Narozeniny
28. 11. 2009
Naruto stál a nemohl se rozhodnout.
„Nad čím dumáš, Usuratonkachi?“ otočil se na nevinně se na něj podíval.
„Šlehačka, nebo čokoláda?“ Sasukemu se zalesklo v očích a pousmál se.
„Obojí,“ prohlásil rozhodně, vzal mu obě věci z rukou a hodil je do košíku.
„Tak, tady to je,“ podal svému blonďáčkovi zmrzlinový pohár s kupou šlehačky polité velkým množstvím čokolády a sám si sedl na gauč. Naruto se o něj ihned opřel a tím si udělal větší pohodlí. Sasuke se usmál, zapnul video a zavzpomínal se…
***
Bylo dvacátého-třetího července. Hned po probuzení vážně přemýšlel o tom, jestli nemá jednoduše zavřít oči a celý ten den prospat. Jak svoje narozeniny nenáviděl! Vždycky tolik ječení, dárků, obletování… od jeho fanynek. Nenáviděl to. A, k jeho překvapení, to s každým rokem rostlo. A bával se, že na jeho osmnácté narozeniny si na něj připraví něco extra.
„Sasuke-kuuuuun!“ pištěla růžovláska hned, jak ho uviděla. „Mám pro tebe dárek,“ a hned mu pod nos strkala balíček, který zářil na dálku-růžový balící papír převázaný růžovou stuhou. Poněkud štítivě ho rozbalil a na ruku mu dopadl řetízek s přívěskem ve tvaru půl-srdce. „Dokonalý, že?“ naklonila se k němu a on si až v tu chvíli všiml přívěsku na její krku-druká polovina od toho jeho. Okamžitě mu bylo jasný, že si to v životě nevezme.
„Jo, všechno nej, Sasuke,“ zářivě se na něj usmál i Naruto a podla mu poněkud neumě zabalený balíček-ovšem tmavě modrý, naštěstí. Z toho mu na ruku vypadl tenký černý náramek. Jednoduchý, bez přívěsku. Přesně takový, jaký by jediný sám ochotně nosil. Zadíval se na Naruta, který se jednou rukou drbal za hlavou a přitom se usmíval tak, jak to umí jenom on. Ale Sasukemu bystrým očím neuniklo, že pod rukávem mikiny skrývá stejný náramek, jako ten, co on držel v ruce. „Promiň, ale nic lepšího mě nenapadlo,“ Sasuke si náramek připnul a stále si Naruta prohlížel. Něco mu na něm nesedělo.
„Chceš ten řetínek připnout, Sasuke-kun?“ nevraživě se na ní podíval. Pak už nic říkat nemusel, jeho pohled mluvil za všechno. Opřel se o zábradlí a pak už jen v tichosti čekali na Kakashiho.
Po tréninku se Naruto na Sakuru i Sasukeho usmál a vydal se směrem ke svýmu domu. Sasukeho pohled ho stále doprovázel. Pořád mu na něm něco nesedělo. Za celý trénink se ho nesnažil ani jednou zesměšnit, ani jednou si z něj nesnažil vystřelit. A když nad tím takhle přemýšlel, nějakou dobu už takový byl. Jenom Sasuke si toho nevšiml. Jenom Sasuke? Těžko. Ani Sakura ani Kakashi nejevili známky toho, že by si všimli blonďáčkovi změny.
„Co ty na to, Sasuke-kuuun?“ ze svých myšlenek se probral teprve v okamžiku, kdy se mu Sakura pověsila kolem krku. Podíval se na ní tím nejzhnusenějším pohledem, jakého byl schopen.
„Slez ze mě, Sakuro,“ zchladil jí tvrdým pohledem. „Mimochodem, děkuju za dárek, ale nelíbí se mi,“ s tím jí vrazil do ruky přívěšek a rozešel se tím samým směrem, jakým před chvílí odešel Naruto.
Před jeho domem jenom chvilku přešlapoval a uvažoval. Přemýtal, co to vlastně dělá. Nakonec se rozhodl, že k němu nepůjde. Ale neodolal a skočil na střechu, sednul si k oknu a zaposlouchal se.
„Tos mu to neřekl?“ uslyšel jemný hlas Hinaty a ušklíbl se. Ještě že nechtěl jít dovnitř. Přesto ale na svým místě zůstal.
„Nemohl jsem,“ ozval se skoro plačtivě. „Tys ho neviděla, jak se podíval na Sakuru. Byl jsem rád, že jsem mu dokázal vůbec dát ten dárek,“ Sasuke se nahnul přes okno, aby viděl do pokoje. Naruto seděl v koutě a objímal si kolena. Minata přecházela po pokoji sem a tam.
„Prosim tě! Na Sakuru by se tak koukal, i kdyby mu přinesla modrý z nebe a Itachiho hlavu k tomu. A cos mu vůbec řekl?“
„No, popřál jsem mu všechno nejlepší a řekl jsem mu, že jsem nemohl na nic jiného přijít.“
„A?!“
„Co a?“ pokrčil rameny Naruto. „Nic víc jsem mu neřekl.“
„Bože, co si s ním udělal,“ protočila oči Minata a řekla si spíš sama pro sebe. „Vzpamatuj se, přece!“ zamračila se Hinata. „Jsi přece Naruto Uzumaki! Ničeho se nebojíš a každého porazíš!“
„Tak Sasuke vede,“ zabručel Naruto.
„Neříkej mi, že se necháš porazit jenom tím, že nějakej Uchiha dobře vypadá!“ začala do něj rýpat Hinata. Už si opravdu nevěděla rady a tohle jí připadalo jako jediná možnost, jak zvednou blonďáčka zase na nohy.
