Zkrocení Casanovy
Byl právě pátek večer a já měl jasný program. Večeře a pak noc v mém bytě. Zní to krásně, že? A já věděl, že to vyjde. Každý, na koho jsem se podíval, mi podlehl.
„Tak ty bydlíš tady, Sasuke-kun?“ ignoroval jsem její dotaz. Byla to jedna z těch vymaštěnejch dylinek. Ale na sex mi poslouží dobře.
Odemkl jsem dveře a pustil ji dovnitř. Sotva za námi zapadly dveře a moje klíčky dopadly na skříňku, přirazil jsem ji na dveře, dravě ji políbil a rukou zajel pod sukni. Druhou rukou jsem si pevně přidržoval její hlavu.
„Áaach,“ vzdychla, když jsem opustil její ústa a vrhl se na krk. Na místě, kde krk přechází v rameno, jsem jí vytvořil malý červený flíček, moje značka. Vyzdvihl jsem si ji do náručí a ona si obtočila nohy kolem mých boků. Chtěla to. Bylo mi jedno, že ona to brala jako důkaz naší lásky. Každý to tak bral a mně to vždycky bylo jedno. Já ji prostě jenom chtěl. Další trofej do mí početný sbírky.
Přešel jsem s ní až do ložnice a položil ji na postel. Na chvilku jsem se od ní oddálil, abych si sundal košili, ale hned jsem se k ní zase vrátil. Vysvlíkl jsem jí triko a hned se přisál na nově odhalenou pokožku. Jednou rukou jsem ji hladil vnitřní stranu stehna, druhou jsem přejížděl od prsou až ke kolenům. Po chvilce líbání jejího dekoltu jsem ji lehce nadzvedl a rozepl a sundal podprsenku. Přitáhla si mě k sobě pro polibek. Nebránil jsem se, ale jakmile se ode mě odtáhla, vrátil jsem se k jejímu poprsí. To pro mě bylo mnohem zajímavější.
Rukou jsem začal hladit a laskat její levé prso a pusou jsem se věnoval tomu pravému. Objel jsem její bradavku jazykem a pak opatrně vzal mezi zuby a mírně zatáhl. A ona vzrušeně vykřikla. Vsál jsem její bradavku do úst a jazykem jí opečovával. Tu druhou jsem rukou mírně mačkal a dráždil. Po chvilce její bradavka v mých ústech zcela ztvrdla. Stačilo jemné polaskání druhé bradavky a i ta byla tvrdá.
Jazykem jsem si označil vlhkou cestičku k jejímu podbříšku. Zastavil mě až lem její sukně. Zamračil jsem se na něj. Jedním plynulým pohybem jsem jí stáhl sukni a odhodil ji kamsi za sebe. Hned na to jsem jí stáhl i kalhotky a sklonil se k jejímu klínu.
Nejdřív jsem do ní vnikl jazykem. Důkladně jsem ji lízal a ona se pod mou péčí prohýbala, vzdychala a křičela. Trochu jsem od ní oddálil obličej a vnikl do ní jedním prstem. Zkoumal jsem jí zevnitř a krátce na to jsem k tomu prvnímu prstu přidal i druhý a třetí. Začal jsem jimi do ní přirážet a ona vzdychala jak nadržená děvka.
Po chvilce jsem prsty vyndal, sundal si kalhoty i spodky a natvrdo do ní přirazil. Vykřikla a omotala mi nohy kolem boků. Byla dost vlhká a tak veškerý pohyby šly samy. Přirážel jsem tvrdě a rázně a vnímal jen svou touhu. Po chvíli jsem z ní vystoupil, lehl si za ní, přidržel jednu její nohu ve vzduchu a znovu jsem do ní začal přirážet. Po chvilce však její noha opravdu padala dolů a tak jsem z ní znovu vystoupil. Převalil jsem jí na břicho, nadzvedl jí boky nahoru a roztáhl jí nohy. Ona se podepřela rukama a tak tam klečela. Přirazil jsem do ní zezadu a začal přirážet tak divoce, jak to jen šlo. Chvilku na to jsem vycítil, že už se udělala, ale bylo mi to jedno. Podlomily se jí kolena, ale já si její boky přidržel. Ještě několikrát jsem do ní tvrdě přirazil, než jsem došel k vrcholu i já.
Svalil jsem se na postel vedle ní. Okamžitě se ke mně přitiskla.
„Miluju tě, Sasuke,“ zamumlala spokojeně. Ušklíbl jsem se a dal si ruce za hlavu.
Když jsem se ráno vzbudil, ještě furt spala. Přesněji řečeno spala na mě. S nezájmem jsem ji ze sebe shodil. Sednul jsem si, sáhl po spodkách a chtěl jsem se vydat do koupelny.
„Dobré ráno, Sasuke-kun,“ uslyšel jsem za sebou a kolem ramen se mi omotaly dvě ruce.
„Sbal se a vypadni,“ vyprosti jsem se z jejího objetí a vstal jsem.
„Sa-Sasuke?“ kníkla překvapeně.
„Slyšela správně, Sakuro! Nechci tě vidět.“
„A-ale…. My… ta noc…“
„A co sis myslela?“ ušklíbl jsem se. „Bylo to jenom na noc, nic víc jsem nechtěl! A mimochodem, tebe dostat bylo naprosto primitivní,“ s tím jsem se ztratil v koupelně. Když jsem z ní o dvacet minut později vylejzal, v bytě už nebyla.
Vzbudil mě vyzváněcí tón mého mobilu. Vyhrabal jsem se z pod peřin a podíval se na budík. Kdo mě to, k čertu, budí v sobotu v půl devátý ráno?!
„Hn?“ ohlásil jsem se s nezájmem do telefonu. Doufal jsem, že aspoň jde o něco důležitýho.
„N-Naruto?“ ozval se zlomený hlas mé nejlepší kamarádky.
„Sakuro! Co se stalo?“ blbej dotaz. Večer před tím přece měl mít to rande s Uchihou. Že mi to nedošlo hned! „Kde seš?“
„V parku.“
„Dobrá, dej mi dvacet minut!“ ukončil jsem hovor a okamžitě se začal shánět po svých věcech. Během dvou minut už jsem za sebou zamykal dveře.
Uchiha je snad po celém městě proslulý svou krásou. Všechny holky mu padaj k nohám a i nejeden kluk je jím poblouzněný. A já k nim, bohužel, patřím.
Snad každý týden pozve někoho na rande. A vždycky to probíhá stejně-užije si a pak dotyčnýho odkopne. Každý to ví. Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč mu to ostatní žerou.
Už když jsem byl na začátku parku, viděl jsem svou nejlepší kamarádku, jak sedí sesypaná na lavičce.
„Sakuro,“ doběhl jsem k ní. Vzhlédla a mně se naskytl pohled na její pláčem zarudlé oči. Sedl jsem si k ní a pevně ji objal.
