Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šťastný Nový rok

31. 12. 2009
Jmenuju se Naruto Uzumaki a nenávidím svůj život.
Narodil jsem se jako první dítě manželů Uzumaki-Namikaze a jsem jedináček. Máma je žena v domácnosti a táta majitel výnosných stájí. Jeho koně a jezdci patří mezi světovou elitu. Nemůžu si stěžovat na nějaký nedostatek.
Vždy jsem byl spokojený a celkem oblíbený. Už ve školce jsem si hrál s každým a každý si chtěl hrát se mnou. Ale pak jsem nastoupil do školy.
Stále jsem byl dost populární. Ale všiml jsem si jedný věci-všichni se začali dělit na malý skupinky. Většinou takovou „skupinku“ tvořili dva, maximálně tři lidi. A i když jsem byl stále všude vítán, nikde nebylo mé stálé místo.
V té době jsem hodně času trávil v tátových stájích. Dostal jsem vlastního koně, Akiho, a hodiny jezdectví od těch nejlepších.
A pak se mnou do šestý třídy nastoupil i Sasuke. Přistěhoval se do Konohy prázdniny před tím a pro všechny byl velkou neznámou. Jeho dokonalý vzhled a ledové chování většinu lidí odradilo od kontaktu s ním. Ale já v něm viděl pomoct od mé osamělosti.
Ze začátku se se mnou odmítal bavit, stejně jako se všema ostatníma. Ale já se nepřestal snažit a tak jednoho dne svou snahu o ignorování mé osoby vzdal a vzal mě k sobě domů. A tam jsem se dozvěděl, proč se ke všem chová tak ledově.
Jeho rodiče zemřeli před lety při autohavárii. Sasukeho i jeho staršího bratra, Itachiho, šoupli do děcáku. Teprve teď byl itachi plnoletý, takže mohl odejít a zažádat o Sasukeho adopci. A přesně to udělal. A aby jim to tam nepřipomínalo rodiče, přestěhovali se sem.
Od té doby jsme byli se Sasukem nerozluční. Přišel jsem na to, že pod maskou ledového prince se skrývá opravdu milý kluk. A měl jsem ho ještě radši.
Až na konci devítky jsem si uvědomil, že to, co k němu cítím, není tak docela přátelství. Ale neřekl jsem mu to. Neřekl jsem to nikomu. Jenom jsem si okamžiky s ním začal víc užívat.
Teď je nám sedmnáct a nedávno jsme nastoupili do druháku.
O víkendu jeli Itachi se Sasukem něco někam koupit. A tak jsem se rozhodl projet se na svém koni. Moje osudová chyba.
Jel jsem lesem. Tu cestu dobře znám a tak jsem myslel, že se nemůže nic stát. Další má chyba. Nedával jsem pozor a utápěl se ve svých myšlenkách. Díky tomu jsem si včas nevšiml klády přes cestu. Aki se těsně před ní vzepřel a shodil mě. Na neštěstí pro mě jsme jeli nad propastí, z které jsem spadl. Skutálel jsem se dolů a zůstal ležet v bezvědomí na silnici.
Měl jsem štěstí, že řidič, který tudy projížděl krátce po té, si mě včas všimnul.
Z medicínského hlediska jsem však takové štěstí neměl. Pár modřin a zlomená ruka byly vlastně to nejmenší. Ale hlavní zranění bylo jinde. Páteř mi silně skřípnula míchu a to tak, že jí úplně přetrhla. Už nikdy nebudu moct chodit.
Nenávidím svůj život.
 
„Tak jak ti je, Naruto?“ vešel do mého pokoje můj lékař.
„Jde to, Itachi,“ zašklebím se na něj. Dělal v nemocnici prvním rokem a já byl jeho první vážný pacient.
„Pozdravuje tě Sasuke. Byl tady, ale ty jsi spal,“ pousmál jsem se. „Prý až dneska přijde, přinese ti něco na čtení, aby ses tu nenudil.“
„Jak dlouho tady budu?“ Itachi si povzdechl.
„Asi dva týdny a pak přibližně stejnou dobu v domácí péči,“ pak se na mě vážně zadíval. „Už to nikdy nebude takový, jako dřív.“
„Já vím,“ povzdechl jsem si. Itachi se na mě vážně zadíval.
„Možná by sis o tom měl s někým promluvit.“
„Nepotřebuju psychologa.“
„Nemluvím o psychologovi,“ zavrtěl hlavou. „Měl by sis o tom promluvit s někým, komu věříš,“ s tím odešel.
O jeho slovech jsem přemýšlel. Měl pravdu.
 
