Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nový začátek

12. 3. 2010
„Jsi připravený?“
„Ano, doktore.“
„Tak tedy, hodně štěstí!“
 
Ahoj! Jsem Uzumaki Naruto a tímto začíná můj nový život. Nic z minulosti mi do něj nebude zasahovat. Ale asi by bylo dobrý říct aspoň vám, proč se ze Suny stěhujeme do Konohy.
Vždycky jsem byl zdravý a šťastný dítě. Máma milovala tátu, táta mámu, oba dva mě a já je. Ale krátce po mých patnáctých narozeninách táta odletěl na jakousi služební cestu. A už se z ní nevrátil. Jeho letadlo v půlce cesty ztroskotalo. Jediný přeživší byla jakási stará bába s malou holčičkou. A v tý době se mnou všechno šlo ke dnu.
Po půl roce si máma našla dalšího chlapa, Sachia. Byl fajn, ale já se stále nedokázal dostat ze samého dna. A tak mi Sachio nabídl pomoc. Zdálo se to být jednoduchý-jeden prášek denně a budu šťastnej. To mi ale po nějaký době nestačilo. Během čtvrt roku jsem se stal opravdu závislým na drogách. Ale problém se sháňkou jsem neměl. Být nevlastní syn dealera se v některých věcech vyplatí.
Máma na to přišla půl roku zpátky. To už se to se mnou táhlo tři čtvrtě roku. Ten den, co to zjistila, jsme se pohádali. Co, pohádali, nepříčetně jsme na sebe řvali. A na Sachia pak řvala taky. Druhý den mě odvezla do léčebny. Sachia jsem od tý doby neviděl.
První čtvrt rok by příšerný. Neuplynul týden, v kterym bych se nepokusil jednou, spíše však dvakrát o útěk. A když se mi to povedlo, vždycky jsem se hned při první příležitosti sjel. Na detoxu jsem byl tak často, že jsem měl pocit, že to tam znam líp než na svým pokoji.
Po prvním čtvrt roku jsem však úspěšně zvládl prvních pár krůčků. Pak přišel nový doktor a pomohl mi se zbytkem.
A teď sedim na sedadle spolujezdce, máma řídí a společně jedem do Konohy, vstříc naší nový budoucnosti. Budoucnosti bez Sachia a bez drog.
 
„Spomaľ, máš privysoků rychlost, vnímam ju len šiestym smyslom,“ autem zněl, s rádiem na plný pecky, falešný hlas mý mámy.
„Měla by ses tím řídit,“ poznamenám s pohledem upřeným na tachometr.
„Ale prosim tě!“ přerušila své skřehotání a mávla rukou. „Jsme na dálnici!“
„Ale i ta má svou maximální rychlost. Kdes vůbec vzala tohle auto?“ nemohl jsem pochopit, kde vzala červenýho sporťáka s maximální rychlostí 300 km/h.
„Je to moje nový služební auto,“ odpověděla v klidu.
„Služební auto?! A co děláš? Ředitelku ČEZu?!“
„Nebuť naivní! Jsem marketingový zástupce jedné prosperující firmy. Zastávám jim všechno, od styku s médii až po ty velký zakázky. Musim je dobře reprezentovat a oni si to uvědomujou,“ spokojeně se usmála. „Mimochodem, náš nový dům byl také financován jimi. Je to prostorný patrový dům a ty máš pokoj v patře. Doufám, že se ti bude líbit.“
 
Máminy obavy ohledně mého vkusu byly zbytečné. Pokoj byl opravdu nádherný. Jedna stěna a strop byly z nerozbitného skla, jedna stěna byla vlastně jedna velká skříň a zbylé dvě stěny byly natřené světlounce zelenou barvou. Podlaha a všechen dřevěný nábytek, včetně velké skříně, byly ze světlého dřeva. U prosklené stěny byl stolek s býlím notebookem a židlí, která byla nasměrována ven. Postel byla u rohu zelených stěn a nad ní byly police. Povlečení, kulatý huňatý koberec uprostřed místnosti a veškeré doplňky byly oranžové. Byl to nádherné zařízený prosvětlený pokoj.
Skříň byla plná nových věcí. Včetně školní uniformy.
„Mami?“ s uniformou v ruce jsem seběhl dolů. „To mi chceš jako říct, že budu chodit na školu, kde je povinná uniforma?“
„Budeš chodit na prestižní uměleckou školu rozdělenou do několika částí. Obory jsou modeling, herectví, fotografování, spisovatelství, módní návrhářství a malířství. Před čtvrt rokem jsem našla některé tvé obrázky a tak jsem jim je poslala. Jseš tam na stipendiu,“ osvětlila mi a dál se oháněla kolem plotny. „Celá škola má jednotnou uniformu, ale různá odvětví mají různou barvu-modeling černou, malířství bílou, jak vidíš, spisovatelé modrou, herectví žlutou, módní návrháři oranžovou a fotografování fialovou,“ měl jsem pocit, že spolkla příručku. A byl jsem rád, že nemusim nosit žlutou uniformu.
Je pravda, že kreslim celkem obstojně a baví mě to. Je to vlastně to jediný, na co jsem opravdu hrdý. Tát mě vždycky podporoval a vždycky pomáhal mým obrázkům s posíláním do soutěží. Ale nikdy jsem nic nevyhrál. Moje obrazy neměly potřebnou realičnost, vždy byly dětsky naivní. A to se od takovýhto soutěží nechtělo. Až teprve po smrti mýho otce mý obrázky získaly jakýsi nádech realičnosti, ale to už mě tady nikdo tak nepodporoval. Máma měla vždy plný ruce práce se svou prací a Sachio se o takovýhle věci nezajímal.
 