„Šli jsme na večeři,“ začala. Nepotřeboval jsem to slyšet, ten příběh jsem z vyprávění dobře znal. Ale nechal jsem ji, aby se vypovídala. „Všechno bylo dokonalý. Povídali jsme si, smáli se. A pak mě vzal k sobě domů. Bylo to naprosto dokonalý. Úplně úžasný. A navíc to bylo s ním. Přesně tak jsem si svoje poprvé představovala. Ale ráno…“ znovu se rozvzlykala. Objal jsem ji ještě pevněji. „Vykopl mě. Prej jsem byla na jednu noc a… a prej bylo strašně lehký mě dostat,“ rozbrečela se naplno. Přitáhl jsem si ji k sobě a objal jsem ji tak pevně, jak to jen šlo.
Věděl jsem, že ji to bude šeredně bolet. Tíhla k němu už od nepaměti. Na základce jsem ho kvůli tomu nenáviděl. Ale pak se něco měnilo, já ho přestával nenávidět a jednou ráno jsem se vzbudil a moje první myšlenka patřila jemu.
„Ššš,“ tišil jsem ji a hladil ji ve vlasech. „Je to vůl,“ říkal jsem jí všechno, co jsem říkal sám sobě, abych mu úplně nepropadl. „Obyčejný idiot, který se snaží zničit život všem okolo sebe. Kašli na něj! Ukaž mu, že nejsi slabá. Co si takhle udělat nákupní den?“
„Nesnášíš nakupování,“ kníkla, ale aspoň už nebrečela.
„Nesnáším, ale přežiju je. Navíc si potřebuju koupit pár věcí a ty mi vždycky skvěle poradíš. Tak pojď!“
Když jsem v pondělí přišel do školy, zamířil jsem na lavičku u vchodu do budovy. Je od tamtud dokonalý výhled na celý dvůr a já si tam vždy vybíral další oběti.
Tentokrát jsem tam však nestačil dojít. Nedošel jsem ani do půlky dvora a na tváři mi přistála tvrdá pěst. Když jsem se vzpamatoval a rozhlídl se po viníkovi, viděl jsem už jenom, jak se ode mě v klidu vzdaluje jakýsi blonďák. Vzedmula se ve mně vlna vzteku.
„A to mi k tomu nic neřekneš, srabe?!“ zastavil se a ladně se ke mně otočil čelem. Propíchl mě pár nebesky modrých očí.
„Fakt netušim, kdo z nás je srab,“ prohodil a sarkasmus z jeho hlasu skoro kapal. „Nebo ty snad považuješ vojetí někoho za frajeřinu?“ v očích mu plála zlost, ale i něco jiného. Pod návalem nechuti a zlosti jsem to však nedokázal pořádně rozeznat.
„A co když jo?“ jeho obličej se zkřivil zhnusením a to „něco“ se z jeho očí úplně ztratilo.
„Jseš ubohej hajzl, Uchiho. Hajzl, který si ničí lásku nezaslouží,“ obrátil se a odešel ode mě. Má tvář bolestivě tepala a já se díval na záda, která se ode mě vzdalovala.
Jeho slova mě nijak nezaujala, ale tomu klukovi se to něčím povedlo.
Když jsem viděl toho zpropadeného Uchihu, mým tělem proběhla obrovská vlna vzteku. Strávil jsem celou sobotu chozením po obchodech, aby se Sakura aspoň trochu uklidnila a srovnala si priority. Má peněženka potom byl mnohem lehčí.
A tak, když jsem viděl přicházet toho samolibého floutka, moje pocity se rozdvojily.
Na jednu stranu jsem ho naprosto bezmezně obdivoval a miloval. Jeho dokonalou pokožku, skvěle padnoucí oblečení i ladnou chůzi. Jeho povznesený arogantní výraz a sebejistotu, s kterou se pohyboval.
Na druhou stranu jsem se otřásal hnusem. Jak může nějaký člověk jenom tak zlomit někomu srdce a pak se chovat, jako by se nic nestalo?!
Tentokrát nade mnou vyhrála ta druhá strana. Neovládl jsem se, přešel přímo k němu, pořádně jsem se napřáhl a jednu mu vrazil. Byl to zvláštní pocit. Byl jsem rád, že jsem tomu idiotovi konečně jednu natáhl. Ale při tom chvilkovém, ač násilném, doteku mnou přejel lehký mrazík a srdce mi poskočilo. Raději jsem se otočil a vydal se do školy.
„A to mi k tomu nic neřekneš, srabe?!“ ta slova mě zarazila a opět ve mně probudila vlnu zuřivosti. Co on mi má co říkat srabe?! Otočil sem se na něj a propíchl ho svýma očima. Ten pohled však zchladil mou zuřivost. I když měl nyní zrudlou levou tvář od mé rány, stále vypadal perfektně. A i když jsme od sebe byli dostatečně daleko, cítil jsem vůni pražených mandlí. Jak já tu vůni miluju!
„Fakt netušim, kdo z nás je tady srab,“ snažil jsem se veškeré pozitivní city a pocity, které jsem vůči němu cítil, zahnat do kouta. „Nebo ty snad považuješ vojetí někoho za frajeřinu?“
„A co když jo?“ zkřivil jsem obličej zhnusením, který projelo celým mým tělem. Všechno, s čím jsem do tý doby bojoval, samo zmizelo. Byl jsem naprosto zhnusenej a rozzuřenej a tak-tak jsem se držel, abych mu nevrazil ještě jednu.
„Jseš ubohej hajzl, Uchiho. Hajzl, který si ničí lásku nezaslouží,“ obrátil jsem se a odešel. Neměl jsem na něj náladu. Nechtěl jsem ho vidět a už vůbec jsem nechtěl bojovat s vlastními city.
Ve třídě jsem zjistil, že sedí jenom tři lavice přede mnou. Je možný, že jsem si ho celý ty dva roky nevšiml?!
Celý den jsem ho sledoval. Nikdy jsem si nevšiml, že v naší třídě je ještě jiný inteligentní člověk kromě mě, ale jak jsem pozoroval, jak živě debatuje s učiteli a jak oni ho maj rádi, musel jsem změnit názor.
O přestávkách bylo kolem něj vždycky živo. A když jsem vždy v jeho těsný blízkosti viděl Sakuru, dal mi ten ranní výstup smysl.
O přestávce na oběd jsem měl jasno-on bude má další oběť.
Celý den jsem na sobě cítil jeho pohled. A jak ze mě zlost vyprchávala, byl jsem z toho čím dál rozpačitější. Snažil jsem se chovat stejně jako vždycky, ale po nějaký době mi to fakt lezlo krkem.
„Naruto, je ti něco?“ ptala se mě starostlivě Sakura, když jsem se u oběda poněkolikáté nepříjemně ošil.
„Kouká sem, že?“ hlavou jsem cuknul směrem za sebe. Sakura se tam podívala, zamračila se a kývla. Povzdechl jsem si a vzdal se pokusů něco do sebe na oběd vpravit. „Sakra! A tak to je už od rána.“
„Nechceš mu, doufám, naletět stejně jako já?“
„Neboj, tu radost mu udělat nehodlám.“
O svý větě jsem byl přesvědčen. Ale když jsem se otočil, abych se na něj podíval, mé přesvědčení kleslo.