„Naru-chan!“ vešla o pár minut později má máma. Hned přešla ke mně a vroucně mě odejmula. Byl bych raději v trochu méně vroucném objetí. „Jak ti je, zlato?“ vzpomněl jsem si na Itachiho dřívější slova.
„Dobře, mami,“ zamumlal jsem odpověď.
„Co se stalo, synku?“ zajímal se hned táta. Hluboce jsem si povzdechl.
„Nezvládl jsem koně. Mimochodem, už se Aki našel?“
„Ani se hledat nemusel. Vrátil se zpátky do stájí.“
Následovala ujištění, že seženou ty nejlepší doktory, abych byl zase v pořádku. Ale já věděl, že už nikdy v pořádku nebudu.
 
„Čau, hrdino,“ vzhlédl jsem ke dveřím a zašklebil se na nově příchozího. „Po škole koluje, že tě přepadlo padesát loupežníků a chtěli tě zabít. Ty ses ale ubránil a hrdinně si seskočil ze strže.“
„Jasně, a celý jsi to vymyslel ty, že?“ zašklebil jsem se na Sasukeho.
„Pche. Já jim říkal, že jich muselo být přinejmenším sto,“ usmál se na mě a mě se v tu chvíli vrátil úsměv na tvář. „Chtěl jsem ti přinést nějakou knížku. Jelikož ale nevím, co čteš, zkusil jsem si tipnout a vytipoval jsem… Dášenku,“ vytáhl jsem spod sebe polštář a hodil ho po něm. Sasuke ho se smíchem chytil a v tu chvíli vešel dovnitř Itachi, tentokrát v civilu.
„Vidím, že se tu skvěle bavíte,“ usmál se na nás.
„Okamžitě mi vrať ten polštář!“
„A proč bych to dělal? Sám si ho po mě hodil.“
„A co bys ode mě čekal? Že tady začnu skákat radostí nad Dášenkou?“ zeptal jsem se kousavě.
„To snad nemyslíš vážně! Tys mu jí fakt přinesl?“ radostně jsem se usmál na svého zastánce. Dokud…
„No furt lepší, než tvůj Křemílek a Vochomůrka!“
„Vy jste se proti mně spikli!“ vykřikl jsem a hmátl za sebe po polštáři. Nenahmátl jsem a bratři Uchihovi se rozesmáli.
„Na, tohle by se ti mohlo líbit,“ podal mi tři objemné knihy-trilogie Strážci času. Usmál jsem se na něj.
„Večeře bude v sedm, v šest končej hodiny návštěv,“ oznámil Sasukemu Itachi. „My se uvidíme zítra dopoledne,“ kývl na mě. „Tak si to tu užijte.
 
Poslechli jsme jeho radu. Celý odpoledne jsme vtipkovali a další odpoledne taky. Chodil za mnou vždy po škole a o víkendech přišel hned, jak byly povolený návštěvy. Občas vzal s sebou nějakej film, abysme ho skoukli spolu. Ono totiž mít za tátu nejbohatšího člověka ve městě k něčemu je-zajistil mi soukromej pokoj s televizí a DVDčkem. A někdy prostě jenom přišel a učil se a já si četl. Vlastně jsem díky těmhle chvílím měl přehled o tom, co ve škole dělaj.
Po čtrnácti dech si mě rodiče opravdu vzali do domácí péče. Jenomže oni nemaj Sasukeho zrovna v lásce a on nemá v lásce je. Tak jsme se jenom dohodli na telefonátech.
Návratem domů mi začal horor. Neuplynuly dva dny bez toho, aby naši nepozvali nějakého „zaručeného specialistu“, který mě měl vyléčit. Pokaždé to dopadlo stejně.
„Je mi líto, ale s tímhle už nic neudělám.“
A rodiče mě vždycky po tom uklidňovali, že seženou někoho lepšího.
Až jednou jsem to nevydržel.
 
