Hai!“ oba dva ihned stáli před ní. Uzumaki měl natržený obočí a zmuchlané šaty, Uchiha natrhnutý pravý rukáv od saka a pomalu mu modralo pravé oko.
„Ihned ke mně do kanceláře!“
„Uchiha a Uzumaki. Byla na vás stížnost. Zase,“ začala zahořkle. Sasuke s Narutem jenom seděli na židlích. „Řeknete mi, proč se musíte neustále prát? Nebo zůstaneme u stereotypu a vy budete zase zarytě mlčet?“ odpovědí jí bylo hrobový ticho. Tsunade si povzdychla. Už na ně chtěla začít zase ječet, když do její kanceláře vletěla Shizune.
„Tsunade-sama! Máme další případ!“ oznámila jí, aniž by si všimla dvou lidí navíc. „Vražda v kasíně na šedesáté páté.“
„Super. Vy dva tam ihned vyrážíte. Za trest na tom budete pracovat z vašeho oddělení jen vy dva a pomůžou vám pouze ty oddělení, který zrovna nebudou mít co na práci.“
K případu jeli tiše. Sasuke řídil a jenom koukal před sebe. Na tomhle systému se domluvili (přesněji, Sasuke si vydupal), že řídit bude Sasuke. Naruto řídil na jeho vkus až moc bláznivě.
Zastavili před nejvyhlášenějším a nejdražším kasinem ve městě a vešli. Okolo stolků se promotali až k tělu. Byly vidět jen zářivé blonďaté vlasy, muž ležel na břichu. Naruto se lehce zamračil, ale doufal, že je to jenom podoba.
Kolem nich v rychlosti prošel muž v bílé plášti.
„Omlouvám se, ale dneska mám napilno. Doteď jsem pitval jednu mrtvolu ze včerejška. Ty lidi nám to snad dělaj naschvál.“
Přetočil mrtvolu na zem. Naruto se lehce zamračil.
„Dneska byla akce,“ vysvětlil číšník, který stál vedle nich. „Všichni byli anonymní. Tak to u nás je vždycky jednou za měsíc.“
Patolog sundal mrtvole masku z obličeje. Sasuke se zarazil nad podobností toho muže s Narutem. Otočil se na svýho pracovního partnera, ale ten najednou byl pět kroků za ním. Nedokázal spustit pohled z díry, která zela v mužově čele.
„Omlouvám se,“ zamumlal nakonec mladý blonďák, otočil se a vyběhl z kasína. Sasuke se otočil na patologa. Vypadalo to, že si dost dobře poradí sám, ale měl by u něj zůstat…
„Jen běžte. Bude vaší pomoct potřebovat mnohem víc, než já.“
Sasuke nezaváhal. Otočil se a odešel za tím blonďatým naivkou. Neměl ho rád, už jenom kvůli téhle jeho naivitě. Ale… musel něco udělat. Nebylo by dobré, kdyby teď zůstal sám. Mohl by se z něj stát stejný kus ledu, jako je on. A to nechtěl připustit.
Seděl před kasínem, opřený o stěnu. Jenom tam seděl, měl zavřený oči a po tvářích mu pomalu tekla slza. Sasuke si povzdechl a sedl si vedle něj. Nemluvil. Věděl, že začít musí on.
„Proč? Proč zrovna táta?“
„To je na nás, abychom zjistili.“
„Já… nezvládnu to.“
„Proč bys to nezvládl?“
„Je to můj táta!“
„A právě to tě bude hnát dál, abys dokázal jeho vraha zabít,“ Naruto překvapeně otevřel oči.
„Z tebe mluví zkušenost,“ Sasuke váhavě přikývl.
„Právě to mě sem dostalo. Chtěl sem vyřešit vraždu svých rodičů. Tři roky to na mě čekalo,“ těžce si povzdechl. „Hnalo mě to. Byla to má touha, za kterou jsem šel na střední, díky které jsem tam patřil mezi nejlepší a díky které jsem hned první případ dostal právě tento.Vyřešil jsem ho a pak… Přišlo prázdno. Každý další případ pro mě byl další z mnoha. Nic zajímavého. Nic nového. Z toho pramení ten můj nezájem, který tak nesnáší.“
„Snažíš se mi naznačit, že můžu skončit taky tak?“
„Ne. Snažím se tě přemluvit, abys tak neskončil.“
Když přijeli na stanici, čekala na ně Shizune.
„Máte se okamžitě dostavit ke Tsunade. Chce s váma mluvit.“
Aniž by si něco řekli, aniž by se na sebe jenom podívali, vydali se za šéfkou. Ta je přivítala kývnutím na židle.
