Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pro terkic-chan k narozeninám

22. 5. 2010

Ahoj! Jmenuju se Uzumaki Naruto a chci vám vyprávět svůj příběh. Příběh plný lidské blbosti a strachu, o odsuzování a o nástrahách života. Jo, vím, co si myslíte. Kde jsem na tom zrovna já byl?! Ale tohle je pravda a nic než pravda. Přísahám při… ale to už je vlastně součást příběhu. A já bych raději začal od začátku.

Bylo mi pět, když jsme se ze Země vírů přestěhovali do Konohy. Máma vždycky ráda vypráví, že jsem byl nezvladatelné dítě a jak jsem v jednom kuse něco prováděl. A nejspíš to taky bude pravda, protože, co si pamatuju, věčně jsem měl odřená kolena a aspoň někde záplatu. A právě tenkrát, v mých pěti letech, jsem nastoupil do školky plné neznámých dětí.

Hned první den jsem cosi provedl a nešťastnou náhodou jsem k tomu dostal i bledého chlapce s tmavými vlasy. Bylo mi líto, že vlastně nic neudělal a teď musel se mnou klečet v rohu.

 

„Promiň,“ zašeptal jsem tak, aby mě neslyšela učitelka. „Já nechtěl.“

„Hn,“ byla mi jedinou odpovědí. Brzy jsem zjistil, že je to jeho nejobvyklejší a nejčastnější slovo, pokud se tomu tak dá říkat.

„Já jsem Naruto. A ty?“ na chvilku to vypadalo, že mi nehodlá odpovídat, ale pak si to asi rozmyslel.

„Sasuke.“

 

A tenkrát, když jsme tam klečeli, kolena nás nehorázně tlačila a tiše jsme si šeptali, jsme dali základy našemu přátelství.

Další dny bylo téměř nemožné vidět nás jinak než spolu. A skoro každý den jsme aspoň čtvrt hodinu strávili na kolenou v koutě. Nevím, jak jsme to dělali, ale maléry jsme přitahovali jako magnet. A tuto zvláštní schopnost jsme si odnesli i na základku. Stejně jako naše přátelství.

 

„Uzumaki, Uchiha,“ povzdychla si naše třídní učitelka. „Ať se ve škole děje cokoliv, jste při tom vy dva. Jak to jenom děláte?“

„Přirozený talent a léta praxe,“ usmál jsem se na ní.

„A ten nejlepší učitel,“ doplnil mě Sasuke. Vždycky tvrdil, že dokavaď jsem se neobjevil, za celých pět let svého dosavadního života neudělal tolik malérů, jako teď za tejden.

„No,“ učitelka se rozhodla dělat, že naše drzé odpovědi neslyšela, „tady máte ten výňatek ze školního řádu, který opíšete dneska. Dvacetkrát.“

Těžce jsem si povzdechl. Zase psaní. A ať se tím naše třídní snažila dosáhnout čehokoliv, nedosáhla toho. Já jsem kvůli tomu akorát přímo nenáviděl psaní a Sasuke psal den ode dne hezčeji a rychleji.

„Kéž by ses tak víc podobal svému staršímu bratrovi,“ zamumlala si pro sebe učitelka a odešla.

„Nesnáším to,“ řekl najednou Sasuke, když už jsme oba měli v ruce pero a poprvé opisovali první větu. „Nesnáším, jak mě každý srovnává s bratrem. Jak je Itachi dokonalý a jak byl hodný, když byl malý. Jak strašně by si přáli, abych byl jako on. Nesnáším to!“ rázně udělal tečku nad i. A já nevěděl co říct. Itachi mi vždycky připadal jako fajn brácha, ale bylo mi jasný, že to není to, co chce Sasuke právě teď slyšet.

„No, ale rozhodně nezná školní řád tak jako ty,“ plácl jsem proto první věc, která mě napadla. A tentokrát byly mé myšlenky celkem opodstatněné vzhledem k tomu, že přede mnou ležel útržek právě z tohoto dokumentu. A k mému překvapení se Sasuke rozesmál.

„Jo, to máš nejspíš pravdu. Asi ho známe líp, než ten, kdo ho sestavoval. Předpokládám, že tu ještě nebyl nikdo, kdo by ho přepisoval tak často jako my.“

 

Naše přátelství bylo dokonalé. Kolem nás se uzavírala a zase rozpadala různá kamarádství, ale my jsme byli pořád spolu. Až do jisté doby.

Bylo už skoro pololetí v osmičce, když se ten pocit mezi námi objevil poprvé. Rozpaky. Už nevím přesně, kvůli čemu vznikly, ale byly tam a zdálo se, že se jim u nás líbí, protože už nezmizely.

