Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Život je jedna věta a je jenom na nás, jak bude dlouhá...

28. 2. 2010
Život je vlastně jedno dlouhé souvětí vytvořené mnoha větami. Začneš, napíšeš velké písmeno ve svém jméně. Napíšeš jednu etapu svýho života, uděláš čárku a jdeš dál.
Jasně, tohle nemám ze svý hlavy. Četla jsem to v jakési povídce, ale… přesně o tomhle mluvím, ne? O tom, že stejně, jako jsou na sobě závislé věty v souvětí, tak stejně jsou navzájem spojené naše činy. A ne jenom to máme s větou společnýho.
Stejně, jako se básník či povídkář v půlce věty zastaví a přečte si celé souvětí znova, jestli dává přesně takový smysl, jaký chtěl, aby dávalo, tak stejně tak se my uprostřed dne zastavíme a ohlídneme se do naší minulosti. A přesně v tom okamžiku, ať už v práci, ve škole, v metru nebo doma, na nás dopadne tíha našich rozhodnutí.
Udělali jsme dobře, když jsme beze slova přihlíželi šikaně na základní škole? Udělali jsme dobře, když jsme zvolili právě tadytu střední a ne žádnou jinou? Udělali jsme dobře, když jsme se rozešli se svým posledním přítelem?
Ale mnohem, mnohem víc než naše vlastní rozhodnutí nás tíží rozhodnutí druhých.
 
***
 
„Ahoj, Jano!“ k nevýrazné dívce začtené do knížky si přisedla krásně oblečená, vhodně nalíčená i učesaná dívka. Jsou rozdílné jak den a noc. Nevýrazná dívka, Jana, má po ramena krátký, tmavě kudrnatý vlasy a volnější, lehce seprané oblečení. Obličej dočista holý a nehty okousaný nebo zanesený. Tázající se naproti tomu má perfektně padnoucí oblečení, tvář hladce vyhlazenou make-upem, vlasy vzorně narovnané žehličkou a nehty vzorně upravené.
„Ahoj, Kiki,“ to oslovení jí nešlo přes pusu, přes to ho však řekla.
„Nechtěla bys v sobotu do kina? Kubík ani Péťa nemůžou, tak jsem si říkala, že bysme mohli vyrazit my dvě. Však víš, jako takovou vzpomínku na starý časy,“ Jana se na ní podívala zvláštním pohledem.
„Zkazilo by ti to image,“ řekla jenom nakonec.
„Ale prosím tě!“ mávla rukou a tím vykouzlila na Janině tváři potěšený úsměv. „Bylo by to v Praze, a tam moc lidí od nás ze třídy nepotkáš,“ na Janině tváři se na malou chvilku mihl ukřivděný výraz, ale včas ho stihla zakrýt maskou lhostejnosti.
„Je mi líto.“
„Co to myslíš?“
„Co tím myslím?! Každá žijeme v jiném světě!“
„Ale byly doby…“
„Jo, správně. Byly doby. Ale už nejsou. Byly doby, kdy jsem ti říkala Kitie a ty jsi na nic jiného skoro neslyšela. Byly doby, kdy jsme si my dvě říkaly všechno, úplně všechno. Ale pak tady někdo začal bláznit po našem milém Kubíkovi a na mě se plně vykašlal. A to už budou, milá zlatá, tři roky!“
„Ale… ale já…“
„Co ty?!“
„Pročs nic neřekla?“
„Proč?! Byla jsi šťastná. Zatraceně, tak moc šťastná! A my už k sobě nepatřily, ty už jsi v tý době žila někde jinde!“ dívce se v očích leskly slzy. Tolik to bolelo. Tak strašně moc to bolelo! Otevření starých ran…
Dívce před ní došly slova. Jenom tam stála a dívala se na svou bývalou nejlepší kamarádku, jak tam stojí a po tvářích jí stékají slzy. Slzy plné hořkosti a pocitu zrady. Slzy staré téměř tři roky.
 
***
 
Přátelství je jedna z nejcennějších věcí, které nám život může dát. Jenomže co když ho ztratíme?
Udělejme čárku, větu si přečtěme znova, poučme se a pojďme dál.
Protože i když zůstaneme stát na místě, čas jde dál. Ten na nikoho nečeká. A nám náš život proklouzne mezi prsty.
Nenechme to tak! Otevřeme oči a žijme! Život jde dál a s ním i my.
Ale na tebe nikdy nezapomenu. Jsi důležitou součástí jedné z mých vět, jedné etapy mého života…
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

to je smutný

(LOLa, 13. 9. 2010 20:18)

Je to smutný, moc smutný, ale krásný... a evidentně ze života...
chápu to, ale stejně si myslím, že "život jde dál a s ním i my" a někdy možná není na škodu udělat stejnou chybu dvakrát...

a přesně tak to je

(Sajuri (www.myanimeworld.estranky.cz), 2. 3. 2010 11:22)

A to souvětí je čím dál tím víc spletitější a složitější až se v něm jednou ztratíš a už se nezorientuješ......

...

(*veryska*, 1. 3. 2010 17:49)

Jaj, znám ten pocit, když se lidé tobě velmi blízcí otočí zády a běží si někam jinam. Když bys nejraději za svou větou udělala tečku. Tečka = konec. Konec věty. Jenže tyhle černé puntíky píší jen zbabělci. Proto nezbývá nic jiného, než si znovu přečíst onu osudnou větu, poučit se a udělat čárku, přesně tak, jak jsi napsala. Třeba potom najdeš někoho jiného, kdo by ti pomohl napsat další etapu tvého života, o něco veselejší, než byla ta předchozí. A právě kvůli těmhle lidem nesmíme dělat tečky.

:::

(pajčas, 28. 2. 2010 22:13)

Vypovídá hodně. Možná až moc, o světě, o tobě, dokonce i o mě. jak se nitě kříží dokáří se i roztrhnout nebo oddálit. Ale vždycky to tak není.
Snad jsem měla tak velké štěstí, nebo tomu chtěla náhoda, mě se zpřetrhaný nitě povedy navázat, a to tak, že ani nejde poznat, kde něco chybělo. Pět let, chybělo.

Este stale to boli..

(Haku, 28. 2. 2010 21:30)

..,a to nie je otazka.Mrzi ma,ze bolo ublizene niekomu kto tak nadherne pise.

.....

(akimari, 28. 2. 2010 15:01)

tebe asi niekto veľmi ublížil čo?
Poznám ten pocit keď sa na teba vybodne najlepšia koli niekomu inému....bolí to, ale ako si povedala, treba so postaviť, hrdo zdvihnúť hlavu a ísť ďalej!