„Je tu volno?“ překvapeně jsem vzhlédl od rozečtené knížky. Přede mnou stál Sasuke a jeden koutek měl mírně zvednutej. Vytvořil tím pokřivenej sexy úsměv. Kdybych ho neznal, dostal by mě do kolem. Ale já ho znal. Přesně takhle se před týdnem usmíval na Sakuru.
„Je. A pokud si sedneš, tady bude taky,“ odsekl jsem mu mrzutě. Měl jsem ho už fakt plný zuby. Nejdřív mě celou školu propaluje tím svým uhrančivým pohledem a teď mě ještě mučí svou přítomností? Ať se jde zahrabat!
„Tak to raději nebudu riskovat,“ odpověděl. „Nechceš v pátek večer něco podniknout?“ popuzeně jsem se na něj podíval.
„Copak je to tak těžký říct rovnou, Uchiho? ´Chtěl bych tě vošoustat, přijď v pátek večer.´ Ale na to zapomeň, ty egoistický nadrženej imbecile! Já nejsem žádná panenka, s kterou by sis mohl užít a odhodit!“ naštvaně jsem vstal, sbalil svou knížku a odešel z parku.
Díval jsem se za ním a v hlavě si opakoval jeho slova.
„Chtěl bych tě vošoustat, přijď v pátek večer.“
Jo, přesně tak jsem to chtěl. Ale od toho divokého blonďáka to znělo ještě líp.
Jen počkej, Naruto! Já tě dostanu!
V dalších dnech to bylo horší a horší. Všude mě pronásledovaly jeho oči. Kamkoliv jsem se hnul, cítil jsem jeho pohled. Až jsem začínal mít pocit, že jsem paranoidní.
Sakura si opravdu zpřeházela žebříček hodnot. Vykašlala se na Uchihu a kluky vůbec a začala se víc věnovat svým vlastním zájmům. Byl jsem šťastný i za ní.
Ale můj vlastní problém mě začal mírně vytáčet. Byl fakt všude. Ať už jsem si odpoledne sedl na lavičku v parku nebo jsem si v pátek večer vyrazil s partou do klubu.
Navíc po týdnu pronásledování jeho temných očí mě zradily vlastní myšlenky. Po týdnu jsem začal přemýšlet o tom, jaké by to bylo, vyhovět mu. Jaké by bylo, cítit jeho dokonalé tělo na tom mym, vyměnit si s ním aspoň pár horoucích polibků. Jaké by bylo se mu docela oddat. A po dalším týdnu, kdy jsem měl neskutečnou chuť se před ním předvádět, jsem se rozhodl. Konec konců, proč si neužít nezávaznej sex?!
Neobtěžoval jsem se s další akcí. Věděl jsem, že dřív nebo později přijde. Ale to ´později´ se natáhlo natolik, že jsem začal být opravdu netrpělivý. Ale nikoho jiného jsem nechtěl. Čím delší domu mi odolával, tím cennější trofejí se pro mě stával.
Po týdnu jsem si na něm všiml jisté změny. Už se mýmu pohledu nevyhýbal, naopak. Jako by si ho užíval, jako by ho nyní vyhledával. Věděl jsem, že už to mám vyhraný.
Když za mnou ve čtvrtek po škole zamířil, neubránil jsem se úsměvu.
„Ahoj,“ usmál se na mě. Tázavě jsem se na něj podval. „Já jenom-platí ten zítřejší večer?“
„My jsme se na něčem dohodli?“ zeptal jsem se posměšně.
„Když nechceš…“ pokrčil rameny, otočil se ke mně zády a vydal se k odchodu.
„Ne, počkej!“ vyklouzlo mi z pusy dřív, než jsem to stačil zastavit. S tázavým výrazem se na mě otočil. „V sedm před Šatlavou?“
„OK,“ pousmál se a odešel.
Najednou jsem si nebyl tak zcela jistej svým vítězstvím. On byl úplně první, díky komu jsem přestal zcela ovládat, co říkám.
Bylo to tak děsně ponižující! Připlazit se k němu jako zpráskanej pes… Ale já si prostě nemohl pomoct. Kdybych si ještě nějakou dobu užíval jeho pozornost, byl bych už úplně ztracený.
„My jsme se na něčem dohodli?“ z jeho hlasu zněl posměch. Zabodl se hluboko. A co jsem si myslel? Že na mě bude dva týdny čekat?!
„Když nechceš…“ pokrčil jsem rameny a otočil se k odchodu. Vážně nechápu, co jsem od toho čekal. Copak by Uchiha, ten známej Casanova, čekal kvůli mně dva týdny?! Měl bych s tou naivitou něco dělat.
„Ne, počkej!“ zarazil mě jeho hlas. Překvapeně jsem se na něj otočil. „V sedm před Šatlavou?“ ta věta mě šokovala. Že by se mnou opravdu chtěl někam jít? Blbost! Prostě tenhle týden nikoho nemá. V tu chvíli jsem si připadal jak špinavá děvka.
„OK,“ přinutil jsem se k úsměvu, otočil se a odešel. V zádech jsem znova cítil jeho pohled.
Šatlava není zrovna nejluxusnější restaurace v okolí. Vlastně je to jenom lepší hospoda. Ale já tak nějak vytušil, že právě tenhle podnik se bude Narutovi líbit mnohem víc, než ta luxusní snobárna, kam beru většinu svých obětí.
Přišel jsem přesně na čas. Překvapilo mě, že na mě nikdo nečeká. Bylo to úplně poprvé, kdy jsem pár chvil jenom přešlapoval na místě a čekal.
Po chvíli jsem si všiml, že ke mně Naruto běží. Měl na sobě volnější lehce otrhané džíny a bílý nátělník. Nepřehnal to s přípravou, jako všichni ostatní, ale přes to mu to nějakým zvláštním způsobem slušelo.
„Promiň,“ doběhl ke mně naprosto bez dechu. Původně jsem ho za to zpoždění chtěl sjet na tři doby, ale nějak mě přešla chuť.
„V pořádku.“
Výběr podniku mě poněkud zarazil. Vždycky jsem se doslýchal, že svý oběti bere do Konoha´s Luxory a on najednou jde do takovýhle obyčejný restaurace, která je pod jeho úroveň. Zvláštní. Ale nemohl jsem zapřít, že Šatlava je mi mnohem příjemnější.
Neměl jsem v plánu se na to bůh ví jak připravovat ani přijít tam s předstihem. A tak, když jsem byl navlečenej do pohodlnýho oblečení moc brzo, jsem si sedl před televizi. Ale do toho pořadu jsem se nějak moc zahrabal a tak, když skončil, jsem zjistil, že „trochu“ nestíhám. Popadl jsem pro jistotu peněženku a vypadl z bytu.
Běžel jsem v kuse několik minut. Už z dálky jsem si všiml temné postavy před vchodem. Ke své nelibosti jsem musel uznat, že černé přiléhavé kalhoty a volnější tmavě modrá mikina mu fakt sluší.