„Děje se něco, zlato?“ starala se máma cestou do školy. Jelikož byla škola na druhém konci města, rozhodla, že mě do ní bude vozit.
„To nic,“ byl jsem strašně nervózní. Půl roku jsem strávil v odvykacim zařízení a půl roku před tím jsem do školy jednoduše nechodil. Navíc jsem ty lidi nikdy před tím neviděl.
„Co říkáš na dnešní rozvrh?“ první čtyři hodiny výtvarka, hodina volno, japonština a zeměpis. Z toho až poslední dvě s celym našim (druhym) ročníkem. Hold specializovaná škola.
„ale jo, celkem to jde.“
„Užij si to.“
Vystoupil jsem a vešel do brány. Musel jsem uznat, že budova i okolí je úžasné. Budova obrovská s prvky baroka, ale s moderními okny a dveřmi, které překvapivě ten historický dojem nekazily. Okolí bylo plné zeleně, všude stály stromy a pod nima lavičky. A všude kolem postávali studenti v různobarevných uniformách. Do zvonění zbývalo už jen pár minut, a tak se ostatní po větších či menších skupinách vydávali do budovy. Já jsem sáhl do svý tašky a vytáhl štos papírů, kterými mě večer před tím zavalila mamka. Po dlouhém hrabání se v nich jsem vytáhl plánek školy a s hlubokým povzdechem se vydal na pátrací axi.
Díky svým úžasným hledacím schopnostem jsem ke třídě dorazil až několik minut po začátku hodiny. Nadechl jsem se, zaklepal a vešel dovnitř.
„Á, tady jsi. Třído, tohle je ten nový žák, o kterém jsem mluvil, Naruto Uzumaki,“ lehce jsem zrůžověl a na všechny přítomné se poněkud nervózně usmál. Kromě učitele tady byli ještě další tři kluci a čtyři holky. „Pane Uzumaki, na vás zbylo akorát místo tadyhle vepředu,“ ukázal na stojan v přímé blízkosti stupínku. Bez řečí jsem si tam sednul. „Dneska máme na programu anatomii mužského těla, pro teď bude stačit do půli těla,“ dodal rychle, když se holky vzadu začaly chichotat. „Každou chvíli by tady měl být váš spolužák z modelingového oboru. Chci po vás detailní zobrazení na formát A3, hra stínů je samozřejmostí,“ v tu chvíli se ozvalo klepání a otevřely se dveře.
„Dobrý den, sensei,“ do třídy vešel student v černé uniformě. Jeho tmavé vlasy a onyxové oči ladily k povinnému oblečení a bledá pokožka tvořila úžasný kontrast. Ramena měl široká a boky lehce zúžené, ale ne nijak přehnaně viditelně. Ústa měl narůžovělá ale úzká a v očích chladný pohled. Dívky zasněně vydechly a já musel uznat, že tenhle kluk je k modelingu vysloveně zrozený. „Kakashi-sensei mě poslal za vámi, prý pro mě máte práci.“
„Výborně, Sasuke! Odlož si a pojď sem. Bereme anatomii mužského těla od pasu nahoru a potřebujeme model. Sedni si sem a pokud možno se nehýbej,“ dotyčný ho poslechl. Tašku si položil ke zdi a na ni si položil nejdřív sako a pak i košili. Tím odhalil dobře vytvarované, ne však přehnaně vypracované tělo. Dívky se opět zachichotaly. Dotyčný přešel na stupínek, kde na něj čekala židle, a celou dobu ho provázely pohledy všech přítomných. Když prošel kolem mě, ovanul mě závan hořkosladké čokolády, skořice a příjemného nenásilného deodorantu. Ta vůně k němu naprosto pasovala, byla podmanivá a při tom nevtíravá.
„Na obraz máte tyhle čtyři hodiny. Pusťte se do toho.“
Všichni se sehnuli ke svým taškám, vytáhli dané pomůcky a ihned se pustili do práce. Já si vše připravil a rozhodl se nejdřív si ho pořádně prohlídnout.
Na jeho bledé kůži byl zřetelný každý stín, na světle byla taky viditelná malá jizvička nad jeho pravou bradavkou. Jeho obličej měl výrazné rysy, vlasy vypadaly sametově a koutky jeho tmavých očích byly o něco světlejší a hrál v nich život.
Vzal jsem tužku a načrtl první čáru.
Ve třídě bylo naprosté ticho, jen šustění papírů, črtání tužek, zvuk gumování a kroky učitele občas rušily to ticho. A občas se ozvaly i jeho rady.
„Aiko, nesni s otevřenýma očima a pracuj!“
„Tahle práce není o fantazii, Yoshiaki.“
„Výborně, Saii, skvěle jako vždy. Jenom se víc drž pravdy a neupravuj si, i když jen drobně, jeho proporce.“
Většina lidí měla v uších sluchátka. Já nikdy nepracoval při hudbě ani jiných zvucích. Při kreslení nebo malování jsem si vždy krásně pročistil hlavu. Ale potřeboval jsem při tom dostatečné ticho na své myšlenky.
Musel jsem uznat, že náš model je opravdu skvělý. Za celou tu dobu se skoro ani nepohnul.
„Výborně, Naruto!“ s trhnutím jsem se probral ze světa svých myšlenek, vzhlédl jsem a teprve v tu chvíli jsem si všiml, že nade mnou stojí učitel. „Výborně. Skvěle jsi vystihl proporce i hru stínů. Dokonce si všímáš i detailů. Ale pomalu byl měl začít dodělávat. Zbývá hodina a půl.“
Zadíval jsem se na model a pak můj bezhlavý obraz. Moc dobře jsem věděl, proč jsem se tomu vyhýbal. A nebylo to složitým stínováním, který bledý obličej s výraznými rysy poskytoval. Byly to jeho oči. Ty nebude lehké věrně zobrazit.
Povzdychl jsem si a znovu vzal do ruky tužku.
 