Vzpomínám si, že jsem z toho měl těžkou hlavu. A ne jen kvůli tomu. Jako bysme si už neměli o čem povídat. Děsilo mě to, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. A tak se stalo, že se naše nerozlučné duo rozpadlo. A na škole zavládl až nepříjemný klid. Hořce jsem si pomyslel, že teď už ho nikdo k jeho bratrovi nepřirovnává.

Po základce jsme nastoupili na stejnou střední. Se Sasuke se náš vztah nijak nevylepšil, ale já si tu našel nové přátele. Spolu s několika lidma jsme prováděli různé věci a já cítil stejnou radost jako kdysi. Ale přes to, přes ten úžasný pocit štěstí a radosti, mi cosi chybělo. A nedalo mi to a stále jsem svého starého přítele sledoval.

V tu dobu byl divný. Já ho vždycky znal jako sice trošku vážnějšího než je známo, přes to však pohodovýho a třeba se i smějícího kluka, který je pro každou špatnost. Teď tu ale byla jen ledová socha s kamennou maskou místo obličeje. Postupně jsem si na něm však všímal i jiných změn.

Přes jeho alabastrovou pokožku se najednou natáhla našedivělá fólie a pod očima se mu objevily temné kruhy. Výsledky ze školy, jindy excelentní, se najednou hluboce propadly a ani s jeho docházkou to nebylo nijak valný. Nechápal jsem, co se děje, ale nehorázně jsem se o něj bál. A to i přes to, že jsme se ani nezdravili na chodbě. A pak najednou do školy nechodil vůbec.

Po týdnu jsem si o ně začal dělat starosti ještě mnohem větší. Nikdo o něm nic nevěděl a nikdo ani neměl důvod se jím zabývat. Po měsíci jeho absence jsem nemyslel snad na nic jiného. Připadal jsem si jako posedlý. Ale dny plynuly a s nimi i moje přehnaná starost o jeho osobu. I když jsem ho tam někde v podvědomí stále měl, nemyslel jsem na něj pořád.

A pak, po víc než roce nepřítomnosti, se vrátil. Ale něco na něm bylo jiné. Byl hubenější než před tím, i když ne úplně vyhublý, a jeho oči se mi zdály smutný.

Tyhle jeho drobný změny mě vykolejily natolik, že jsem zase nemyslel na nic jinýho. S partou jsem se už tolik nestýkal a nejspíš jsem také vypadal dost nešťastně.

 

„O-omlouvám se,“ zamumlal jsem, když jsem do kohosi vrazil.

„To je v pořádku,“ usmál se na mě jen o málo starší kluk. „Stalo se něco? Vypadáš, jako by ti uletěly včely.“

„Já-“

„Nech ho na pokoji, Bezcito!“ nemusel jsem se otáčet, abych věděl, kdo za mnou stojí.

„Ale copak, Sasuke? Dal by sis s náma?“ byl jsem zmatený. Odkud Sasuke toho divného kluka zná? A co to všechno má znamenat?

„Díky, už nějakou dobu v tom nejedu,“ neznámý, kterého Sasuke nazval Bezcitou, se rozesmál.

„Nebereš, jo? A to si myslíš, že tomu můžeš jen tak utéct?“

„Ne, to si opravdu nemyslím. A právě proto nech Naruta na pokoji!“ ještě chvíli si zpříma hleděli do očí, ale nakonec se neznámý otočil a beze slova odešel. Otočil jsem se a zadíval se na Sasukeho. Čekal jsem, že mi to nějak vysvětlí, ale on mi jen mlčky opětoval můj pohled. Nakonec se otočil a chtěl napodobit svého neznámého známého.

„Počkej!“ vyhrkl jsem a chytil ho za zápěstí. Zastavil, ale neohlédl se. „Chci vysvětlení!“ těžce si povzdychl. Kývl na mě, ať jdu za ním, a znovu se rozešel. Zamířil do nejbližší kavárny, vybral nejzazší kout a sedl si ke stolu v něm. Já jsem ho tiše následoval. Vybrali jsme si a objednali si od mladé, nevrlé servírky.

„Tak?“ pobídl jsem ho netrpělivě.

„Tak. Kde začít?“

„Zkus to na začátku,“ navrhl jsem mu lehce kousavě. Pousmál se. Na malou chvíli mi to přišlo jako za starých časů. To jsem ho vždycky dokázal rozesmát.

