Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Příběh obyčejné holky

28. 11. 2009
„Stěhujeme se?“ vykřikl tvůj bratr, když vám to rodiče sdělili. „A to nám to jako říkáte jen tak?“
„Nechtěli jsme, abyste se nějak stresovali,“ zastala se jich hned tvoje máma. Musela ses ušklíbnout.
Měli jste se stěhovat někam na Moravu. Žádná malá víska, kde lišky dávají dobrou noc, ale ani žádné Brno. A byla tady naděje, že se zlepší vztahy v tvé blízkosti. Kdo ví, kam až dosáhne anime-posedlost, že?
Tvůj bratr už nebyl tak nadšený. Jak by taky ne! Idol školy, král fotbalového mužstva, vůdce party… Byl zázrak, když byl doma jindy než na jídlo a občas na noc. I když jste dvojčata, jste odlišní jak noc a den.
„Měli byste si pomalu začít balit. Za týden odjíždíme.“
 
Ohayo, mina-san! Hádejte, co je nového?
Pár okamžiků na to jsi zasypaná různými typy.
Novej kluk ve škole? ;-)
Dopsalas nějakou povídku? *nadšená*
Samostatnej pokoj?
Novej noťas?
Musela ses pousmát.
NE!!! xD Budeme se stěhovat! *happy*
Chviličku nepřichází žádné odpovědi, ale pak se s nimi doslova roztrhne pytel. Každá z holek chce vědět, kam se budeš stěhovat a jestli to náhodou není to jejich město.
Tohle je tvůj svět, tady víš, co čekat. Tady to znáš. Pár holek a jejich blogy. V životě jste se neviděly a přesto si mezi nimi připadáš, jako bys je znala odjakživa.
 
„Téééda!“ při pohledu na váš nový domov sklapne i tvému bráchovi. Rozlehlý patrový domek na okraji běžného města. Co víc si přát?!
„Tak si jděte vybrat pokoj,“ pobídla vás vaše máma s potutelným úsměvem. „Každý svůj,“ dodala pak. Ani ses neohlídla po svém bratrovi a utíkala dovnitř. Vyběhla jsi do patra a každý dveře otevřela. Zastavila ses až u posledních. A okamžitě jsi věděla, že ten pokoj musí být tvůj.
„Moje, moje, moje!“ zaječela jsi na celý dům, stoupla sis doprostřed pokoje a roztočila se kolem dokola.
„Ty máš prostě kliku,“ zhluboka si povzdechl tvůj bratr. Poněkud závistivě přejel pohledem rozlehlý pokoj s balkónem.
„No jo, brácho-kdo pozdě chodí, sám sobě škodí!“ vyplázla jsi na něj jazyk a znova se roztočila kolem dokola.
Tak snad už bude jenom líp.
 
„Dobrý den, třído. Ráda bych vám představila novou žákyni.“
Nesnášíš, když jsi středem pozornosti. Všichni lidi na tebe koukaj a ty nevíš, co říct, co udělat. A jak se tak díváš do třídy, jsi menší a menší. Kluci tam vzadu jsou jasní machírci. A holky před nimi jsou už jenom od pohledu typické barbíny. A lidi v předních řadách buď pomalu spí, nebo jeví jasné známky podlézání.
„Etooo… hmmm… Jmenuju se… Nikky,“ byla jsi nejistá. Kolikrát jsi snila o skvělém nástupu do školy? Kolikrát jsi v duchu stála před třídou plnou fajn anime-znalých lidí? Ale realita je trochu jiná. „Nooo… co bych… přistěhovali jsem se o víkendu a… etooo… můžu si sednout?“ vzdala jsi to nakonec. Představení ti zrovna nevyšlo.
Učitelka tě posadila vedle načesané a nalíčené holky v přiléhavých džínách a snad ještě přiléhavějším topu.
 