„Za deset minut končí hodina. Položte tužky a přineste mi své práce sem,“ odložil jsem tužku a zadíval se na obraz. Nebylo to dokonalý, ale byl jsem spokojený.
Sensei si beze slova bral od nás obrazy. Všichni si stoupali kousek před katedru, tak jsem se k nim přidal. Náš model, mám pocit, že se jmenuje Sasuke, se mezi tím oblíkl a stoupl si kousek od nás.
„Dneska tady máme dva skvělé obrazy. Saii, jako vždy je to krása, ale opět se tak docela nedržíš reality. Lajk by to sice nepoznal, ale ty nemáš být lajk,“ na tabuli pověsil jeho obraz. Bylo to opravdu povedené a skvěle vystínované, ale kdyby tam měl dokreslit boky, byly by až přehnaně úzké a jeho oči velmi živé, ale ani jedno z toho Sasuke neměl.
„A tentokrát úplně nejlepší obraz máš ty, Naruto,“ na tabuli vyvěsil můj výtvor. „Skvěle přenesené proporce, úžasný kontrast stínů a obdivuhodná přesnost těch nejmenších detailů. Všimněte si těch očí,“ ukázal na věc, která mi připadala nedotažená. Střed očí sice byl celkem věrohodný, ale nedokázal jsem přenést na papír ten tajemnej život, který měl vepsaný v koutcích. „Na rozdíl od vás všech si všiml jemných niancích v jeho očích. Opravdu jsi před tím nechodil na specializovanou školu?“ otočil se na mě. Zavrtěl jsem hlavou. „No dobrá. Můžete jít. Naruto, Sasuke, zůstaňte prosim ještě chvíli tady.“
Všichni si okamžitě sbalili a vyšli ven z učebny, ale za tu chvíli stihli po mě a tom divnym klukovi hodit mnoho pohledů. Sasuke celou tu dobu stál bez hnutí.
„Místní galerie pořádá soutěž pro mládež,“ začal sensei, když za posledním člověkem zapadly dveře. „Původně jsem myslel, že o reprezentaci školy poprosim Saie, ale nakonec to zadávám tobě, Naruto.“
„A co s tím mám společného já?“ ozval se sametový, tichý hlas. Za ty čtyři hodiny jsem úplně zapomněl, jak zní jeho hlas.
„Ty mu budeš stát, případně sedět nebo ležet, modelem.“
„Sedět nebo ležet?“
„Jde o vyobrazení těla v běžných situacích. Což znamená třeba při vaření, spaní, učení se…,“ mávnul rukou, jako by tím řekl všechno. „Uzávěrka je za dva měsíce. Chci, abyste na tom začali pracovat co nejdřív. První výsledky chci vidět za týden. Můžete jít.“
Aniž bysme se nějak domlouvali, téměř synchronizovaně jsme zamířili k jídelně. Teda, já tim směrem, kde jsem tušil jídelnu. Vyzvedli jsme si oběd a sedli si k jednomu stolu. Vše proběhlo v tichosti a ani teď se nezdálo, že by se na tom chtělo něco měnit.
„Kdy chceš začít?“ nakonec přerušil ticho on.
„Nevim. Potřebuju si zjistit něco o té soutěži a taky si promyslet, v jaký situaci tě budu malovat, v jakym prostředí a hlavně kde takový prostředí sehnat.“
„Zejtra po vyučování před školou? Můžem zajít ke mně domů a všechno to probrat. Navíc bysme, čistě teoreticky, mohli dalších pár dní pracovat u mě, kdyby ti to vyhovovalo.
„Dobrá,“ byli jsme domluvení. Hned po tom se zvedl a odešel.
 
Do třídy jsem vešel asi půl hodiny před dalším vyučováním. Nikdo tam nebyl, takže jsem se nemohl nikoho zeptat, kam si můžu sednout. Proto jsem si sedl na své nejoblíbenější místo-druhá lavice u okna, místo blíž k oknu. Jeden by řekl, že je nepraktické být tak blízko učiteli, ale opak je pravou. Učitelé většinou svou pozornost upírají do zadních lavic, takže v těch prvních je úplný leháro. Dal jsem si do uší sluchátka a přestal vnímat čas.
Uprostřed mý nejoblíbenější písničky mi kdosi poklepal na rameno. Trhl jsem sebou a obrátil se.
„Sedíš mi na místě,“ oznámil mi Sasuke.
„Já… ehm… jasně, promiň,“ vykoktal jsem ze sebe se zrůžovělými tvářemi a vzal jsem svou tašku.
„V pořádku, jenom si přesedni o místo,“ poslechl jsem ho a přehodil se tašku na druhou stranu lavice. Sedl si vedle mě a taky si dal do uší sluchátka.
 