„Dobrá. Na začátek bych ti měl asi vysvětlit, co se to vlastně tenkrát stalo,“ nemusel to nijak blíž popisovat. Já věděl, o čem mluví. Měl jsem chuť ho pobídnout k větší rychlosti, ale neudělal jsem to. Sám jsem moc dobře věděl, že není příjemné, když vás někdo pořád přerušuje. „Tenkrát… no, zamiloval jsem se,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo. Ale já to stále nechápal. „Do kluka,“ dodal, když spatřil můj nechápavý výraz.

„Aha,“ bylo jediné, co jsem mu na to mohl v tu chvíli říct. „Ale proč jsi mi to neřekl už tenkrát? Pochopil bych to!“ zadíval se na mě zvláštním pohledem a mně bylo jasné, že to k tomuto tématu není zdaleka všechno. Ale nevypadalo to, že by se mi chtěl svěřit s něčím dalším. Alespoň ne hned.

„Cítil jsem se hrozně. Nejdřív jsem si to ani sám nechtěl připustit a pak bylo děsně těžké se s tím vyrovnat. Vlastně, já se s tím tenkrát nevyrovnal. Pak jsme přešli na střední a já se cítil ještě hůř. Začal jsem chodit do jednoho baru. Sice to tam nebylo nic moc, ale měl jsem jistotu, že mi tam nalejou. A jednou tam přišla parta lidí přibližně v mym věku nebo tak o dva tři roky starší. Mezi nima byl i Bezcita. Řekli mi, že jdou kamsi na diskotéku a ptali se, jestli nechci jít s nima. A já souhlasil. Tenkrát jsem měl svýho prvního pointa,“ nebyl jsem si jistý, jestli chci zbytek slyšet. Už jenom při tomhle mi přebíhal mráz po zádech. Ale chtěl jsem se o něm něco dozvědět a chtěl jsem, aby to mezi námi bylo zase jako dřív. „Začal jsem se s nima stýkat pravidelně a čím dál častěji. Moje výsledky šli neuvěřitelně dolů, doma jsem zažíval peklo a neustále jsem myslel na toho kluka. Pomáhaly jen drogy. Nejdřív stačila tráva, pak jsem přešel na prášky, ale brzo mi to nestačilo. Musel jsem si píchat,“ pevně jsem se chytil židle pod sebou. Svým způsobem jsem byl jeho příběhem velmi zaujatý, ale směr, kterým směřoval, se mi ani trochu nezamlouval. „Ze začátku jsem školu jenom flákal, po nějaké době jsem se na ní však vykašlal. A netrvalo dlouho a naši mi na všechno přišli. Na mou absenci a mé výsledky ve škole, na mou závislost na drogách a já jim ze vzteku vyžvanil i svou orientaci. Úplně se ode mě distancovali, už se mnou nechtěli mít nic společného,“ v tu chvíli jsem to však už nevydržel a skočil mu do toho.

„To nemyslíš vážně!“ namítl jsem rázně.

„Myslíš?“ Sasuke se na mě podíval tak, že jsem se skoro zastyděl, že jsem něco takovýho vůbec namítl. „Nakonec jsem se přestřelil. Našla mě nějaká stařenka a jehla trčící mi z ruky ji naštěstí sice vyděsila, ale přes to mi byla schopná přivolat záchranku,“ při řeči si vyhrnul rukáv a mně tak umožnil pohled na nehezkou jizvu. Bolestivě jsem sykl. „Není to příjemný pohled, co?“ a nechal tmavou látku zakrýt svou zjizvenou ruku. „Záchranka mě převezla do nemocnice. Tam zavolali rodičům a řekli jim, že mě převezou buď do soukromého odvykacího střediska s nejvyšším možným komfortem nebo do státní odvykačky. Rodiče jim řekli, že jim to je jedno, ať si se mnou dělaj, co chtěj,“ šokovalo mě to. Sasukeho rodiče mi sice nikdy nebyli nijak zvlášť sympatičtí (a já jim nejspíš taky ne), ale nechat takhle na holičkách vlastní dítě? „Tak mě převezli do státní odvykačky. Začátky byly zatrápeně těžký, ale byl tam jeden doktor, hatake Kakashi, který mi obrovsky pomohl. A po mým léčení dokonce se svým přítelem donutil rodiče, aby  se mě vzdali oficiálně a sami mě pak adoptovali.