„Ahoj, já jsem Adéla,“ otočila se na tebe ta holka, jakmile zazvonilo. A pak se na tebe ostatní holky snesly jako mouchy na lep.
„A co tě baví?“
„Anime, manga a povídky,“ odpověděla jsi, aniž bys nad tím přemýšlela. Což se neukázalo jako ten nejlepší nápad.
„To jako pokémoni, jo?“ pokrčila nad tebou nos Adéla.
„Anime není jenom o pokémonech!“ namítla jsi ve svém životě už asi po milionté.
„Fakt ne, jo? Tak o čem to je?“
„Anime se liší od těch západních seriálů, co se vysílají každý večer, jen tím, že jsou kreslení a kolikrát maj i hlubší děj!“ všichni kolem se ti pošklebovali. A to to ještě před chvílí vypadalo, že budete dobří kamarádi! „A vůbec! Co vy o tom můžete vědět, když vaše znalosti očividně začínají a končí pokémonama!“
 
Už zase…
A proč tě to překvapuje?!
Mělo to být jiný!
Mělo? V tvých snech i bylo, ale nikde jinde jsi nemohla počítat-
Copak chci tak hodně?!
Aby tě ostatní chápali a respektovali? Aby ostatní nebyli zaostalí magoři?! Aby otevřeli možnosti menšinám?! Ano, chceš toho opravdu moc!
Proč? V čem je to tak těžký?
Opravdu chceš vědět pravdu?
Co je to pravda?
A kdo jí dneska chce znát?
Já!
Opravdu?
Vlastně… nevim. Je pravda tak těžká?
Těžká? Je lehká, ale pokud jí má někdo nosit na bedrech, zdá se být tunová.
A co je tajemstvím pravdy? A kdo jí znal naposledy?
Kdo ví?
Kdo ví…
Možná blázni…
Blázni?
A možná ne…
Nikdo…
A možná každý…
Tak proč nikde není?
Protože se tak dlouho skrývala za faleší a lží, až se ztratila.
A kdo jí ztratil?
Ten, kdo jí znal jako poslední.
A kdy to bylo?
Dávno… tak dávno…
Existuje pravda?
Existuje vůbec?
 
První ses vrátila ze školy ty. Na stole připravený oběd a vzkaz, že se rodiče vrátí pozdě večer. Čekáš na bratra.
„Ahoj, pošuku!“ ušklíbne se na tebe. A tebe píchne v srdci. „Kolují o tobě opravdu zajímavé historky,“ stále měl na obličeji škleb. Ovšem zarazil se v půli kroku. „Není to pravda, že ne?“
„Co je pravda? Kdo jí zná?“ zeptáš se ho hořce a odejdeš do pokoje. Zapneš počítač, ale vypínáš skype i ICQ. Nechceš s nikým mluvit. A noříš se do světa fantazie.
 
Je to se mnou tak zlé?
Co?
Já… nevím. Je tak moc zlé, že nežiju v realitě?
Pro tebe, ostatní, nebo obecně?
Pro mě?
To nejlepší, co můžeš udělat.
Pro ostatní?
Těm je to jedno, protože tě neznají a nechtějí tě znát. Zajeli do stereotypu z kterého se jim nechce vyjíždět. Oni fantazii nemají. Oni nerozumí menšinám a ani se o to nesnaží.
A obecně?
Obecně je to… hodně špatně.
Proč?
Proč? Kde je pravda?
Kdo jí zná?
Kdy zmizela?
A proč?
Proč? Zase to věčný proč…
Je realita vždycky tak hnusná?
V porovnání se sněním ano. V porovnání s nočními můrami je to sladké snění…
Musím žít v realitě?
Můžeš žít bez ní?
Kde končí realita a kde začíná mé snění?
Nevím…
Ty nevíš?
Nevím, protože to nevíš ty.
Co…že?
Nevíš, kde začíná tvé snění a kde končí realita. Takže to nevím ani já.
Ale všechno ostatní…
Opravdu jsi to nevěděla? Nebo jsi to nechtěla vědět?
Já… kdo jsi?
Jsem ty..
Nejsi!
Jak to víš? Znáš snad pravdu?
Pravda… kde je?
Kde je?
 
A tak, vzdor tomu, co víš, nebo co si myslíš že víš, nebo co máš tam někde ukryté hluboko v srdci a tak to občas vypluje na povrch, žiješ dál stejný život. Fantazie v něm má své stálé místo a realita je vytěsňovaná. Proč?
Protože realita tak bolí!
A při tom…je normální se před realitou zavírat ve snovém světě?
 