Z mého stavu „lehce duševně mimo“ mě vytrhla až učebnice prudce hozená přede mě na stůl. Lehce jsem nadskočil a vzhlédl jsem.
„Jelikož jste tady nový, měl byste dávat pozor, pane Uzumaki,“ nade mnou stála mladá žena s modrými vlasy. „Anko Mitarashi, sensei na japonštinu, angličtinu a vaše třídní. Nechcete se představit? A víte co? Pojďte před tabuli, ať vás všichni slyší!“ neochotně jsem se zvedl a došoural se k tabuli. Nesnáším ty dravé pohledy těch, co mě sledují.
„Ahoj, jsem uzumaki Naruto a jsem tu na stipendiu, obor malířství. Je mi sedmnáct a spolu s mámou jsme se sem přestěhovali ze Suny. No, a to je asi všechno.“
„Máte nějaký otázky?“ otočila se na ně Anko-sensei. Přihlásil se jakýsi hnědovlasý kluk v černé uniformě. „Kibo?“
„Jaký to je v Suně? Je pravda, že je to město drog?“ lehce jsem zrůžověl. Nikdo nemohl vědět, jak moc se mě tahle otázka týkala. A já bych byl rád, kdyby to tak zůstalo.
„Jo, je to tak. Hodně mých přátel v tom jelo,“ fakt, že jsem tyto „přátele“ poznal až po vlastnim namočenim do toho hnusu jsem vynechal.
 
„Ahoj, já jsem Kiba, Kiba Inuzuka,“ usmál se na mě ten hnědovlasý kluk, co se mě o hodině ptal na Sunu. Sasuke už byl na cestě do jakýsi speciální učebny na zeměpis.
„Těší mě,“ usmál jsem se na něj, vstal a přehodil si tašku přes rameno.
„Hele, jak je to mezi tebou a Uchihou?“
„Co by jako mezi náma mělo bejt?“
„No já nevim, ale ještě nikdy si nikoho nepustil tak k tělu.“
„Vždyť spolu jenom sedíme v lavici!“
„No právě! Vždycky každého, kdo si chtěl vedle něj sednout, odpálkoval. A teď si přijdeš ty a bez problémů můžeš vedle něj sedět. A při tom máme ještě dvě místa volný!“
„Tak to by ses na to měl zeptat spíš jeho, nemyslíš?“ Kiba si odfrkl.
„To tak. Mimochodem, připrav se, že tě naše dámy budou nesnášet.“
„Proč by mě měli nesnášet?“
„Protože je to nejžádanější model na celé škole. A díky tomu i nejžádanější kluk u holek a některých kluků.“
Během další hodiny i dalšího dne jsem se přesvědčil, že to tak opravdu bylo. Jakmile se k nějaké holce přiblížil blíž, než na tři metry, objevily se jí v očích srdíčka.
Hned to odpoledne jsem si najel na stránky tý soutěže. Musel jsem uznat, že ceny jsou opravdu zajímavé. První cena tablet, druhá autorizované kreslící programy na počítač, které jsou drahý a při stáhnutí z netu nefungují pořádně, a třetí cena sada potřeb pro kreslení. A dvě další místa knížky o kreslení.
Říká se, že drogy člověka změní. Něco na tom asi bude. Vždycky jsem byl hodně hyper a bavil se s každým. Teď jsem ze třídy vlastně znal jenom Sasukeho a Kibu. Kiba se bavil se svou partou a na mě neměl čas a Sasuke, jak jsem velmi brzo poznal, nemluvil skoro vůbec.
 