„Takže teď bydlíš u nich?“

„Jo. Kakashi i Iruka jsou strašně milí. Prej si vždycky přáli někoho adoptovat, ale na žádné malé dítě si netroufli a nevěděli, koho z těch starších si vzít. Mám u nich všechno co potřebuju. Jsou fakt milí. Ale, co jsem ti chtěl říct, víš, odkud Bezcita vzal svou přezdívku?“ byla to jen navazující otázka, nenamáhal jsem se odpovídat. A Sasuke to ode mě ani nečekal. „Kdysi, asi rok před mým objevením se v tomhle světě, dal jednomu nováčkovi směs, tvrdou a nečistou směs. Ten kluk se přestřelil. A co udělal Bezcita? Nechal ho tam s nezájmem ležet. Toho kluka našla policie několik hodin po jeho smrti,“ bylo to strašné, ale já nechápal, proč mi to všechno říká. „Je to právě Bezcita, kdo čeká před školama a na diskotékách, aby nalákal nové… no, on tomu říká zákazníci, ale vlastně myslí závisláky. Nenech se od něj nalákat. Věř mi, není to dobrý člověk.“

„Proč mi to říkáš? Proč mi to všechno říkáš? A kdo je vůbec ten kluk, kvůli kterému jsi to celé podstoupil?“ celou dobu se mi díval do očí, až při poslední otázce pohledem uhnul. Tušil jsem, že je za tím něco víc a že mi to celé neříká jenom tak. Ale nemohl jsem přijít na nic, co by to vysvětlovalo. Jeden díl skládanky chyběl.

„Nechci, abys do toho spadl. Nechci, aby do toho vůbec někdo spadl. Ale teď už musím jít. Uvidíme se zítra,“ pousmál se na mě, mávl a byl pryč. Když jsem chtěl o pár minut později platit, servírka mi řekla, že už to za mě zaplatil.

Bylo to zvláštní. Řekl mi toho hodně, ale přes to jsem tušil, že to nejdůležitější zamlčel.

 

Když jsme se další den potkali na chodbě, usmál se na mě a já věděl, že naše přátelství je zpátky. Možná ne v takové míře, v jaké zaniklo, ale stále zde bylo.

„Co to bylo?“ štěkla na mě má kamarádka, Sakura.

„Co co bylo?“

„Ten tvůj rozhovor se Sasukem.“

„Jakej rozhovor?!“ že by náš včera slyšela?

„Na chodbě se na tebe usmál!“ těžce jsem si povzdychl. Sakura je na Sasukeho doslova vysazená. Už od začátku prváku je do něj zamilovaná. Kdyby tak věděla… ale nevěděla.

„Sakuro, to, že se na mě usměje, není rozhovor!“

„Ale on se na tebe usmál! A Sasuke se nikdy na nikoho neusmívá,“ výjimečně jsem s ní musel souhlasit. Teda, alespoň částečně. Sasuke se nikdy nesmál bez důvodu. Ale když už důvod měl, smál se naplno a přirozeně. Jeho smích jsem neslyšel už dlouho, ale ještě pořád jsem ho měl v paměti. V životě jsem neslyšel krásnější zvuk.

„To sice ne, ale já nemůžu za to, že se na mě usmál,“ zvolil jsem raději taktiku já-nic-já-muzikant. Sakura si mě změřila dlouhým, zamyšleným pohledem, ale nakonec chmurně přikývla.

„Ale varuju tě, Sasuke-kun je můj!“ odfrkl jsem si. Plochá byl dost, ale stejně by mu nevyhovovala.

I když… jakej typ se mu vůbec líbí? A proč o tom vůbec přemýšlím?!

O volnou hodinu jsem si vyšlapal schody na střechu školy. Naše škola má plochou střechu, takže si tam můžete sednout a pozorovat daleké okolí.

„Ahoj,“ usmál jsem se na Sasukeho, který tam seděl. Odpověděl mi kývnutím. „Vzpomínáš na staré dobré časy?“ ještě na základce jsme se ne jednou odklidili na střechu.

„I tak se to dá říct. Sedneš si?“

„Jasný,“ zářivě jsem se na něj usmál a přisedl si. On se na mě usmál a pak se zase zadíval do dálky. „Už je to dlouho, co jsme spolu naposledy takhle seděli.“

„Dýl než si myslíš,“ odpověděl poněkud pochmurně.

„Chybělo mi to,“ přiznal jsem. „A, promiň, jestli ti to je nepříjemný, ale miluješ ho ještě?“

„Předpokládám, že tobě je jedno, jestli je to holka nebo kluk. Ty jsi prostě jenom zvědavej,“ konstatoval s úsměvem. „Jo, furt ho miluju.“

„A ví to?“ Sasuke se na mě zase zadíval pronikavým pohledem. „Takže asi ne,“ odpověděl jsem si sám.

„Jsi první… vlastně ne, třetí komu jsem to řekl.“

„Kdo byli ti první dva?“ nemohl jsem si pomoct. Jsem nehorázně zvědavej.