„Promiň,“ doběhl jsem k němu a v předklonu se vydýchával. Kdyby mi měřil čas, byl by to minimálně světový rekord. Nějak jsem nedokázal chytit dech. A to jsem se už začal připravovat na královské seřvání.
„V pořádku,“ v tu chvíli jsem se zakuckal právě vdechnutým vzduchem. Nějak jsem nemohl uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Překvapeně jsem vzhlédl. Stál tam stejně ledově a tvářil se stejně kameně jako vždycky. „Půjdeme?“
„J-jasně!“ naposledy jsem lapl po dechu a konečně jsem začal dýchat o něco klidněji.
Opravdu to nebyl bůh ví jak luxusní podnik. Jenom bar, u něj vysoké židle, dřevěné stoly a stejně dřevěné židle. Sasuke číšníkovi podal jakýsi papír a ten nás dovedl k menšímu stolu s dvěma židlema a podal nám jídelní lístek.
„Co to bude k pití?“
„Vodu,“ usmál jsem se na něj. Chtěl jsem být později zcela bdělý. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem opilý, nedokážu ovládat své city. A já se nechci později v noci podříct. Sasuke se na mě tázavě podíval. „Nejsem fanoušek alkoholu,“ vysvětlil jsem mu.
„Dvě vody,“ řekl na to Sasuke a schoval se za jídelním lístkem.
Když jsme si vybírali jídlo, bylo zvláštní ticho. Bylo to divný. V tý době už byl každý v půlce vyprávění toho, jak reagovali jeho kamarádi, když jim řekl, že jde na rande se mnou. Ale Naruto stále mlčel.
„Máte vybráno?“ ticho přerušil až číšník, když nám přinesl pití.
„Kuřecí prsíčka paní nadlesní s americkýma bramborama,“ usmál se na něj Naruto a podal mu jídelní lístek.
„Katův šleh s hranolkama,“ taky jsem mu podal lístek, ale pohled jsem nespustil z Naruta. Ten se nyní zvědavě rozhlížel kolem. „Tak co říkala Sakura, když se dozvěděla, že dneska budeš se mnou ty?“ jeho pohled se obrátil ke mně.
„Neví o tom. A byl bych rád, kdyby to tak zůstalo,“ mluvil klidně, ale jeho modré oči mě propalovaly takovým způsobem, že jsem měl pocit, že v tom je skrytá výhružka. „A kde vůbec bydlíš?“ kovový pohled vystřídala zvědavost.
Byl to svým způsobem velmi zajímavý večer. Vůbec poprvé jsem nebyl svědkem monologu, ale vedl jsem dialog. Dokázal ze mě za hodinu vymámit tolik slov, kolik jsem před tím neřekl snad za celý život.
Byla to zvláštní večeře. Sasuke se sice stále choval a tvářil ledově, ale svým způsobem to byl milý společník. Sice se neusmíval ani nesršel vtipem, tedy alespoň ne tím běžným, sarkastickýho a cynickýho měl na rozdávání, ale dokázal dobře naslouchat a skvěle odpovídat.
„Budete platit dohromady nebo zvlášť?“
„Dohromady,“ prohlásil pevně Sasuke a vytáhl peněženku. O pár minut později jsme stály na temné ulici. Sasuke vyrazil jedním směrem a já se držel těsně za ním. Připadal jsem si divně. Moc dobře jsem věděl, co bude následovat. Asi jsem se měl cítit jako štětka, ale já byl jenom zvědavej na věci budoucí.
„Tak ty bydlíš tady, jo?“ nemohl jsem si odpustit výsměšný tón, když Sasuke otvíral vchodové dveře do staršího paneláku.
„A cos čekal?“ vrátil mi stejným tónem.
„No minimálně vilu,“ odpověděl jsem pobaveně. Šlehnul po mně pohledem a jeden koutek úst mírně zvedl do pobaveného křivého úsměvu.
„Tak tedy račte,“ odstoupil a podržel mi dveře.
„Děkuji,“ lehce jsem se mu poklonil a rozesmál se. Vstoupili jsme do výtahu, Sasuke zmáčkl tlačítko posledního patra a přišpendlil mě svým tělem ke stěně. Nebránil jsem se.
„Konečně,“ zašeptal jenom a dravě mě políbil.
Jakmile za námi cvakly dveře od výtahu, už jsem to nevydržel. Celý večer mě provokoval svým přirozeným chováním, svým smíchem a svým lehce vyzívavým jednáním. A jakmile se za námi zavřely pevné dveře a tím nás odřízly od okolního světa, vrhl jsem se po něm.
Jeho boky jsem přitiskl na ty své a tím mezi námi udržoval těsnou blízkost. A on mi ruce omotal kolem krku a sám se ke mně natiskl ještě víc, čímž mě ještě víc nabudil. Jakmile pootevřel pusu, chtěl jsem ho poškádlit jazykem, ale on mě předběhl. Otřel svůj jazyk o ten můj a začal si s ním hrát. Nikdy před tím jsem se s takovou aktivitou nesetkal. Musel jsem si přiznat, že mě baví bojovat o nadvládu. Po chvilce se lehce odtáhl a podíval se kamsi za mě. Jeho mírné zrudnutí vzrušením vystřídalo naprosté zrudnutí studem. Odtáhl jsem se od něj a ohlídl se za sebe.
Stála tam jakási stará paní a za ruku držela asi pětiletou holčičku. Holčička měla otevřenou pusu a stařenka byla celá rudá. Jestli vzteky nebo studem jsem nevěděl, ale měl jsem se to brzo dozvědět.
„Vy chuligáni, vy buzny, vy…“ mohl jsem jenom kulit oči nad tím, kolik a jakých nadávek na nás před tou malou vychrlila. Ale raději jsem to neřešil. Popadl jsem Naruta za ruku, vypadl z výtahu, doběhl ke dveřím od svého bytu a rychle odemkl a následně za námi zabouchl dveře. Oba jsme se opřeli zády o ty dveře, poslouchali tlumené nadávky, které k nám z chodby doléhaly, a vydýchávali jsme se. Stále jsem nepouštěl Narutovu ruku.
„Máš velmi milou sousedku,“ prolomil nakonec ticho Naruto, svezl se podél dveří do sedu a vyprostil svou ruku ze sevření té mé.
„Jo, já vim,“ ušklíbl jsem se. Klekl jsem si před něj a znova ho uvěznil mezi mým tělem a pevnými dveřmi.
„Nějaký nedočkavý,“ ušklíbl se na mě, omotal mi ruce kolem krku a přitáhl si mě k sobě pro polibek. Opatrně jsem ho zalehl a rukou zabloudil pod jeho nátělník. Letmo jsem přejížděl přes jeho holou kůži a vnímal, jak se mu zrychluje tep. Jeho ruka mi zajela do vlasů a pevně se tam usídlila.
Po prozkoumání jeho hrudníku jsem ruku vytáhl z pod bílé látky nátělníku a přejel jsem jí přes látku lehce napnutých džín v jeho rozkroku. Zaklonil hlavu, čímž přerušil náš polibek, a hlasitě vzdychl.