„Jdeš pozdě,“ přivítal mě další den po škole před branou.
„Řeklo se po škole, mohl jsem taky přijít o půlnoci.“
„Taky fakt,“ pokrčil rameny a bez dalšího slova se otočil a zamířil do jedné čtvrti poblíž školy. Došli jsme k jednomu z vysokých paneláků, vyjeli do předposledního patra a tam do jednoho z bytů. Čekal jsem nějaký ošuntělý byt, protože to by přesně zapadalo do tohoto prostředí. Ale vešli jsme do uklizeného a vkusně moderně zařízeného bytu. Zavedl mě do jednoho z pokojů a kývl na koženou sedačku, abych si sedl. O pár chvil později mi přinesl sklenici s vodou. „Tak, máš nějakej nápad?“ zavrtěl jsem hlavou.
„Vlastně jsem přemýšlel-proč to děláš? Je to tvoje volno, ne? Tak proč se zahazuješ se mnou a místo toho neděláš jiný věci?“
„Jako třeba?“
„Nevim, netušim co tu děláte o volnym čase.“
„Hold jsi tu ještě novej,“ odfrkl si, ale víc se k tomu nevracel. „Nechci si přidělat potíže. Jsem rád, že jsem vypadl z domu. To mi zatím stačí.“
„Vypadnul z domu? Slyšel jsem, že tvá rodina je velmi bohatá a mocná.“
„Jo, a to je právě ten problém,“ povzdechl si. „Napadlo mě, že bysme mohli, aspoň jeden, dva obrázky nakreslit tady. Můžeš mě tady upravovat, jak budeš chtít a nebudem mít žádný problémy se sháněním místa,“ rozhlídl jsem se kolem. Ta pohovka mě už napoprvé zaujala.
„Můžu se porozhlídnout ještě trochu kolem?“
„Jasně,“ vstal a provedl mě po bytě. Kuchyň byla moderně zařízená. Věděl jsem, že tam by taky šla jedna scéna, ale to jsem si musel ještě promyslet. Dokonce mě zavedl i do ložnice. Měl tam obrovskou postel a jedno velké okno.
„Tak co říkáš?“
„Tady to bude fajn. Máme tam zaslat tři obrázky, že? Dva z nich už vim, nad tím třetím budu muset sice chvilku polemizovat, ale myslím, že vystačíme s tvým bytem. Teda, pokud ti to nebude vadit.“
„Ne. Jsem rád, že budu doma a nebudu se muset nikam hnát. Chceš hned teď začít?“
„Jo, to by bylo fajn,“ usmál jsem se a zašel si do předsíně pro svoje věci, které jsem tam nechal.
„Máš i stojan, jo?“ křivě se usmál, nyní už polonahý, Sasuke.
„Jasně, půjčil mi to sensei,“ usmál jsem se na něj a postavil již zmiňovaný stojan.
„Co mám dělat?“
„Nějak normálně se natáhni na pohovku a čti si. Teda, pokud tě to neotravuje. Pokud ne…“
„V pořádku,“ usmál se na mě a přešel k menší knihovně. „Vlastně tak většinou trávim svůj volnej čas.“
Bylo to trochu zvláštní. Bylo mi, jako bych nahlížel do jeho soukromí. Ne že by se dělo něco zajímavýho. Ale už jenom stát pár metrů od něj a při tom spolu vůbec nemluvit bylo divný. Jako bych tam byl navíc.
Ale obraz se mi celkem dařil. Jeho tělo bylo uvolněné a oči začtené do knížky. Vypadal překrásně. Úplně jinak než ve škole. Tam byl vždycky perfektně upravený a dokonalý. Teď byl taky dokonalý, ale trochu jinak. Vypadal skoro až rozkošně. Začal jsem se svých myšlenek děsit, protože se ubíraly úplně jiným směrem, než jsem čekal.
Pomalu, tah po tahu jsem ho začal zobrazovat na papír. Šlo to samo. Ruce a oči spolupracovaly tak, jak jsem si myslel, že spolupracovat snad ani nemůžou. Po asi dvou hodinách jsem měl hrubý náčrt celého obrazu, včetně pozadí a všeho ostatního. A chtěl jsem začít s detailním vypracováním jeho hrudi.
„Nechceš něco k jídlu?“ vytrhl mě ze zamyšlení Sasuke. „Nebo k pití?“ zaklapl knížku. „Mohu se hnout? Potřebuju na záchod,“ lehce se na mě usmál.
„E… jasně,“ chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Očima jsem zabloudil na hodiny. Pět hodin. Postupně mi začalo docházet, kde přesně jsem. Nedělá mi dobře, tak silně se zamýšlet. „Eh, jo, jasně že se můžeš pohnout,“ odložil jsem tužku. „A jo, něco málo k zakousnutí a zapití by bodlo,“ usmál jsem se na něj a zašmátral v kapse po mobilu.
„Dobrá,“ usmál se na mě a odešel z místnosti. Eště že jsem si nechal tiché zvonění ze školy. Měl jsem tam sedm nepřijatých hovorů od mámy. Povzdechl jsem si a stiskl tlačítko pro vyvolávání.
„Prosím? Kushina Uzumaki, marketing-“
„Mami? To jsem já!“ přerušil jsem jí.
„Naruto? No konečně? Kde jsi a cos dělal?“
„Jsem u Sasukeho doma a doteď jsem maloval. A říkal jsem ti to!“
„No jo, no jo, promiň!“ povzdechla si. „Promiň, broučku, ale nějak se tu naskytly jakýsi chyby v nový propagaci a nemůžu pro tebe zajet. Myslíš, že by tě ten tvůj kamarád mohl doprovodit domů?“
„Mami, nejsem malý děcko! Zvládnu přijít domů!“
„Vždyť já vim, já vim. Jenom mám o tebe strach. Nikdy nevíš, co se tady může stát. bydlíme tady teprve třetí den.“
„Mami, tohle není Suna! Nevraždí se tu na potkání!“ je pravda, že tohle město mám raději, než Sunu. Je to tu takové… milejší.
„No dobrá, dobrá. Nevim, kdy se vrátim. Ale až budu doma, budeš tam i ty, jasný?!“
„Mami, jak tam mám být, když nevim, kdy přijedeš domů?“
„Nooo, tak budeš v deset doma. Telefonicky tě zkontroluju.“
„Pevnou nemáme a když mi zavoláš na mobil, můžu ti kecat.“
„Tak pustíš televizi na program, kterej ti řeknu.“
„Nejsme jediný v tomhle městě, co maj televizi,“ moment nemá ona vychovávat mě?
„No tak… prostě buď v deset doma.“
„Jasně,“ s upozorněním, že teď je pro mě nejlepší příležitost zajet si pro balíček a šlehnout si, jsem se neobtěžoval. „Ahoj ráno.“
„Maminka se stará?“ trhl jsem sebou a otočil se. Ve dveřích stál s jemným úsměvem na tváři Sasuke a mazal chleba.
„Tak nějak,“ protočil jsem oči a zandal mobil do kapsy. „Mám pocit, že kdyby mi věnovala tý péče trochu víc, zadusí mě,“ ale v duchu jsem musel uznat, že na to má právo. „Co to je?“ kývl jsem na chleba, co držel v ruce.
„Chleba,“ zašklebil se.
„Páni, to by jeden neřekl,“ protočil jsem očima. „Myslim to na něm.“
„Něco proti rybí pomazánce?“
„Vlastní výroba.“
„Jasně, přece nebudu závislej na obchodech, ne?“ bylo zvláštní sledovat ho, jak je úplně v pohodě. Prostě jsme si jenom povídali a smáli se. Naše krátká přestávka na svačinu a pití se protáhla do dlouhých hodin. Bylo až skoro neskutečný, že jsme si pořád měli co říct. Na papír mi nepřibyla ani čárka.
Nakonec jsem se opravdu vydal domů. Se Sasukem jsem se domluvil, že si u něj můžu nechat nepotřebný věci a že se k němu vydáme zase hned po škole.
Ve škole se však nic nezměnilo. Pozdravili jsme se a zase si každý hleděl svýho. Nemluvili jsme, byli jsme zticha, za Sasukem pořád lezly nějaký holky. Vypadal stejně, jako včera ve škole. Nepřístupně. Ale tak nějak jsem cítil, že když se nikdo nevšímá, je jiný. Ne výrazem, chováním ani ničím jiným, ale vychází to z něj. Když jsme sami, je tak nějak… jinak ticho, než když s nim ještě někdo je. Dává to smysl? Prostě působí tak nějak mileji.
Dny probíhali stále stejně. Dopoledne škola, odpoledne u Sasukeho. Večer část úkolů, ráno zbytek a dopoledne škola. A zase od znova. O víkendu jsem se už ráno vydal za Sasukem a celý den jsme pracovali na obrazu. Ale má práce se nyní lišila od mé předcházející. Bavili jsme se spolu, věčně jsme něco řešili. Občas jsme si zablbli. Pracoval jsem mnohem méně intenzivně, než o hodinách.
Hodiny kreslení jsme měli denně. A děsilo mě, že jsem při nich myslel na Sasukeho. Teda, nebylo by na tom nic jiného, kdybych na něj myslel jako na nejlepšího přítele, ale já na něj myslel jinak. Tak nějak… já nevim, prostě jinak.
 