„Tohle je směšné!“ prohlásil jsem, když za dalším „odborníkem“ zaklaply dveře.
„Copak, broučku?“
„Tohle všechno! Já už chodit nebudu!“ oznámil jsem jim natvrdo. Překvapeně se na mě zadívali. „Smiřte se s tím! Prostě už z tohohle vozíku nevstanu. Já to vim a smířil jsem se s tím,“ to nebyla zrovna pravda, ale oni to pochopit museli. V tu chvíli bych za sebou jindy třískl dveřmi, ale se stále zlomenou rukou jsem nemohl „Mohli byste mě prosím odvíst do pokoje?“
Jakmile jsem byl v pokoji sám, sáhl jsem po mobilu.
„Já vím, že naše nemáš rád, ale nemohl bys k nám přijít?“
 
O pár minut později už vcházel do pokoje. Při pohledu na mě, jak jsem úplně na dně, se lehce zamračil a povzdychl si.
„Další odborník, co?“ přikývl jsem se slzama na krajíčku. Přešel ke mně a obejmul mě. Trošku mě zabolelo, že je to pouze přátelské gesto, ale teď jsem potřeboval cítit jeho přítomnost. Natiskl jsem se na něj víc a rozbrečel se. Hladil mě po zádech a šeptal mi konejšivá slova. Po chvíli jsem se mírně zahanbeně odlepil.
„Gomene.“
„V pořádku,“ usmál se na mě a přisedl si. „Jsi na dně, že?“ přikývl jsem „Tak to vem takhle-konečně se máš od čeho odrazit,“ překvapeně jsem se na něj podíval. „Chtěl jsi někdy udělat něco, co je ve tvých možnostech, ale nikdy jsi na to neměl odvahu?“ usmál jsem se.
„Chtěl jsem si obarvit vlasy na oranžovo a konečka na červeno,“ rozesmál se a prohrábl mi vlasy.
„To bude asi trochu pracnější, ale půjde to,“ pak se na okamžik zamračil. „Budou tvý rodiče zítra doma?“ zavrtěl jsem hlavou.
„Táta jede někam ohledně práce a dá se lehce zařídit, aby s ním jela i máma.
 
A tak byl náš plán uskutečněn. Z mámina výrazu, když poprvé viděla můj nový účes, jsem měl pocit, že dostala infarkt. A tátovi na chvíli pro změnu došli slova.
Pár dní na to mi sundali sádru a já měl jít do školy.
 
Byl zrovna začátek prosince a všechno pokrýval jemný poprašek. Máma mě odvezla do šatny a pak hned odešla. Asi jí nedošlo, že sám ty schody nevyjdu. Dopravil jsem se až pod schody a tam jsem potupně čekal na smilování.
„Jsi to ty, Naruto?“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a spatřil Kibu. Usmál jsem se na něj. „Co to máš na hlavě?“
„Vlasy,“ vyplázl jsem na něj jazyk. „Ale asi mě budete muset omluvit z vyučování, protože s tímhle krámem se tam nedostanu,“ bouchl jsem do vozíku. Mezitím se kolem mě utvořil kruh mých spolužáků.
„A Ebisu-sensei se na tebe tak těšil,“ ušklíbl se na mě Kiba. Odfrkl jsem si.
„Jo, ten určitě!“
„Zase zdržuješ, Naruto?“ objevil se přede mnou s úsměvem Sasuke. Zvedl jsem ruce na obranu.
„Já jsem v tom nevinně! Kdybysme měli výtah asi tak o půl metru šorší, mohl jsem jet tím. Sem zvědavej, jak se teď chci dostat nahoru,“ Sasuke se nebezpečně ušklíbl.
„Úplně jednoduše,“ sehnul se ke mně, jednu ruku mi vsunul pod kolena, druhou za záda a vyzdvihl si mě do náručí. Překvapeně jsem vykvikl a reflexně mu obtočil ruce kolem krku. „Kibo, vezmeš prosim tě ten krám?“ kývl směrem k mému vozíku. Kiba se ušklíbl a kývl. Sasuke se otočil a dal se se mnou do schodů. Všichni na nás zítali.
„Tvý fanynky mě zabijou,“ zamumlal jsem a zhluboka jsem vdechl jeho omamnou vůni. Sasuke se uchechtl.
„Možná se o to pár pokusí, ale ostatní jim v tom zabrání,“ lehce jsem se zamračil.
„Jak to myslíš?“
„Nevšiml sis? Většině z nich se rozzářily oči, jakmile jsem tě vzal. Každá nová generace potřebuje nějakou tu senzaci,“ v tu chvíli jsem zrudl. Snad si ty holky nemyslely… No, ne že bych nebyl rád, kdyby to tak bylo, ale… to snad ne!
„No nazdar,“ Sasuke se ušklíbl. Takhle zblízka jeho obličej vypadal ještě líp.
 
