Přestože bylo léto a čtyři hodiny odpoledne, Konoha byla zahalená do tmy. I když slovo tma není přesné. Nebe nad vesnicí každou chvíli ozářil blesk a široké okolí ochromil hlasitý úder hromu. Kromě toho se o střechy, okna i zem tříštily drobné kapičky vody padající z nebe. Pršelo a hlavní vesnicí Země ohně otřásala bouřka, nejsilnější za celé léto.
Ulice byly liduprázdné a okna byla převážně zatažená. Každý trávil volné chvilky se svými nejbližšími a v žádném případě se nenechali rušit. Proto byla většina oken zatažena. Až na okna u jednoho domu.
V menším domě na okraji Konohy byly okna nezatáhnutá. A u jednoho z nich v křesle seděl mladý muž. Jenom seděl a díval se před sebe ven, kde zrovna hrála svůj koncert zdánlivě nekonečná bouřka.
Pleť měl bledší a nezdravější než obvykle. Jeho oči byly zarudlé a i slané cestičky na jeho bledých tvářích říkaly, že brečel a že to není dlouho. Ale teď už brečet nedokázal. Měl pocit, že všechny slzy vybrečel.
A to to není tak dlouho, co se smál!
***
„Naruto, proč se za náma všichni otáčejí?“ zajímal se Sasuke, když se asi měsíc zpátky vraceli z příjemného odpoledne stráveného u jezera. Sasuke tam dokonce na chvíli usnul.
„Nevím,“ zamrkal na něj nevinně jeho blonďáček a natiskl se blíž na něj. Sasuke ale věděl, že díky jejich vzájemné blízkosti se za nimi lidé už neotáčí. Za ty dva roky, co jsou spolu, si lidé už zvykli.
„Udělám večeři, dobře?“ když vešli do jejich společného bytu, líbnul Naruta na tvář a zašel do kuchyně. Naruto se usmál, uklidil věci, které si vzali ten den s sebou, a sednul si do kuchyně na židli. Nechtěl Sasukemu překážet v práci, ale strašně rád ho při vaření pozoroval. „Hotovo. Dáš to, prosím tě, na stůl? Já se jdu opláchnout,“ až teprve v koupelně přišel na to, proč se za ním lidé otáčeli.
Nad ústy pod nosem měl nakreslený knírek, pod spodním rtem bradku a na čele znak klanu Uchiha. Naruto se očividně nudil a po ruce měl z nepochopitelných důvodů černou fixu. Ale to očividně nebylo to hlavní, co náhodné kolemjdoucí zaujalo. Na levé tváři měl krasopisně napsáno Property of Uzumaki Naruto.
„Naruto!“ domem se rozezněl lehce rozzuřený, ale hlavně notně pobavený výkřik. A v příští minutě už ve dveřích do kuchyně stál Sasuke s černou fixou v ruce a pobaveným odleskem v očích. Blonďák se okamžitě začal rozhlížet po únikové cestě. Ale bylo to marný. Jelikož okno bylo opravdu poctivě zavřené, jedinou cestu pryč obsadil Sasuke. „Pomsta je sladká,“ prohodil Sasuke a vrhl se na Naruta.
„Sasuke, ne!“ vykřikl Naruto do všeobecného smíchu.
Nakonec Naruto skončil stejně jako Sasuke, jenom místo Uchiha klanu měl na čele znak klanu Uzumaki. A na tváři měl nápis Property of Uchiha Sasuke. A s takto vyzdobenými obličeji se navzájem krmili a smáli se.
***
Vesnici znova ozářil blesk a dával znát, že i přes velmi pokročenou noční hodinu je křeslo u okna stále obsazené. Černovlasý mladík seděl stejně jako před několika hodinami, jako by se za to dobu ani nehnul. A mnozí jeho známí by vám řekli, že je to s největší pravděpodobností pravda.
Nesnáším bouřky. Při jedné z nich jsem přišel o rodinu a teď…
Je pravda, že jednu dobu je měl rád. A to opět jen díky jeho blonďatýmu pokladu.
***
„Pane jo, to je nádhera,“ zářily Narutovy oči, když seděl na klíně Sasukemu na křesle u okna a díval se ven, kde právě zuřila bouřka. V tý létalo čerstvě spadané listí a tím to dodávalo scéně na romantičnosti. Sasuke se jenom usmál, ale nic neříkal. „Nechápu, co proti bouřce máš. Je to naprosto úžasný živel.“
„Ale já proti ní nic nemám.“
„To je dobře,“ Naruto se zvedl a usmál se na Sasukeho. „Protože jdeme ven.“
„Kamže?“ Sasuke nemohl uvěřit svým uším. Věděl, že jeho blonďák je lehce bláznivý, ale jít kamsi ven o půlnoci a ještě uprostřed bouřky…?