„Co na to říkáte, sensei?!“ přinesl jsem mu další týden skoro hotový obraz. Potřebovaly vyladit už jenom úplný detaili, ale to jsem klidně mohl dodělat tam před ním. Za ten týden jsem strávil víc času u Sasukeho, než u sebe doma.
„Páni, Naruto! Ty jsi snad čaroděj!“ uznale si to ode mě vzal. „No, pokud ti práce půjde i nadále takhle, bude to super.“
Jo, ale nešlo to tak. Šlo mi to čím dál pomaleji, protože jsme si se Sasukem čím dál víc přirůstali k srdci. A jelikož jsem se nyní snažil nakreslit člověka uprostřed pohybu při vaření, bylo to o to těžší. Sasuke stál v klidu stěží čtvrt minuty a pak mě začal rozesmívat. Možná neúmyslně, ale těm jeho řečem se nedalo odolat. Ale i přes to jsem dokázal další obraz dokončit během jednoho týdne. Značně mi napomohlo to, že jsem se tentokrát rozhodl u Sasukeho o víkendu přespat a brzo jsem vstal. Už jsem znal každý jeho pohyb tak dobře, že jsem nepotřeboval, aby mi stál modelem.
Ve škole se stále nic nezměnilo. Nemluvili jsme na sebe a tam jsme se neznali. A mě to tak vyhovovalo.
Další týden mě učitel opět pochválil, ale to nebylo ani zdaleka to nejdůležitější v celém dni.
 