„Nemusíte řešit zrovna tenhle případ,“ oznámila jim, když si dosedli. „Můžu vás přehodit s jiným týmem. To není problém.“
„Ne, to bude v pohodě,“ zavrtěl hlavou Naruto. „Já tenhle případ chci vyřešit,“ Tsunade se na Naruta starostlivě zadívala.
„Jseš jeden z nejhlavnějších svědků a tím i podezřelých, víš to?“
„Vim? Ale je to i výhoda. Nic před sebou neutajím,“ pousmál se ironicky. Sasuke ho takovýho neznal. Takového zahořklého, ironického.
„Tak tedy dobrá. Pusťte se do práce,“ souhlasila Tsunade. Ale neměla z toho dobrý pocit. Věděla, že u takovýchto případů se často narazí na nějaké šokující odhalení. A ona měla strach, že tohle hyperaktivní pako by to mohlo zlomit.
Bez řečí se dali do práce. Nepotřebovali k tomu mluvit, vše na začátku případu šlo podle zajetých kolejí. Otisky na místě činu, kterých není moc, protože do kasína chodí všichni v kožených rukavicích, identifikace mrtvoly, která byla hotová už na místě, pitva, která bude chvíli trvat, porovnání všech fotek porovnaných na místě činu, shlédnutí několika videonahrávek z kasína… a ač se u toho vždy hlasitě hádali, tentokrát vše probíhalo mlčky.
„Jdi se domů vyspat,“ řekl Narutovi Sasuke o tři hodiny později. „Uklidit to tady zvládnu sám, ty potřebuješ chvíli klid,“ blonďák jenom přikývl a vydal se pryč z velitelství.
Sasuke to tam všechno uklidil. Až teprve u auta mu došlo, jakou kravinu udělal. V rychlosti se prohnal celým městem a zastavil až před domem, ve kterém bydlel Naruto až do nedávna s otcem. Vyskočil z auta a přešel ke hlavním dveřím. Stisk kliku. Bylo otevřeno a tak neváhal a vešel dovnitř.
Sotva se ocitl v domě, uslyšel vzlyky. Šel poslepu za nima. Vešel do prvních dveří a vedle sebe uslyšel tichý výkřik. Podíval se dolů a spatři Naruta sedícího u zdi, který se na něj vystrašeně díval uslzenýma očima. Když však poznal, kdo že to je, provinile sklopil pohled. Sasuke si hluboce povzdychl a natáhl před sebe ruku.
„Pojď se mnou, Naruto. Tady teď nemůžeš zůstat,“ Naruto překvapeně vzhlédl. „Vezmu tě k sobě.“
„T-to nemůžu,“ prudce zavrtěl hlavou. Sasuke se zamračil, vzal jeho ruku do své a zvedl ho.
„Správně, nemůžeš. Ty musíš,“ řekl jenom, otočil se a rozsvítil. „Kde máš pokoj?“ sám nevěděl, proč to dělá. Proč tomu blonďatému paku pomáhá. Ale cítil, že to tak má být.
Naruto se zvědavě rozhlížel po menším bytě. Byla vlastně záhada, kde malý Uchiha bydlí. Nikdo to nevěděl. A on u něj měl teď nějakou dobu bydlet.
Sasuke ho zavedl do útulně zařízené ložnice.
„Vyspi se, potřebuješ to,“ řekl akorát a vydal se pryč z pokoje.
„A co ty?“ zastavil ho Narutův hlas. Otočil se zpátky na něj. „Kde budeš spát ty?“
„Vyspím se v obýváku na gauči,“ nevadilo mu to. Kolikrát nebyl ani schopný přejít do ložnice, a tak si prostě ustlal na gauči. Ale v Narutových očích se objevil protest.
„Ale to přece nejde! Nemůžu sem jen tak vtrhnout a vyhnat tě na gauč-“
„Nevyhnal´s mě. Ani jsi sem nevtrhl. To já jsem tě sem přivedl, tak nic nenamítej a jdi si lehnout. Zítra bys měl být vyspalej.“
Komentáře
Přehled komentářů
Chudak Naru,,...dufam,ze ho ten pripad nezlozi...ale Sasu mu pomôze(ze,ze?)
...
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 5. 4. 2010 17:22)sugoi...už se těším na další dílek...tak rychle sem s ním:D:D:D
=0)
(Teressa, 22. 3. 2010 16:43)uzasna kapitola =) uz sa moooc tesim na dalsiu =) rychlo prosiiim =)
uuuu novinka :D
(Arya, 2. 2. 2010 23:20)hmmm dobry zaciatok *chuda Min* tesimsa co dal :P
Mno!!!!!!!!!!!!
(Haku, 23. 5. 2010 18:28)