„Měli bysme jít trochu dál od těch dveří, nebo zhnusíme stařenku,“ zašeptal mi následovně do ucha. Snažil se mluvit v klidu, ale v jeho hlase byly jasné známky vzrušení. Pousmál jsem se, stoupl si a pomohl postavit se na nohy i jemu. Následně jsem ho však znova přitiskl na dveře a velmi žádostivě jsem ho políbil. Odpovídal mi stejně vášnivě a chtivě. Vyzdvihl jsem si ho a on mi obmotal nohy kolem boků. Jednou rukou jsem mu zajel do zlatavých vlasů a druhou jsem si ho přidržel pod zadkem. Pomalu jsem zamířil do ložnice.
Když jsem ho vložil do své postele a na chvíli se od něj odtáhl, abych si mohl sundat mikinu a triko, ani jsem to nestihl odhodit a Naruto si mě znovu přitáhl pro polibek. Přejel mi rukama po zádech a mnou přejel příjemný mrazík. Vzrušilo mě to a podpořilo v další činnosti.
Odtrhl jsem se od jeho rtů, sundal mu nátělník a začal se věnovat jeho krku. Jemně jsem ho polaskal a následně část jeho pokožky vsál. Díky tomu jsem mu na místě, kde krk přechází v rameno, vytvořil malý cucflek, můj znak. Teď už jsem opravdu mohl říct, že jsem ho dostal.
Pomalu jsem z jeho krku přejel na jeho bradavky. Jednu z nich jsem objel jazykem a mírně do ní kousl. Naruto vzdychal čím dál hlasitěji a já cítil, že už jenom samotný zvuk jeho stenů mě neuvěřitelně vzrušuje. Po pár vteřinách mý péče mu bradavky ztvrdly a já se mohl s dobrým svědomým vydat níž. Letmými polibky jsem se přes ploché břicho dostal až do citlivého podbříšku. Když jsem ho opatrně skousl, Naruto vykřikl slastí. Látka jeho džín byla napjatá tak, jak nikdy dřív. Rukama zajel do mých vlasů a mírně mě navedl níž. Pousmál jsem se a vyhověl jeho prosbě.
Rozepl jsem jeho kalhoty a stáhl je z něj, ihned po nich následovalo i jeho spodní prádlo. Při pohledu na jeho tyčící se úd jsem se mlsně olízl. Moc dobře jsem cítil vlastní chloubu, jak se skoro až bolestně dovolává pozornosti, ale teď jsem ji na malou chvíli nechal bez povšimnutí. Jazykem jsem přejel jeho úd od kořenu až po špičku, tu sem obkroužil a zase sjel zpátky. Naruto vzdychal a křičel jak smyslů zbavený. Působil jsem mu slast a to mi vyhovovalo. Vzal jsem jeho chloubu celou do úst a začal ho táhlými tahy uspokojovat. Prsty jedný ruky jsem vložil do jeho úst. Pochopil a začal si s nimi jazykem hrát. Když jsem je měl dostatečně nasliněné, vytáhl jsem je z jeho pusu a přemístil k jeho otvoru. Pusou jsem přestal uspokojovat jeho úd a přesunul jsem se o něco níž. Vnikl jsem do něj jazykem. Tlumeně vykřikl a celé jeho tělo se naplo.
„Sasuke,“ zašeptal namáhavě. „Sa-Sasuke,“ vnikl jsem do něj jedním nasliněným prstem, ale stále jsem ho nepřestával lízat. „Ch-chci v-víc, Sa-Sasuke,“ zasténal, když jsem do něj pronikl i druhým prstem. Začal jsem ho roztahovat. Ale mé ovládání pomalu ale jistě šlo do kytek. „Sasuke!“ a táhlé vykřiknutí bylo to poslední, co jsem potřeboval. Vytáhl jsem z něj prsty a sundal si kalhoty. Než jsem však stačil udělat cokoliv dalšího, byl jsem převalen na záda a Naruto seděl na mém podbříšku. V tu chvíli ze mě poprvé někdo vymámil zasténání. Naruto se lehce nadzvedl a dosedl na můj úd. Znovu táhle zasténal a zaklonil hlavu dozadu. Ani já jsem nezabránil vlně slasti, aby projela mým tělem. Byl tak neuvěřitelně úzký a vlhký!
Přesunul jsem ruce na jeho boky a pomohl jsem mu s nadzvedáváním se. Jeho ze začátku pomalé tempo nahradilo divoké a vášnivé. Po chvíli však ze mě sesednul, klekl si na všechny čtyři a vyšpulil na mě zadek. Pochopil jsem ho a překvapilo mě to. Většinou jsem to byl já, kdo chtěl měnit polohy.
Zvedl jsem se, vstoupil do něj a zezadu jsem se na něj přitiskl. Okamžitě jsem začal divoce pohybovat boky. Naruto vzdychal a chvilkami i křičel a já nebyl pozadu za ním. Pomalu ale jistě jsem přestával vnímat okolí. Jenom jsem čím dál tím divočeji přirážel a když už jsem cítil, že vytoužený vrchol je velmi blízko, jednou rukou jsem zajel do jeho klína. O pár chvil později mi ruku potříštila bílá lepkavá tekutina a i já vystříkl přímo do něj.
Vystoupil jsem z něj a zmoženě jsem padnul vedle něj. Byl to snad ten nejlepší orgasmus, jakej jsem kdy zažil, a že jich nebylo málo! Leželi jsme tam vede sebe, ani jeden z nás nemluvil. Nedotýkali jsme se a já přes to věděl, že vedle mě leží stejně zmoženě a stejně zrychleně dýchá.
Po pár okamžicích, když jsem dýchal už o něco klidněji, se Naruto zvedl a začal sbírat a oblíkat si své oblečení.
„Kam se chystáš?“ neubránil jsem překvapenému dotazu vyklouznout ze svých úst.
„Kam asi? Domů,“ odpověděl mi prostě, navlíkl na sebe nátělník a zmizel z místnosti. Pár vteřin na to za ním klaply i vchodové dveře. Bylo to divný. Úplně poprvé sem dostal kopačky já a ne ten dotyčný. Ale výsledek to mělo stejný-byl to prostě jen nezávazný sex. Tak proč jsem se cítil tak děsně?!
Do výtahu jsem nešel. Bál jsem se, že bych to nevydržel a sesypal se už v něm. Místo toho jsem seběhl schody a pak rychlými kroky mířil domů.
Jakmile za mnou zaklaply domovní dveře, už jsem to nevydržel. Sesypal jsem se podél nich dolů a rozvzlykal se naplno.
Tam, u Sasukeho doma, při tom úžasnym sexu, mě to přemohlo. Jak jsem cítil jeho tělo na mém, jeho penis ve mně a jeho ruku na mém penisu, celý to na mě dolehlo.
Neměl jsem to dělat. Neměl jsem tam chodit a už vůbec sem neměl dovolit, aby mě ten Uchiha takhle dostal.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se do něj definitivně zamiloval a že už není cesty zpět.