Zrovna v půlce výkladu Anko-sensei se ozvalo klepání a dovnitř vstoupil starší muž v černém oblečení.
„Nerad ruším,“ omluvně se otočil na Anko, „ale je to nutné,“ přešel na stupínek a zadíval se přísným pohledem do třídy. „Tady mám povolení,“ podal Anko papír. Anko se zamračila, ale kývla. „Tak tedy, jak všichni zajistí víte, na této škole se hojně prodávaj drogy,“ překvapeně jsem pootevřel pusu. „Od marihuany přes koks až po pervitin,“ nasucho jsem polkl. Chybělo tedy jen tak málo abych do toho spadl znovu… „A tak se policie rozhodla s tím skoncovat a udělat zátah. Nyní všichni projdete těmito dveřmi. Za nimi stojí mí kolegové. Prohledají vás a vy jim pak dáte vzorek svých slin. Pak můžete jít domů a počkáme si na vásledky. Měli by vám přijít do tří dnů, pokud budou negativní. Pokud budou pozitivní, budem u vás dřív, než se nadějete. A pak jsou tady taky tací, kteří už mají o drogách nějaký záznam,“ začal jsem zrychleně dýchat. Teď tedy vyplyne najevo má utajovaná minulost. „Ti půjdou s náma na stanici a počkaj si na výsledky. V některých třídách je jich až moc, tady to je to však jeden jedinej člověk,“ viděl jsem, jak se všichni začínal rozhlížet kolem sebe a na židli jsem se ještě trošičku přikrčil. „Naruto Uzumaki, ty půjdeš s náma,“ na sobě jsem cítil pohled všech kolem, ale já sám nedokázal vzhlédnout. „Tak tedy, můžete postupně jít. Pro zbytek dne vám vyučování odpadá,“ všichni postupně odcházeli. Na ruce jsem najednou ucítil rruku někoho jiného. Ten někdo mě pevně chytl a stiskl mi ruku, jako by mi chtěl vyjádřit důvěru a podporu. Překvapeně jsem se na Sasukeho otočil.
„Žádnej strach, určitě to bude negativní,“ usmál se na mě povzbudivě. Překvapilo mě to, protože byli všichni stále ještě ve třídě.
„Já vim,“ přikývl jsem. Poslední drogu jsem si vzal před víc jak čtvrt rokem a po ní jsem byl na detoxu. To mi starost nedělalo. „Ale… co si pomyslí ostatní?!“
„Znáš tady snad ještě někoho?“ nad tou otázkou jsem se zarazil. Znám je vůbec? A znaj oni mě? Jak můžu soudit člověka, kterého neznám?
„Pan Uchiha?“ vedle nás se najednou objevil ten chlap. Sasuke se na něj otočil, ale mou ruku nepustil. „Mohl byste na okamžik? Vaše rodina tohle zprostředkovala a chtějí se dozvědět, jestli jste opravdu čistý. Okamžitě.“
„To počká. Budu tady s Narutem,“ oznámil mu suše.
„Ale-“
„Jak jsem řekl, můžete mi testy udělat ve stejnou chvíli, jako jemu,“ sledoval jsem oční souboj mezi nima. Co se to dělo?
„Dobrá, tak tedy pojďte. Testy vám uděláme přednostně,“ Sasuke se spokojeně usmál. Nevěděl jsem, co se to děje.
O pár minut později jsem už seděl na policejní stanici a Sasuke opět svíral mou ruku. Nevěděl jsem, co ho k tomu vedlo, ale bylo to příjemný.
„Jaký obraz teď chceš nakreslit?“ začal najednou. Byl jsem překvapený. Žádné otázky? I když, taky bych se mohl začít ptát já.
„Nevim,“ přiznal jsem po pravdě. „Ty, Sasuke… co se děje? Co to říkal o tvých rodičích?“ povzdechl si.
„Naši jsou opravdu movití, jak jsi stihl zjistit hned první den. NO a díky tomu si dokážou omotat kolem prstu nejednoho úředníka. A přímo tenhle má za úkol osobně zkontrolovat, jestli jsem po drogový stránce čistej. Totiž, bratr v tom byl jednu dobu namočený. Před půl rokem ho našli úplně sjetýho na ulici. Naši se ho zřekli, je nyní vyděděnej. Je v ústavu na odvykání v Konoze.“
„Uchiha!“ uvědomil jsem si, že to jméno znám. „Itachi, že?“
„Ty ho znáš?“
„No, znáš je silné slovo. Pár hodin jsme strávili spolu na odvykačce,“ osvětlil jsem mu to. „Je to fajn kluk a fakt se snaží se svý závislosti zbavit.“
„Jo, já vim,“ přikývl a opřel se. „Pravidelně mi píše. Čehož se zase děsí naši. A jak to je s tebou?“
„Mno… do drog jsem spadl kvůli… kvůli tomu, že mi zemřel táta a máma si našla novýho chlapa. Teda, vlastně ne přímo kvůli tomu. Totiž, ten chlap, s kterym si máma začala, byl dealer. No, a tak mi řekl, že na samotu a smutek zabíraj prášky. Byl můj skvělej zdroj a taky podle toho vypadala ze začátku moje odvykací kůra. Nechtěl jsem se svýho života vzdát a byl jsem dost často na detoxu. Ale teď už to je v pohodě. Sem čistej, tim sem si jistej.“
Zavládlo ticho. Nevím, čím to bylo, ale tentokrát bylo takový… napjatý.
„No, tak teď o mě vlastně víš víc, než kdokoliv jiný,“ řekl najednou. „A asi to tak má být,“ dodal tišeji.
„Co tím myslíš?“
„Naruto, asi bych ti měl něco říct,“ ale to nás přerušil onen postarší pán. Vyšel z jedněch dveří s papíry v ruce.
„Tak, pánové. Mám dobrou zprávu. Oba jste čistí,“ zamával nám před nosama papírama.
„Tak to nám neříkáte žádnou novinku,“ odfrkl si Sasuke a vstal. Vydali jsme se k němu do bytu. „Vodu?“ ani nečekal na mou odpověď a šel do kuchyně. Sedl jsem si na pohovku. Můj stojan byl složený u jedné ze stěn.
„Díky,“ usmál sem se na něj, když mi podával tu vodu. „Nechtěl si mi něco říct?“
„Chtěl,“ přikývl a sedl si vedle mě. „Mno, já chtěl počkat, ale asi bude lepší, když to budeš umět od samýho začátku. Totiž, asi by bylo lepší, kdybychom si na sebe zvykli. Ale já si myslim, že jsme si na sebe už zvykli. A říká se, že to potřebuje čas, ale…“
„Sasuke?“ přerušil jsem ho pobaveně. Nikdy jsem ho neviděl takhle nervózního. „Děje se něco?“
„Děje,“ přikývl a zadíval se mi do očí. Bylo v nich odhodlání, jako by ke svému dalšímu činu potřeboval odvahu. Ale bylo v něm taky hodně… „Miluju tě, Naruto,“ naklonil se ke mně a políbil mě. Žádostivě, vášnivě, zoufale a hlavně láskyplně. Nebral si servítky, bez pobízení mě ochutnával. „Už dlouho.“
„Dlouho?“ usmál jsem se a snažil se popadnout dech. „Známe se dva týdny!“
„Fajn, tak nějakých deset dní. A věř, že to je na mě výkon,“ usmál se a znovu se mi přisál na rty. „Co na to řekneš?“
„Nevím,“ usmál jsem se na něj. „Budeš mě muset o sobě přesvědčit,“ přitáhl jsem si ho k sobě. Od drog mi zbylo aspoň jedno-strašná touha po dobrodružství. A to se mi teď doslova nabízelo.
 