„Kakashi s Irukou.“

„A jakej vůbec je?“ věděl jsem, že jestliže Sasuke nechce, nevyrazím z něj ani za sto let, o koho jde.

„To se těžko popisuje,“ stále hleděl kamsi do daleka, ale na tváři se mu objevil drobný úsměv. „Je neuvěřitelně milej a má nejkrásnější úsměv na světě. V jeho očích se dokážu utopit a jeho vystupování je k pomilování,“ jenom jsem ho němě sledoval. Nikdy před tím jsem ho neviděl tvářit se takhle. musel být opravdu zamilovaný. U srdce mě píchnul drobný osten zklamání. Pokusil jsem se ho zahnat tím, že i když bude Sasuke zadaný, my dva stále budem kamarádi, ale nějak to nepomáhalo.

 

Od té doby se nás vztah neustále zlepšoval, až zajel do starých kolejí. Téměř. Stále mezi námi cosi viselo. To cosi bylo jméno toho, kvůli komu se to před pár lety celé pokazilo. A já cítil, že to je někdo, díky komu se náš vztah zase změní. Jak, to jsem netušil.

 

„Kakashi? Iruko? Jsme doma!“ křikl sasuke do tichého domu. Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu. „Neboj,“ usmál se na mě Sasuke.

„Jsme?“ ozval se zevnitř milý hlas. „Koho sis přivedl?“ tiše jsem následoval Sasukeho, který ě zavedl až do kuchyně. Tam zrovna něco krájel brunet vysoký asi jako já, což není moc.

„Iruko, tohle je Naruto. Naruto, tohle je iruka, můj adoptivní otec.“

„Těší mě, pane…?“

„Říkej mi Iruko,“ usmál se na mě a podal mi ruku. Poněkud nejistě jsem jí stiskl.

„Kde je kakashi?“

„Ještě v práci. Volal, že jim tam přivezli nějakej novej případ. Tentokrát prej nějakou bulimičku. Dáš si s náma večeři, Naruto? To už tu Kakashi určitě bude.“

„No…,“ nevěděl jsem, co říct. Sasukeho rodiče na mě nikdy tak příjemní nebyli. „Eh, no… jo, rád,“ nakonec jsem to vyřešil úsměvem.

„Chcete pití nebo něco takovýho?“

„Ne, díky. Budem u mě. Zavolej, až bude večeře,“ a už mě táhl dál do domu. Pár vteřin na to jsem se ocitl v jeho pokoji. S hořkostí jsem si uvědomil, že na mámině nadávání na můj rozbordelařený pokoj asi něco bude. Nemůžu říct, že by tam měl vzorně uklizeno, ale aspoň to tam nevypadalo jako po výbuchu atomovky.

„Máš to tu pěkný,“ musel jsem uznat. „Vypadá to tu úplně jinak než ve tvym starym pokoji.“

„Díky, to byl účel,“ usmál se na mě.

„A to už se s rodičem vůbec nestýkáš?“

„Ne. Od tý doby, co přišli na mou orientaci, se se mnou odmítají bavit.“

„A Itachi?“ možná to bylo necitelný, ale já chtěl, aby mezi námi bylo jasno a neviselo žádné tajemství.

„S Itachim udržujem… no, dá se říct známost přes internet. Je v pohodě a dost mi pomohl.“

„Co teď vůbec dělá?“ pohodlně jsem se usadil na jeho posteli.

„Ještě pořád studuje. Nechápu, k čemu mu to bude. Před rokem promoval z práv a teď prvním rokem studuje filosofii. Rodiče ho podporují, mají malé mění a jediného syna, kterýmu jsou ochotný všechno platit až do smrti,“ neušel mi poněkud hořký tón, kterým to říkal.

„A co vůbec chceš studovat ty?“ po vyjití týhle všeobecný střední si budeme muset udělat nějakou nástavbu, jinak by nás nikde nevzali.

„Nevim. Rád bych se nějak odvděčil Kakashimu a Irukovi, ale nemám tušení, co jednou budu dělat.“

„Máš ještě pořád tu vizitku?“ nadhodil jsem s úsměvem. Když jsme byli v osmý třídě, pár týdnů před naším odcizením se, nás, respektive Sasukeho, v jednom obchodním domě oslovil jakýsi chlap. Nabídl mu, že může dělat pro jakousi modelovou firmu a dal mu vizitku.

„Tu jsem vyhodil ještě ten den,“ mávl rukou a usmál se na mě.

„Co ty víš, třeba by to toho tvého zaujalo,“ nemohl jsem si pomoct, strašně mě zajímalo, kdo mýmu nejlepšímu příteli popletl hlavu.