Další den ráno mě probudil zvonek, který zvonil jako na poplach. Neochotně jsem se vyhrabal z postele a šel jsem otevřít dveře.
„No konečně,“ protočila oči má nejlepší kamarádka a vešla dovnitř. „Už jsem myslela, že nejsi doma. Co se stalo, že jsi neotvíral? A proč vypadáš jak…“ najednou se zarazila a její oči potemněly. „Byl jsi s ním, že?“ sakra, jak na to přišla?!
„Já…“
„Nesnaš se mi lhát! Pěkně si tě označil,“ prstem ukázala na můj krk. Přešel jsem k zrcadlu a teprve v tu chvíli jsem si všiml červenýho flíčku, který jsem tam měl. Skousl jsem si ret. „Sakra, Naruto!“ povzdychla si Sakura. „Od kdy ty chceš Uchihu?“
„Od devítky,“ odpověděl jsem prostě. Nemělo cenu zapírat.
„Co-cože?“ zakoktala se překvapeně.
„Chci ho do devítky,“ řekl jsem jí klidně.
„Jak jako, chceš?“
„Toužil jsem po něm. Ze začátku jsem žárlil na každého, koho poctil svou chvilkovou pozorností. Až teprve pak mi došlo, jaký je to idiot. Myslel jsem, že to přešlo, ale od tý doby, co se o mě začal před čtrnácti dny pokoušet…“
„Čtrnáct dnů? Tys mu dokázal čelit čtrnáct dnů a teď se necháš jenom tak odkopnout?“
„Neodkopnul mě!“ odporoval jsem. „Vlastně jsem to byl já, kdo odkopl jeho. Aspoň malou část své cti jsem si zachoval,“ povzdychl jsem si. „Nechceš snídani?“
„Mno, spíš svačinu,“ zašklebila se na mě. „Ale díky, hodí se.“
„Mimochodem, o tomhle mym zkratu se nemusí nikdo dozvědět, OK?“
„Že ses s nim vyspal?“
„Ne, je mi jasný, že to hned vytroubí celý škole. Ale o tom mym… eh, pobláznění,“ nedokázal jsem to říct. Nedokázal jsem nahlas říct, že jsem se do něj zamiloval. Už tak to byla prohra a kdybych to přiznal nahlas, bylo by to víc než potupné.
Přesně jak jsem si myslel, když jsem v pondělí přišel do školy, všichni se po mně ohlíželi a za mými zády si cosi špitali. Dokázal jsem si to živě představit.
„Hele, to je ten kluk co jako poslední dal Uchihovi.“
Cítil jsem se pod psa.
Když jsem v pondělí přišel do školy, zase jsem si sedl na lavičku u vchodu do budovy a vyhlížel svou další oběť. Jak jsem se rozhlížel, zjistil jsem, že většinu přijatelných adeptů už jsem měl.
Pár minut po mě přišel Naruto. Nechtěl jsem si ho všímat, ale mé oči k němu cosi táhlo.
Šel pomalu se svěšenýma ramenama, jako by se vydával na popravu. Nechápal jsem to. Kde je ten divoký blonďák, kterého jsem v pátek získal?
Tyto myšlenky však byly rázem odváty pryč. Do brány vešla krásná blondýna a smála se čemusi se svou tmavovlasou kamarádkou. Její světlé modré oči hrály jiskřičkami štěstí. Moje další oběť byla jasná.
Celý den jsem na sobě nepochytil jediný jeho pohled. Bolelo to. Věděl sem už před tím, že jsem jenom na jednu noc, ale přes to ve mně byla jakási naděje. Vždycky jsem byl naivní.
O polední pauze jsem si sednul mimo hlavní dění. Dokonce ani se svou partou jsem nechtěl mluvit. Jenom jsem tiše propaloval pohledem vzdálenou stranu místnosti. Sasuke tam flirtoval s Ino, jednou holkou z vedlejší třídy. Bylo jasný, že v pátek večer bude právě s ní. Ve mně se vzedmula taková vlna žárlivosti a bezmoci, že jsem musel odejít. Nedokázal jsem se na to dívat.
Pátek večer se blížil. Celý ten týden byl zvláštní. S Ino jsem to domluvil už v pondělí a ona po mně zbývajících několik dní házela zamilované pohledy. Vracel jsem jí to letmým úsměvem, ale jakmile se ode mě odvrátila, zatvářil jsem se zhnuseně.
Naruto se celý týden choval jako tělo bez duše. Vlastně ani nevím, proč jsem si ho celý týden tak všímal, ale možná to bylo tou obrovskou změnou. Už se nesmál, už nedebatoval s učiteli, už nebyl věčně s tou svojí partou. Změnil se v tichýho kluka, který je věčně duší mimo. Můžu za tu změnu já?
V pátek večer jsme se normálně sešli před tou snobskou večeří. Vzpomněl jsem si na Naruta a na pohodu, jakou jsme zažili u Šatlavy. Proč jsem si vzpomněl zrovna na něj?
Vešli jsme dovnitř a číšník nás zavedl ke stolu. Ino si objednala snad to nejdražší víno. Já zůstal u vody. Opět mi to připomnělo ten krásný večer s Narutem. Proč na něj pořád myslím?
Ino okamžitě začala o tom, jak kdo reagoval, když se mu pochlubila, že půjde se mnou na rande. Od její nejlepší kamarádky Hinaty až po jejího mladšího bráchu. Vzpomínal jsem si na příjemný rozhovor s Narutem a několikrát jsem se přistihl, že tak docela nedávám pozor na to, co Ino říká.
Po večeři jsme se vydali ke mně domů. Na panelák neměla Ino žádnou připomínku a já si opět vybavil Narutovu poznámku před domem. Proč se k němu furt vracím? Vešli jsme do výtahu a nechali se vyvést nahoru. Asi v půlce cesty jsem si vzpomněl, jak jsem se neudržel a po tom živém blonďákovi vyjel. Proč se nic takovýho nestalo teď? Proč jsem necítil žádný vzrušení, proč mě ta blondýna nijak nezajímala?! Nebo alespoň ne tak, jak měla…
Dveře výtahu se otevřely a my vyšli do chodby k mému bytu.
„Tak ty bydlíš tady, Sasuke-kun?“ zeptala se Ino. Strčil jsem klíč do zámku a raději jsem jí neodpověděl. Když za námi zapadly dveře a mé klíče dopadly na skříňku, přitiskl jsem jí ke dveřím a začal vášnivě líbat. Přidala se ke mně a zajela mi rukou do vlasů. Vyhoupl jsem si ji do náručí a přenesl do ložnice. Tam jsem jí položil na postel a začal se věnovat jejímu krku.
„Sasuke!“ zavzdychala. A… se mnou to ani nehlo. Nic se ve mně nepohnulo, nechalo mě to ledovým. Vzpomněl jsem si na Narutovi steny a výkřiky, které ve mně probouzely nepoznané.