„Naruto?“ vešla ke mně do pokoje týden před Vánocemi máma. „V sobotu odlétáme do Švýcarska, tak se připrav.“
„Cože? To nemyslíš vážně! Kdy se vracíme?“
„Na Novej rok.“
„Nikam neletim,“ oznámil jsem jí naštvaně. Povzdechla si a sedla si ke mně na postel.
„Ale my tě tady nemůžeme nechat samotného.  Ne teď,“ pohledem sklouzla na mé nohy. Zamračil jsem se.
 
Další den jsem silně třísknul s dveřmi od svý skříňky.
„Tak co se stalo?“ Sasuke chytl držadlo od mýho vozíku a pomalu se mnou zamířil ke schodům. Těžce jsem si povzdechl.
„Naši chtěj letět do Švýcarska a odmítaj mě nechat doma samotnýho.“
„A nemohl by jsi zůstat u nás?“ překvapeně jsem se na něj otočil.
„To by šlo?“
„Pokud by to vaši dovolili… A znáš Itachiho, ten by dokázal vymámit z jalové krávy tele.“
 
Měl pravdu. Ještě ten den večer sem měl povolení zůstat na Vánoce a Silvestra u Uchihů.
Naši mě u nich vysadili v sobotu cestou na letiště.
 
„Tak, a co teď?“ Sasuke padl do křesla, vedle kterého zaparkoval mě.
„Teď nákupy,“ usmál jsem se na něj. Oba dva se na mě zvláštně zadívali.
„Nechceš nám, doufám, nic kupovat, že ne?“
„Samozřejmě, že chci,“ škaredě jsem se na Itachiho podíval. „Vy jste toho pro mě udělali nejvíc a tohle je jediný způsob, jak se vám odměnit.“
„Ale-“
„Žádný ale!“ přerušil jsem Sasukeho ostře. „Vždyť víte, že finance pro mě nejsou problém.“
 
Nakonec jsem si svoje uhádal a vyrazil se Sasukem na nákupy.
Prolezli jsme všechny možný i nemožný obchody. A nakonec jsme skončili v knihkupectví, kde jsem koupil dárky pro oba dva.
A Itachim jsem věděl, že touží po poznámkách jakéhosi filozofa, co vyšly nedávno. Bohužel si je ale nemohl dovolit. Štěstí pro mě a mou omezenou fantazii, co se vybírání dárků týče.
U Sasukeho to bylo o něco těžší, ale pak jsem si všimnul, že se neustále vrací ke kompletním vydání jakési fantasy mangy. Tak jsem mu to koupil.
Pohotovější a krásnější Štědrý den jsem nezažil. Když jsme dopoledne vstávali, venku padal sníh. Celý den jsme strávili v obýváku s koupeným cukrovím a pohádkami.
Rozdávání dárků bylo kouzelné. Ač oba byli proti tomu, abych jim něco dával, oba mi dali dárek. Se Sasukem jsme se rozesmáli, když jsme zjistili, že jsme si dali navzájem stejnou edici. Itachi mi věnoval zajímavou knížku o psychice a Sasukemu novej mobil, z čehož měl obdarovaný strašnou radost. On sám dal Itachim ponožky, čemuž se dotyčný od srdce zasmál. O mém dárku nejdřív prohlásil, že ho nemůže přijmout, ale po menší scéně, kterou jsem ztropil, to přehodnotil a upřímně mi poděkoval.
Jedinou chybou celého večera byl telefonát mých rodičů. Ne že bych je neměl rád, ale… tak nějak mi zkazili tu úžasnou náladu svým věčným vyptáváním.
Následující dny probíhali ve stejném duchu. Mezi svátkama sice Itachi musel do práce, ale uvolněná nálada panovala dál.
 