„Jo, tak o tom pochybuju,“ odfrkl si pobaveně. „A co vůbec chceš dělat ty? Ještě tě neopustilo tvé nadšení pro děti?“

„Budeš se divit, ale ne,“ vesele jsem se na něj usmál. Jako jeden z mála věděl o mém přání stát se vychovatelem v mateřské školce.

„Chceš mít asi hodně dětí, co?“ v jeho veselém hlase byla skrytá hořkost. Nechápal jsem to.

To odpoledne bylo úžasné. Cítil jsem se, jako bysme se vrátili zpátky v čase a mezi námi nebyly nikdy žádné spory nebo rozepře.

V šest večer Iruka nakoukl do pokoje a řekl nám, že večeře je na stole a Kakashi už přišel.

„Ahoj, já jsem kakashi a ty budeš asi naruto, že?“ usmál se na mě a srdečně mi potřásl rukou. Byl jsem poněkud vyvedený z míry, ale neušel mi důležitý pohled, který si Kakashi s Irukou vyměnili. Nechápal jsem to. „Zůstaneš na noc?“

„No-“

„Vlastně jsme se vás chtěli zeptat, jestli Naruto může zavolat domů a zeptat se na to,“ pobaveně jsem se na něj podíval. Tak my jsme chtěli, jo?

„Jistě, telefon máme v předsíni,“ usmál se na mě Iruka. Kývl jsem, vrátil jsem se do předsíně a zpaměti vytočil číslo domů.

„Uzumaki Kushina,“ ohlásil se do telefonu mnou tak známý hlas.

„Ahoj mami,“ usmál jsem se, i když to nemohla vidět.

„Naruto! Kdy přijdeš?“

„No, právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit. Iruka mi nabídl večeři a i s kakashim souhlasili, že tu dneska můžu přespat,“ mamka byla o všem informována. Vždycky jsem s ní měl takový vztah, že jsem se jí nebál cokoliv říct.

„Se Sasukem je už všechno v pořádku?“

Jasný. Kdyby nebylo, nevolal bych ti.“

„Tak dobrá. V kolik budeš zítra doma?“

„Na oběd?“

„Fajn, čekám tě ve dvanáct,“ a bylo ticho. Zavěsil jsem a vydal se zpátky do kuchyně. Před dveřmi jsem se však zarazil, protože jsem slyšel velmi živý rozhovor.

„A kdy mu to chceš říct?!“

„Já nevím! Když ono je to těžký. Co když ho ztratím?“

„Ale můžeš ho i získat,“ byl jsem zmatený. Zcela jistě se bavili o mě. Ale proč by mě měl Sasuke ztrácet? A jak by mě měl získat?

„A neříkal jsi náhodou, že tvou orientaci přijal dobře?“

„Jasně, ale fakt, že jsem zamilovanej do něj, může jeho pohled na to úplně změnit,“ stál jsem tam a nevěděl, co si myslet. Jeho slova se mi zaryla hluboko. Do srdce? Do mysli? Kdo ví? Nohy jsem měl jako přikované a slova, která se ke mně dál nesly z kuchyně, jsem už nevnímal. Jak bych se měl teď chovat?

Nakonec jsem se rozhodl dělat, že jsem nic neslyšel. Ale ani mě nenapadlo Sasukeho kvůli tomu odsuzovat nebo říct, že mi mamka to přespání zakázala.

„Tak můžu,“ vešel jsem dovnitř s úsměvem na rtech.

„To je super. Nebude vám vadit, když vás tu necháme na chvíli samotný?“

„My vám program v programu bránit nebudeme,“ zašklebil se na Kakashiho Sasuke.

Byl to super večer. Po tom, co se Iruka s kakashim vrátili, jsme si ještě hodiny společně povídali. Oni dva jsou skutečně úplně jiní než Sasukeho rodiče. Se Sasukem měli téměř přátelský vztah a na něm bylo vidět, že mu to tak vyhovuje. Občas jsem sice viděl náznaky, jak se ho jeden nebo druhej snažili  k něčemu dokopat, ale překvapivě mě to nezhnusilo. Spíš pobavilo.

 

Další dny byly zvláštní. Častokrát jsem sám sebe přistihl, že přemýšlím nad Sasukem i nad celou vzniklou situací. Teď, když jsem o tom věděl, jsem viděl, že mi to opravdu chce říct, ale že k tomu nikdy nenajde dost odvahy. A já sám jsem o něm začal přemýšlet trochu jinak. Měl jsem pocit, že jsem se dočista zbláznil, když se jím zabývám každou volnou chvíli.