Odtrhl jsem se od ní a sedl si na kraj postele. Tohle nešlo. Věděl jsem, že dneska si rozhodně neužiju. Alespoň ne s ní.
„Sasuke?“ uslyšel jsem za sebou překvapené zašeptání. „Udělala jsem něco?“
„Ne,“ odpověděl jsem jednoduše. „Jdi domů.“
„A-ale…“
„Jdi domů, Ino!“ přikázal jsem nesmlouvavým hlasem. Vstala a odešla. A já se cítil sám. Poprvé jsem se cítil sám a opuštěný. Poprvé jsem se cítil necelý jako by kus mě chyběl. Ale věděl jsem, že odchodem Ino to nebylo.
„Už si to slyšel?“ přepadla mě v pondělí Sakura, jakmile jsem stačil vkročit na pozemky školy. „Sasuke v pátek odmítl Ino!“
„Cože?!“ můj pohled okamžitě putoval k lavičce u vchodu do budovy. Přesně tam býval každý pondělí. Ale teď byla prázdná. „Co se stalo?!“
„To nikdo neví. Ino říkala, že celý večer byl naprosto super. Že byl prej naprosto skvělej, ale uprostřed milování se zvedl a řekl, aby odešla. Tak šla.“
Nechápal jsem, co se to děje. Vždyť on byl vždycky ten Casanova, který všechny dostal do postele a pak je odkopnul. Proč by si kazil své potěšení?!
Odpověď přišla o přestávce na oběd.
„Naruto?“ vzhlédl jsem a překvapeně jsem zjistil, že je to Sasuke. „Mohl bych s tebou mluvit?“
„Jasně,“ vstal jsem, tázavý pohled svý party jsem jim vrátil a vydal se se Sasukem ven z budovy. „Cos chtěl?“ zeptal jsem se, když jsme byli chráněni před zraky ostatních školní zdí. Neodpověděl mi. Prostě mě objal a přisál se mi na rty.
Bylo to strašný. Nevěděl jsem si rady, moje hlava byla plná pochybností. Co mi to ten blonďák udělal, že na něj nedokážu přestat myslet? Proč z hlavy nedokážu vymámit jeho sténání, proč se mi vtírá do snů?
Viděl jsem jenom jedno východisko. Odvedl jsem ho někam mimo a tam jsem ho políbil.
V mém těle vybuchl ohňostroj pocitů. Nebyl to nijak dravý ani vášnivý polibek, přes to se mi ale srdce rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. Hladově a zoufale jsem ho líbal, nedokázal jsem se jeho rtů nabažit. Ze začátku byl trochu rozpačitý, ale pak se ke mně natiskl a odpovídal mi stejně zoufale. Odtrhl jsem se od něj až ve chvíli, kdy mi začal drasticky docházet kyslík.
„Proč?“ zašeptal. V jeho hlase jsem pochytil náznaky vzlyků a v jeho očích se třpytily slzy. Ale stále mě objímal okolo krku. „Proč mi to děláš? Užil sis, tak proč mě nenecháš na pokoji?“ dvě slzy mu tiše stekly po tváři. Já mu nedokázal odpovědět. Neznal jsem odpověď. Ale věděl jsem, že nějakým zvláštním způsobem toužím po tom, být mu takhle nablízku. „Proč si nenajdeš jiného obětního beránka?“ proč? Protože nikdo jiný nemá tak nebesky modré oči, tak jemné vlasy a tak hřejivý úsměv. Protože nikdo jiný se mnou nikdy nemluvil tak, jako on. Začal se lehce otřásat pod náporem vzlyků.
„Ššš,“ tišil jsem ho a setřel mu slzy z tváří. „Prosím, nebreč,“ nevěděl jsem, co jiného říct. Absolutně jsem si nevěděl rady. Ale on to vyřešil za mě. Natiskl se ještě víc na mě a políbil mě. Žádostivě, zoufale a… opravdu v tom byla i láska?
Byl jsem zmatený, vůbec nic jsem nechápal. Ale v tu chvíli pro mě bylo důležitý, že jsem tam stál v obětí Sasukeho a líbal jsem ho. Snažil jsem se do polibku dát všechno, co jsem cítil a co jsem nedokázal říct nahlas.
Z polibku nás vytrhl až zvonek. Začala další hodina. Odtrhl se ode mě, poněkud omluvně se usmál a odešel. A já tam dokázal jenom stát. Stát a koukat tím směrem, kterým on odešel.
Po poslední hodině jsem ho chtěl najít a nějakým způsobem si to s ním vyříkat. Neměl jsem nejmenší ponětí, co mu k tomu mám říct, ale cítil jsem potřebu mu to vysvětlit. Ale nebyl nikde k nalezení.
Po prohledání celý školy jsem se rozhodl, že půjdu domů a promluvím si s ním až zítra. Ale při cestě domů jsem z jedné postranní uličky slyšel divné zvuky. Jako by někdo někoho bil.
„Ne, prosím, přestaňte! Už se ho ani nedotknu, přísahám! Prosím, nechte mě!“ ten hlas…! Ten hlas mě donutil k jednání.
Vkročil jsem do uličky. Viděl jsem Naruta, pomlácenýho, vysílenýho a modrýho od modřin, jak se na nohou drží jen za pomoci jakéhosi bruneta, který ho držel velmi surově. A do Naruta pěstmi hlava nehlava mlátil nějaký zrzek. Vztek se ve mně vzedmul, já se rozeběhl a tomu zrzkovi jednu pořádnou ubalil. On dopadl na zem a z ní překvapeně zamrkal na mě.
„S-Sasuke?“ zašeptal s témě posvátnou úctou.
„Vypadni,“ sykl jsem tiše a výhružně. On i jeho společník rychle zdrhli a Naruto se svezl na zem a rozvzlykal se. Přešel jsem k němu, pomohl mu postavit se a podpíral ho. Opatrně jsem ho dovedl na nejbližší lavičku.
„Co se stalo?“
„Já-já nevím,“ vzlykl nešťastně. „Oni… čekali na mě před školou. Řekli, že se mnou chtěj mluvit a tak sem s nima šel. A ten jeden mě tam chytil a ten druhej do mě bušil. Říkali, že na tebe nemám sahat. Že prej patříš jenom jim a… a že jestli se tě jenom dotknu, budu litovat.“
„Nepatřim nikomu,“ řekl jsem tiše. „Nemaj na mě právo. Ale teď pojď, musíš se mnou,“ neprotestoval, nic neříkal. Nechal se podpírat a pomalu se mnou šel ke mně domů. Tam jsem ho opatrně posadil na pohovku, došel pro lékárničku a začal ho opatrně ošetřovat.
„Proč to děláš?“ zeptal se mě najednou. „Proč to všechno děláš? Proč mě zachraňuješ, proč mě ošetřuješ a proč ve mně probouzíš plané naděje?! Bolí to, víš? Strašně to bolí, když jseš zamilovanej do toho největšího kreténa na světě. Bolí, když tě využije. A ze všeho nejvíc bolí, když se sám necháš využít,“ poslední větu už jenom zašeptal. Zarazil jsem se. Co to říkal? Znamenalo to snad, že se mi to dneska v poledne nezdálo? Opravdu v jeho polibku byla… láska?