„Ven!“
Vyšli z domu v teplých nepromokavých bundách, ale už po pár krocích byly promoklí až na kost. Naruto vedl Sasukeho těmi nejužšími uličkami, ale Sasuke mu věřil.
O pár minut později dorazili k jednomu ze stromů na trochu vzdálenějším okraji vesnice. Naruto se na Sasukeho usmál a vyskočil na jednu z masitějších větví. Sasuke ho následoval.
„Není to tady moc nebezpečné?“
„Ty taky dokážeš zkazit veškerou romantiku!“ lehce do něj strčil modroočko. „Támhleten strom je nejvyšší v dalekém okolí, tedy hromosvod pro nejbližších několik kilometrů,“ ukázal kamsi za sebe. Sasuke se uklidnil a teprve v tu chvíli se konečně zaměřil na scénu před sebou.
Celá Konoha byla chvíli ponořená v naprosté tmě a chvíli naopak ozářená bledě modrým, skoro až kovovým světlem. Ticho narušovalo jen lehké ševelení deště a občasné zašustění barevného listí v ulicích, s kterými hravě špásoval vítr. Sasuke byl tím pohledem naprosto okouzlen.
„Nádhera,“ uniklo mu tiché šeptnutí.
Od té doby vždy obdivovali bouřky spolu a pokud to jenom trochu šlo, vždy pozorovali zuřící živel z tohoto místa.
***
Blesk, který udeřil do nedalekého stromu, ozářil postavu stojící na jedné silné větvi. Ten se však nedíval na koncert kontrastů, který mu nabízela bouřka nad vesnicí. Ne, on sledoval prázdné místo vedle sebe, jako by tam někoho viděl.
Sasuke před sebou stále viděl svou zářící hvězdu. Usmíval se a očima plnýma šťastných jiskřiček sledoval právě onu nádheru ve vesnici.
Nedokázal uvěřit, že jeho hvězda už zhasla…
***
Mladý blonďatý ninja položil mladou ženu na zem a sám si klekl a zhluboka kašlal. Do hořícího domu se už vrátit nemohl, cítil to. Ještě pár nádechů toho kouře a otrávil by se. A sám moc dobře věděl, že s otravou z kouře by Kyuubi nic nezmohl.
„Dítě!“ vykřikla najednou ta žena. „Kami-sama, mé dítě! Mám tam malé dítě!“ Naruto ztěžka vstal.
„Naruto, ty tam už nemůžeš,“ zarazila ho jeho růžovlasá kamarádka, která byla jedinou medičkou široko daleko.
„Ne, Sakuro, já musím!“ sklepl její ruku ze svého ramene. „Vyřiď Sasukemu, že ho miluju,“ než ho stihla zarazit, ztratil se v hořícím domě.
Vyklopýtal z něj o pár minut později. V náručí držel malou, vystrašenou, tříletou holčičku a s kašláním ji vrátil její mámě. Na kolena klekl jenom pár vteřin po té. Sakura k němu okamžitě přiskočila a odstrčila mu ruce od pusy. Krev na nich jí však zaskočila nepřipravenou. Se vzlyky se o překot pustila do léčení, ale bylo to zbytečně. Naruto se pár vteřin na to už nedokázal nadechnout.
Od svýho vstupu do domu nic neřekl. Už v tu chvíli šel na smrt. On to věděl, ale byl na to připraven. Jeho poslední slova patřila jeho lásce.
Sasuke se to dozvěděl o dva týdny později. Ze začátku tomu nevěřil, nemohl. Naruto, jeho Naruto byl vždycky hrdina. Vždycky si přál stát se Hokagem a nikdy tady nebyl nikdo vhodnější na tento post. A on si zemře na cestě domů z obyčejný Béčkový mise? To nemůže být pravda!
Ale je. Krutá pravda, s kterou se Sasuke nemohl už dva týdny vzpamatovat.
***
Svítalo a v Konoze začínal nový den. Nikde nebylo ani stopy po noční bouřce, snad jen vzduch byl nezvykle čistý a čerství.
A v křesle u okna v domku na kraji Konohy seděl mladý tmavovlasý muž. Jenom seděl a díval se před sebe.
Častokrát jsem ti říkal, že tě miluju víc než svůj život. A slovo dělá muže, že? Tak co jsem to za muže, když nedokážu dodržet své slovo? Co jsem to za ninju, když neumím přiložit kunai k zápěstí, srdci nebo krku a zatlačit?
A při tom by se toho tolik vyřešilo…
fňuk
(keishatko, 15. 11. 2010 13:41)