Jsem normální?
Kdo je normální?
Je normální moje chování?
Jaké chování je normální?
Co přesně je normální?
A je něco, co ti nakazuje být normální?
Morálka?
Máš nějakou? A mají jí ostatní?
Svědomí?
Co je to svědomí?
Je špatné, utíkat do fantazie?
Jak moc je dobrá realita?
Proč je realita tak tvrdá?
Realita? Nebo svět?
Kdy přesně se tento svět tak zvrtnul?
V čem?
Kdy si přestali lidi věřit? Kdy začalo být nebezpečný se s někým přátelit?
Proč je člověk pánem na této planetě, i když se k ní chová nejhůře?
Protože má rozum?
Opravdu? A vždycky?
Proč je vše tak složitý?
Protože jednoduchý by nám to přišlo nudný.
Kde jsem udělala chybu?
V čem?
V životě…
Kdy ten nekonečný kolotoč začal?
Proč neodpovídáš?
Nemám odpovědi.
Jak to?
Sama nevíš. Sama jsi zmatená. A citlivá. A… normální.
Jsem normální?
Co znamená slovo normální?
Být v normě.
A kdo se dnes normám nevymyká?
Teď neodpovídáš ty!
Nemám odpověď.
Správně.
Co je na tom správného?
Lidi moc klesli a nechávají si do svých záležitostí mluvit od někoho jiného. Věčně řeší, co by si o nich jenom pomysleli ostatní. A tak se bojí přidat se k jakýkoliv menšině, i když jim přijde správná. Bojí se odhalení, jaká ta pověstná většina vlastně je. Bojí se znát pravdu.
Jakou pravdu?
Kdo ví?
Blázni…
Možná…
A možná všichni…
Tak proč nikde není?
Protože… lidé jsou moc slepí. Zaslepeni vidinou osobního štěstí, osobní moci…
… a tak stále chybují.
Dá se chybovat do nekonečna?
Možná…
Je hodně špatné, když se neřídím vlnou, s kterou jdou ostatní?
Je hodně špatné mít vlastní styl?
Je hodně špatné, někoho napodobovat?
 
„Slečno Petrová!“ vytrhne tě z přemýšlení profesorka. „Znáte odpověď na mou otázku?“ celá třída se stáhnutými obličeji čeká, co z tebe zase vypadne. A ty se na vaší učitelku vážně zadíváš.
„Je hodně špatné být jiná, paní profesorko?“ zeptáš se nevinně, jako dítě v mateřské školce. Ona se na tebe zamračí. „Je hodně špatné neřídit se tím, čím se řídí většina? Je hodně špatné patřit do menšiny?“
„O čem to mluvíte?“
„Je hodně špatné jít za vlastním cílem? A pokud ano, proč se učíme o těch, co to udělali a ne o těch, co se nechali unášet proudem?“ teprve v tu chvíli si všimneš zápisu na tabuli. Galileo Galilei-ten přece taky nešel hlavním proudem. A kdyby šel, ještě dneska bychom si nejspíš mysleli, že je Země středobodem vesmíru. „Tak proč je tak špatný být odlišný?“
„Kdo ti řekl, že je špatný být odlišný?
„Nikdo přímo, ale každýmu, kdo se na mě podívá, to čtu z očí.“
 
Mít odlišné cíle je možná trochu divné
… a ostatním se to může zdát být špatné, ale…
…nejít si za cílem…
…je ještě mnohem horší.
 
A proto… do každého dne nyní vstupuješ s novou sílou. Neděláš nic, do čeho by ses musela nutit. Proč taky?
Možná že ostatní tě za to nemají rádi, a někteří tě za to pomlouvají, ale tobě to nevadí. Je ti upřímně jedno, co si o tobě myslí ostatní. Děláš přesně to, co považuješ za správné.
 
A je to dobře?
Pro koho?
Obecně?
Pravdu?
Co je pravda?
Úlomek zlata v jedné obrovské řece…
Je to tedy dobře?
Pro svět ano, pro tebe ano a ostatním to může být ukradený…
Proč?
Proč co?
Proč je to dobře?
Jsi člověk.
…?
Věčně plná otázek, nikdy nespokojená s tím, co víš… a tak to má být!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Sugoi

(Haruko Mizumaki, 4. 7. 2011 15:07)

často si tkovýhle otázky sama kladu...je zajímavé jak lidi můžou bejt blbí a ignoranti k tomu :/ a to s těma pokemonama kdykoliv někdo řekne že anime jsou ty pohadky pokemoni tk mam chut mu rozbít držku :D

.....

(akimari, 1. 1. 2010 16:41)

páni toľko otázok a predsa žiadne odpovede naraz....bolo to naozaj zaujímavé.....takýto pohľad na svet a krem toho je to asi prvá poviedka čo som čítala v tejto osobe .... máš naozaj na to aby si sa presadila v tomto svete a dúfam, že nepíšeš ešte niečo podobné!