Nechal jsem ošetřování a opatrně jsem ho políbil. Jemně jsem se staral o jeho natrhnutý ret a něžně jsem pečoval o jeho jazyk.
„Co to znamená, Sasuke? Co bude teď?“
Nevěděl jsem, co bude. Ale v tu chvíli jsem si byl naprosto jistý, že nedovolím, aby se mu něco stalo. A taky jsem věděl, že páteční večery nebudou už ve stejném stereotypu a pokaždé s jiným člověkem.
„Naruto… co je to láska?“ překvapeně zamrkal. Nečekal ode mě zrovna tuhle otázku.
„Láska?“ zamumal zamyšleně. „Láska je… když se člověk probudí a první jeho myšlenka patří milované osobě. Láska je, když se milovanou osobu snažíme vyhnat z hlavy, ale nedaří se nám to. Láska je, když nechceme být s nikým jiným.“
„Láska je, když nechceš, aby milovaná osoba trpěla,“ pokračoval jsem a díval se mu přímo do očí. „Láska je, když jí chceme chránit před světem i sebou vlastním. Je tohle láska, Naruto?“
„Je, Sasuke,“ odpověděl mi upřímně. „A když na milované osobě miluješ všechno, včetně jeho chyb. A i když se ta osoba zdá být naprosto pitomá a ty si ho přeješ nenávidět, musíš ho milovat. To je láska,“ nastala chvíle ticha. Já vstřebával jeho slova. Je možný… po tom všem…
„Naruto…“
„Nic neříkej,“ nahnul se ke mně a políbil mě. „Nechme to zatím tak. Časem se uvidí, co bude dál.“
„A do tý doby?“
„Já vim kde bydlíš a ty si to můžeš jednoduše zjistit,“ usmál se na mě. „Nebýt toho-každý den se uvidíme ve škole. A až si budeš sám sebou jistej… já tady pořád budu.“
V těch třech týdnech se toho strašně moc změnilo. Sasuke ze sebe přestal dělat ledového prince a většina holek se vzpamatovala a začala se zabývat něčím smysluplnějším, než byl právě jejich ledový idol a já… Jo, já možná zůstal stejný.
Moje patra sice ze začátku nebyla moc nadšená z toho, že se k nám Uchiha přifařil. Ale zvykli si. I Sasuke si zvykl. Nikdy se sice nestal tak společenským, jako jsem já, ale aspoň s náma začal vyrážet ven.
Ti dva, co mě tenkrát zbili, se o to pokusili znovu. Ale Sasuke byl nějakým zázrakem poblíž a pěkně od plic si zanadával. Ti dva z toho byli tak vykulení, že už mě nechali být.
Od tý doby utekly dva roky a my se teď chystáme na maturu. A já mám pocit, že ji neudělám. Můj přítel, s kterým chodim už skoro rok, má totiž velký sexuální apetit a tak místo toho, abychom se učili, děláme plno jiných věcí. Ale někdy Sasukeho přece jen překecám, abychom se na učení aspoň podívali. Vždycky sice prohlašuje, že na učení, na rozdíl ode mě, nevidí nic zajímavého ani přitažlivýho, ale když se mu s učebnicí v ruce uvelebím v klíně, už neodporuje.
Nevím, jak dlouho nám to štěstí potrvá. Ale teď jsme opravdu v naprosté idilce. A víte co je zajímavý? Po tom všem je Sasuke neskutečně věrný.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak Naruto mal ale šťastie!
Fantomas je tu zas ^^
(Chrona, 11. 4. 2010 10:05)Chachá... Já jí musím číst pořád dokola. Kdykoli si najdu chvilku. Tahle povídka je naprosto (to slovo ještě nevymysleli jaká je)... Božská ^^ (velmi mírně řečeno).
kawaiiiiiiiii,
(Sajuri (www.myanimeworld.estranky.cz), 4. 4. 2010 17:26)kawaiiiiii......nadherne.....milujuju hodne dlouhy jednorazovky.... ;o)
^w^
(Sabaku no Uchiha Mono SB, 4. 4. 2010 10:51)Ten-chaaaan...ta je supeeer... Moc se mi to líbí, četla jsem ji jedním dechem ^w^
.....
(akimari, 3. 4. 2010 22:33)najlepšia, najdlhšia a najkrajšia jednorázovka akú som kedy čítala. Bolo tam cítiť lásku, bolesť, smútok, ublíženie ale i ľahký humor. Práve to sa mi na tom tak veľmi páčilo. Najviac ma však dostala tá posledná veta. Neviem prečo ale zdá sa mi krásna a priam neskutočne sa mi páči.
O/_\O
(Chrona, 3. 4. 2010 19:54)Můžu s naprosto klidným svědomím říct, že TOHLE, je za posledních pár dnů nejlepší jednorázovka, co jsem četla (a že nechci nikoho urazit). Bylo to úžasně čtivé a cituplné. Obrovská pochvala ^^.
.::.
(Arya(arya-chan.blog.cz), 2. 4. 2010 0:41)
super pribeh dej jednoducho secko
milujem dlhe poviedky-jednorazovky *len by som ich mala citat cez den a nie o pol jednej v noci!!*
strasne sa mi na tebe paci ze pises len sasu-naru *milujem ten par :D*
tesim sa na dalsiu jednorazovku
No!
(Haku, 1. 4. 2010 22:52)A uz mozem ist spokojne buvat,krasny pribeh precitany...smrk...(neplacem,...to sa Vam len zda!),dobre,dobre...slzycky boli.Pekne rozpisane,Sasu aj Naru...Tvoja modla u mna v izbe pomaly prerazi strop.(tleska rucickama)Mocinky lubilo.
=0)
(Teressa, 1. 4. 2010 21:58)to bola nadhera!!! ja uz sa nemozem dockat dalsich...boze to bola snad ta najlepsia poviedka na par sasunaru aku som zatial citala...rychlo prosiim dalsie =)
......
(Alexia, 1. 4. 2010 21:53)tak to bolo naozaj krasne, neuveritelne ale uzasne :-D moc sa mi to pacilo :-D
:::
(pajčas, 1. 4. 2010 20:39)Takle je naprosto skvostná. Dokonalá a k uňuhňání. Ještě než půjdu spát, tak se s ní pomazlím. XD (samozřejmě obrazně)
...
(Aylen, 1. 4. 2010 19:58)Nádherný. Co psal Sasuke i Naruto se dalo rohzeznat dobře. Dokonalá pointa. Miluju tvoje povídky :)
.......
(Iruka sensei, 1. 4. 2010 19:24)Jashine to bylo krásný, zase si mě robrečela, že se nestydíš :D
o_O
(Angela, 1. 4. 2010 18:27)Chválím psaní... Chyby jsou minimální a je to čtivé. Co vyprávěl Naruto nebo Sasan bylo rozeznatelné. :) Pěkné...
Nadpis
(Lilith-sama, 30. 7. 2010 15:57)