Ino se Sakurou si mě už párkrát vzali stranou a varovaly mě. Prej se nemám kolem jejich Sasukeho tak motat. Měl jsem chuť jim něco od plic říct, ale neudělal jsem to.

Asi tři týdny po mém první přespáním v Sasukeho novém domově jsme měli sexuální přednášku. Kromě jiného jsme také řešili orientaci.

 

„A co vy si myslíte o homosexuálech?“ zeptala se nás ta ženská, u které šel jen těžko odhadnout věk.

„Je to nechutný,“ prohlásil Kiba. „Jsou to jen nechutní nuzáci.“

„Proč si to myslíš?“ zeptala se ho se zaujetím přednášející.

„Viděla jste je někdy? Je naprosto nechutný a nemístný, jak se ožužlávají na veřejnosti.“

„A v čem se to liší od líbání se s tvou přítelkyní?“ Kiba si jenom odfrkl, ale tím řekl všechno. „A vůbec, většina lidí si myslím, že homosexuál se pozná podle toho, že nosí těsné džíny a růžovou košili. Ale není to tak. Vlastně kdokoliv v této místnosti může být homosexuál. Co myslíte, kdo by to byl?“

„Sasuke,“ ozvalo se hned několik kluků. Nesnášeli ho, protože holky letí jenom na něj. Dokonce i ten rok, co tu nebyl, se bavily jen o něm

„Kdo z vás je Sasuke?“

„Já,“ prohlásil odhodlaně. Až moc odhodlaně. Snad nechce…

„Tak co, jsi homosexuál?“

„Jo, jsem,“ prohlásil rozhodně. A v tu chvíli třída vybuchla. Jedna polovina holek se psychicky zhroutila, té druhé se v očích objevilo nadšení a u pusy slina. Což jsem nechápal. Tedy, alespoň tu druhou polovinu. A kluci se Sasukemu začali posmívat. On to statečně snášel, jenom těkání jeho očí po celé třídě dalo znát, že není tak docela ve své kůži. Na chvíli se naše pohledy střetly, ale on tím svým ihned uhnul.

Cítil jsem se strašně. On mě miloval a já se ho nedokázal zastat. Hned to odpoledne jsem se stavil u něj doma. Iruka mě přivítal úsměvem a poslal mě k Sasukemu do pokoje. A tam mezi námi zavládlo poprvé po dlouhé době tíživé ticho.

„Promiň,“ hlesl jsem nakonec.

„Není co odpouštět. Já tě chápu. Kdyby ses mě zastal, musel bys snášet jejich posměšky i ty,“ ale jeho to stejně bolelo. I když se snažil nedávat si plané naděje, doufal, že ho miluju. Proto ho moje pasivita ranila. Viděl jsem to na něm. „Ale teď mě, prosím, nech o samotě,“ mlčky jsem vstal a přešel jsem ke dveřím. Tam jsem se však zarazil.

„Sasuke?“ přestal jsem ovládat to, co dělám. Mozek najednou neměl nic společného s tělem. „Taky tě miluju.“

 

Nevím, jak na to reagoval. Zbaběle jsem utekl. Ostatně, jako vždycky. Šel jsem domů a zavřel se v pokoji.

Kiba patřil mezi ty, s kterýma jsem se jednu dobu bavil nejvíc. A teď jsem ho viděl, jak se posmívá Sasukemu. A Sasuke…

Všechno se to ve mně míchalo. Nerozuměl jsem svým pocitům, citům ani myšlenkám. Nevyznal jsem se v sobě. O to míň, když jsem si uvědomil, co jsem to vlastně Sasukemu řekl.

Proklínal jsem svou vlastní zbabělost, proklínal jsem Sasukeho, že mi takhle zasáhl do života, a proklínal jsem celou třídu, za jejich odsuzování. Proklínal jsem život za to, že je tak složitý a že je tak těžké ho žít.

Bál jsem se jít další den do školy. Bál jsem se dalšího setkání se sasukem. Ale školu jsem vynechat nemohl.

A když jsem další den ráno vešel do třídy, zjistil jsem, že s většinou lidí nemůžu promluvit. Prostě to nešlo. Byl mi protivném způsob, jakým teď se Sasukem jednali. Ale zastat jsem se ho nemohl, protože by pak jednali stejně i se mnou. Ale… jestliže ho opravdu miluju, neměl bych se ho i přes to zastat? Je to teda známka toho, že mi je vlastně ukradenej? Nebo jsem prostě enom zbabělej?

Odpověď mi dal jediný pohled na něj-jsem zbabělej.