Nemohl jsem spát. Jenom jsem tam ležel a plnými doušky nasával tu opojnou vůni hořkosladké čokolády a skořice. V hlavě mi ležela slova, která mi řekl jenom nějakou hodinu před tím. Věděl jsem, že je to pravda. Cítil jsem to v každém jeho pohybu, v každém jeho gestě. Byl tak pozorný a opatrný, aby mi neublížil! A mě se v hlavě míchaly myšlenky. Potřeboval jsem si je utřídit.
Vstal jsem a došel si na záchod. Když jsem se vrátil zpátky, zarazil jsem se ve dveřích. Do pokoje prosvítaly měsíční paprsky a krásně osvětlovaly postavu na posteli. Spal a vypadal rozkošně. Tvář měl uvolněnou, vlasy lehce pocuchané, pusu trochu našpulenou. Něco mě napadlo.
Došel jsem si pro stojan a potřebnou výbavu a natáhl jsem si spodky. Byla sice tma, ale já to potřeboval. A navíc Sasuke vypadal tak dokonale, že jsem si ho prostě musel nakreslit.
 
Probudil jsem se v teplé náruči.
„Už jsi vzhůru?“ zazněl nade mnou melodický hlas a ruka mi lehce pocuchala vlasy.
„Kolik je?“ zamumlal jsem ospale. Ponocovat do čtyř ráno? Už nikdy víc!
„Poledne,“ odpověděl jednoduše.
„Cože?“ vylítl jsem z postele.
„Klid, volal jsem do školy a tvojí mámě. Je to v suchu. Mimochodem, proč na sobě máš ty spodky?“ uvědomil jsem si, že bych je správně mít neměl.
„Nemohl jsem spát,“ odpověděl jsem jednoduše. Sasuke zvážněl.
„Přesvědčil jsem tě?“ v očích měl takovou víru a oddanost, že jsem to nemohl protahovat.
„Přesvědčil. A já nehodlám opustit postel dřív, než v sedm.“
„Mno, tak to abych šel udělat snídani, co?“ usmál se a políbil mě do vlasů.
 
Náš vztah je dokonalý. Poprvé od smrti táty jsem opravdu šťastný. Vím, že štěstí je pomíjivé, ale o to víc si ho užívám a držim se ho zuby nehty.
„Tak, mám pro vás novinku,“ oznámila nám Anko-sensei. „Naruto vyhrál druhé místo v celostátní soutěži, kterou vyhlásila naše galerie. Vítězný obrázek mám tady,“ pověsila ho na tabuli. Sasuke jenom vykulil oči. A většina lidí se po mě otočila.
„Naruto?“ snažil se mě potichu zeptat Sasuke, ale ve ztichlé třídě se to rozléhalo. „Kdys tohle kreslil?“
„Ale Sasu-chan,“ zamrkal jsem na něj. „Přece by ses za sebe nestyděl. Náhodou si taky myslim, že ti to tady sluší nejvíc. A to už je co říct, protože ty jsi dokonalý vždycky?“ bylo to úplně poprvé, co jsme byť jen naznačili, že mezi náma něco je. Ale já se musel nějak zachránit od hrozící smrti.
„Pane bože, pročs mu dal tak modrý oči?“ neudržel jsem se a rozesmál se.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nádherné

(keishatko, 15. 11. 2010 11:58)

nemám slov...nádherná poviedka

Nadpis

(Lilith-sama, 29. 7. 2010 23:51)

Naruta ľutujem pre jeho minulosť. Ale aspoň, že to s nimi dobre dopadlo.

*whahahahaha*

(Kayleigh Ashlee, 5. 6. 2010 22:38)

Poslední věta - Kayleigh má dost, smíchy už se nemůže ani hýbat...

Dobře ty !

(Kayleigh Ashlee, 5. 6. 2010 22:31)

-Moment, nemá ona vychovávat mě?!--- --- Kayleigh = výtleeeem :D
Jooo, mám doma to samé, ... :D :D :D
Btw, skvěle píšek a ty nápady ti vyloženě závidím... jen tak dál! *povzbudivý úsměv*

kawaii

(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 4. 4. 2010 22:52)

tak to byla vážně nádhera;-)nemám slov:-)

=0)

(Teressa, 22. 3. 2010 16:29)

boze to bolo uzasne!!! ja nemam slov...uz sa neviem dockat dalsich =)

...

(*veryska*, 14. 3. 2010 13:04)

To je dokonalá povídka! :)

...:-)

(...HOneY..., 13. 3. 2010 16:58)

Užasný,rychle dál...

Rozplynula sa...

(Haku, 13. 3. 2010 15:55)

....nadhera,krasa,uzas,toto je tak nadherny pribeh,sivy dnesny den sa stal slnecnym a ziarivym.Este par takychto pribehov a uz sa Ti budem plazit pri nohach,nadhera,nadhera.Dakujem.

........

(Iruka sensei, 13. 3. 2010 14:54)

Jashine to bylo eňo něňo :D

kawai!!!!

(Arya(arya-chan.blog.cz), 12. 3. 2010 21:31)

och prekrasna dlhocizna poviedocka ale strasne sa mi pacila :D

...

(terkic, 12. 3. 2010 21:21)

kyááá to bylo táák sugooi:) prostě nádhera, miluju tvoje povídky, jen tak dál:)