„Jediný, co vám tady zbývá, je láhev vaječníku, ale tou se snad neopijete, ne?“ zakončil přednášku o alkoholu pozdě odpoledne Itachi.
„Nejsme malý děti.“
„Já vim,“ Itachi se pousmál a hodil po Sasukem zvláštní pohled. Ten mu ho vrátil a pomalu ho tlačil do dveří.
„Tak už jdi, ať nepřijdeš pozdě,“ za Itachim klaply dveře a Sasuke se sesunul vedle mě do pohovky, kam mě před chvilkou dopravili. „A je pryč,“ oddechl si.
„Co měli znamenat ty vaše pohledy?“
„Jde s lidma ze střední. Mezi nimi je i jeden kluk, Deidara, který se mu líbí už věky,“ odpoví mi a já se s tímto vysvětlením spokojím. Ale hlodne mě něco jiného.
„A tys nechtěl nikam jít?“ zvláštně se na mě podívá.
„Nemyslim si, že bych se někde bavil víc, než s tebou,“ s tímhle vezme ovládání a zapne televizi. Víc se o tom nebavíme.
 
Večer rychle utíká a my se skvěle bavíme. Jakmile nás začíná jeden program nudit, přepínáme na jiný. A pak znova. Skvěle se bavíme a pomalu v nás mizí všechno, co se dá sníst nebo vypít.
 
„Asi bysme se pomalu měli rozhodnout, na jakej program se budeme dívat. Je za pět minut dvanáct“ navrhnu s úsměvem. Sasuke vezme ovladač a televizi, k mému překvapení, vypne.
„Potřebuji ti něco říct,“ otočí se na mě s vážným výrazem. Začínám se bát, i když vlastně nevím čeho a proč. „Víš, jak ses mě ptal, jestli jsem nechtěl Silvestra strávit s někým jiným?“ němě jsem přikývl. „Pravda je taková, že bych nechtěl být s nikým jiným, než s tebou,“ chytl mě za ruku a propletl své prsty s mými. „Miluji tě, Naruto. Od prvního dne, co jsme strávili jako přátelé. Strašně, strašně, strašně moc tě miluji,“ naklonil se ke mně a jemně, něžně mě políbil. Jen matně jsem vnímal světla ohňostroje za okny. Přitiskl jsem se k němu, jak jen mi to můj stav dovolil, obtočil jsem své ruce kolem jeho krku a polibek mu opětoval.
„Šťastný Nový rok, Naruto.“
„Šťastný nový rok, Sasuke.“
 
Ano, jsem na vozíku.
A přesto jsem teď nejšťastnější člověk na světě.
Jsem s tím, koho miluju. Co víc si přát?!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadpis

(Lilith-sama, 29. 7. 2010 19:39)

Smutné, ale krásne

...

(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 3. 4. 2010 0:20)

chudák Naruto ale jsem ráda že to skočila více méně šťastně:-)nádhera;-)

...

(Sajuri (www.myanimeworld.estranky.cz), 1. 2. 2010 17:56)

aaaaah.........pro to existuje jenom jedno slovo: nadhera

....

(terkic, 1. 1. 2010 16:45)

to bylo hrozně kawai, nádhera:)

wowo

(akimari, 1. 1. 2010 16:15)

páni, to bolo proste, krásne

:::

(Pajčas, 1. 1. 2010 15:36)

Ta je sladká. :) Jak ze života. Nikdy nic není zároveň sladké ve vnitř a na povrchu - No prostě tak jak to chodí. Takové mám ráda.