Vyhýbal sem se mu. Bál jsem se toho, co se stane, až spolu budeme muset mluvit. A tak jsem všechny přestávky trávil v zapadlém koutě.

 

„Vyhýbáš se mi?“ přišel za mnou hned den na to.

„I tak se to dá říct,“ povzdechl jsem si a tentokrát jsem to byl já, kdo odvrátil pohled.

„Myslels to vážně, nebo sis ze mě jenom střílel?“ zeptal se mě na rovinu. Nedivil jsem se mu.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně, i když nejspíš netaktně. „Nevyznám se v sobě. Je to… zvláštní. Myšlenky se mi motají dohromady a já je nedokážu roztřídit.“

„Aha,“ řekl jenom. Pak ke mně najednou těsně přistoupil, pevně mě chytil a než jsem stačil říct jedný písmenko, přitiskl své rty na mé. Jemně, nenásilně mě líbal. Nechtěl po mě nic, naopak mi chtěl pomoct. A já v tu chvíli věděl, že to tak má být. Když se naše ústa na maličký kousíček vzdálila, pevně jsem se ho chytil. Nechtěl jsem, aby někam chodil. Ne v tu chvíli.

„Miluju tě,“ prohlásil jsem. Tentokrát jsem však věděl, co dělám. Tentokrát jsem to opravdu chtěl říct.

„Miluju tě,“ zašeptal. „Ani nevíš, jak jsem rád, že ti to konečně říkám.“

„No ne, nějak se nám to tu otepluje. Ale že i ty, Naruto…,“ uslyšel jsem za sebou známý, posmívající se hlas. Sasuke mě stiskl o něco pevněji. „Ale dalo se to čekat, když si s ním teď trávil tolik času. Řekni, Sasuke, proč sis vybral naruta a ne třeba mě?“

„Protože on není omezenej ignorant, na rozdíl od tebe.“

„Fakt? No, nicméně já jsem z nás tří jediný normální,“ měl jsem chuť ho praštit, ale Sasuke mě předběhl. Sotva to Kiba dořekl, Sasuke už byl u něj a jeho tvrdá pěst zkrášlovala Kibovu tvář. „Tos posral,“ oznámil mu brunet, ruku si tiskl na nos, z kterého se mu řinula červená, a zmizel za rohem.

„Tos neměl,“ povzdychl jsem si. „Co když půjde za některým z učitelů?“

„Ať si jde, kam chce,“ zavrčel nehezky zamračený Sasuke. „Je mi jedno, že uráží mě, ale o tobě už nikdo ani necekne.“

„To je sice hezké, ale mě to bude celkem k prdu, jestli tě vyloučí.“

„Ale nevyloučí,“ usmál se na mě. „Na týhle škole nemám ještě ani jeden kázeňský trest a klučičí rvačky jsou tu normální.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadpis

(Lilith-sama, 31. 7. 2010 11:11)

Happy end, sweet happy end!!

jééééééé!

(Kayleigh Ashlee, 6. 6. 2010 19:17)

Jo, sladké konce jsou nelepší! :D
Krásná povídka,dattebayo! :D

:-)

(Eclair , 24. 5. 2010 17:28)

jedním slovem...krása:-)

....

(Ange (www.nowhereandnothing.blog.cz), 24. 5. 2010 16:56)

toto bolo super, vážne úplne totálne :D sa mi to páčilo, a bol v tom i istý nádych reálna, či ako to nazvať.. A len tak mimochodom, má táto poviedka i nejaký názov?

.....

(akimari, 24. 5. 2010 15:31)

to si priam pýta pokráčko

O.o

(*veryska*, 23. 5. 2010 18:21)

Prostě dokonalé! :)

!!!

(Arya(arya-chan.blog.cz), 23. 5. 2010 16:59)

kraaaaaaasa ako vzdy jednoducho nadhera!!!

....

(terkic, 23. 5. 2010 13:59)

děkuji mooc:) bylo to naprosto perfektní:) za tuhle povídku se rozhodně stydět nemusíš, protože byla dokonalá:)

...

(Aylen, 23. 5. 2010 12:31)

Super :)

...

(Hikari Yukiro, 23. 5. 2010 0:06)

velmi pěkné,procítěné...pardon ale jsem unavená tak nedokážu vymyslet pořádny komentář...

Klaniam sa.!

(Haku, 22. 5. 2010 21:02)

Tak to bol uzasne,nadherne preciteny pribeh...ako vystrihnuty zo skutocneho zivota,priatelstvo z ktoreho najcastejsie vznikne laska,a problem ked sa s tym clovek boji priznat.Wow,strrrrrrrrrrasneeeee sa mi lubil a som rada,ze sa dali dokopy.