„Není to jenom vzhlede!“ ohradil se Naruto a mírně zčervenal. Sasuke za oknem jenom mírně pootevřel pusu. „Já nevim proč, ale přitahuje mě. Ne jenom vzhledem, ale i… vším ostatním,“ Naruto byl zoufalý. Už tolikrát se to snažil Hinatě vysvětlit. Ale nikdy nenacházel ty správná slova.
„Jasně. Třeba tím, jak se ke všem okolo chová ledově.“
„Není to jeho chyba!“ začal ho okamžitě obhajovat blonďáček. „Řekl bych, že je to jenom jeho obrana. Už jednou přišel o všechno, určitě to nechce zažít znova.“
„A proto se raději bude všem stranit!“
„Jo,“ přikývl Naruto. „Má to svoji logiku. Sice poněkud… podivnou, ale má.“
„Tak mu ukaž, že se nemusí bát, že to může někdy zažít znovu,“ nabádala ho zase Hinata. A Naruto se zase stáhl.
„Nemůžu,“ řekl prostě. „Když se na mě podívá, dochází mi slova. Nemůžu,“ znělo to skoro až zoufale. A Sasuke se rozhodl jednat. Přesunul se ze střechy před dveře a zazvonil. Po chvíli se ozvaly kroky a za okamžik mu otevřela Hinata. Na okamžik se zatvářila překvapeně, pak se však usmála.
„Naruto, máš tady návštěvu!“ zavolala do bytu. Pak se obula a popadla tašku. „Já už musím, uvidíme se zítra,“ křikla ještě, šoupla Sasukeho dovnitř a zavřela za ním dveře. Sasuke se pousmál a tiše vešel do obýváku, kde seděl zkrčený Naruto.
„Promiň, Sakuro, ale nevím, proč tvůj dárek Sasuke tak odmítl,“ řekl přichystanou větu Naruto. Počítal s tím, že Sakura za ním zajde kvůli radě a vlastně se divil, že nepřišla dřív.
„Protože Sakura mi je protivná a už mě vážně štve, jak za mnou pořád dolejzá,“ Naruto překvapeně vzhlédl a kvapně se postavil.
„Sa-sasuke,“ skoro zašeptal překvapeně. „Totiž… co tady děláš?“ vyhrkl překotně a snažil se schovat svou levou ruku za záda. Na sobě měl jenom triko s krátkým rukávem a tak byl náramek na již zmíněné levačce pěkně vidět. Sasuke se na něj chvilku jenom díval. Neměl odpověď. „Tak jinak-potřebuješ něco?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Sasuke. „Ale myslel jsem, že ty bys mi mohl něco chtít,“ Naruto se na něj zmateně díval.
„Co tím myslíš?“
„Poslední dobou se chováš divně,“ stále se na něj díval a začal se k němu pomalu přibližovat. „Nehádáš se se mnou, nesnažíš se mě porazit, nemáš na mou osobu žádné připomínky… nevím, jestli jsem se rozhodl správně, ale chtěl jsem se dozvědět, co s tebou je,“ nakonec se zastavil jenom pár centimetrů před ním. „Slyšel jsem, co sis teď s Hinatou povídal,“ řekl nakonec a naruto zrudl. Nejdřív to vypadalo, že rozpaky, ale ty nakonec přešli ve vztek.
„TYS MĚ SLEDOVAL!“ zaječel tak, že Sasuke musel zase odstoupit.
„Ehm,… nooo…,“ najednou nevěděl, co říct. To nedomyslel. „Totiž… ne! Jenom jsem šel náhodou kolem,“ snažil se z toho vykroutit, ale Naruto se na něj stále nehezky mračil.
„To jsme tak řvali, že nás bylo slyšel až ven?“ zamračil se snad ještě víc a Sasuke se cítil ještě hůř. Nakonec se ale rozhodl přejít do mírného protiútoku.
„Je to pravda,“ pousmál se a znova udělal krok k Narutovi. Z toho najednou všechen vztek opadl.
„Co?“ zeptal se zdánlivě nechápavě, ale očima klouzal všude možně, jenom do těch Sasukeho se nepodíval.
„To, co jsi říkal před chvílí. Že se ti líbím… že tě přitahuju… že když se na tebe podívám, dochází ti slova?“ při každém Sasukeho slově se Naruto víc a víc červenal.
„No… totiž… a kdyby?“ najednou se mu zadíval přímo do očí a Sasuke tam ke svému překvapení uviděl slzy. „Kdyby to byla pravda, co uděláš? Vysměješ se mi? Budeš se mě celej život stranit? Roztroubíš to po celý Konoze?“ na konci poslední věty uslyšel nepatrný vzlyk. Jemně se pousmál a něžně ho obejmul. Naruto se o něj opřel a rozvzlykal se na plno. V tu chvíli mu bylo všechno jedno. Hlavně, že je teď Sasuke s ním.
„Ne,“ zašeptal mu jemně do vlasů Sasuke. Naruto vzhlédl. „Nic z toho neudělám. A kdybys mi to umožnil… já… rád bych to zkusil,“ Narutovi oči se rozšířily překvapením a jeho pusa se mírně otevřela. „Rád bych opustil svůj hrad… i když mi poskytuje to opevnění, jak jsi tady říkal. Ale… doufám, že s tebou se mi to povede.
***
„Na co myslíš?“ zamrkal očima a vrátil se zpátky do reality. Před ním na stole ležel prázdný pohár a v televizi běžěla komedie, kterou pustil. A jeho milovaný blonďáček se na něj z klína tázavě díval. Usmál se, sklonil se a něžně ho políbil.
„Vzpomínám. Jak jsme se dali dohromady,“ ta vzpomínka vyvolala úsměv i na Narutově tváři.
„Ještě pořád jsem ti neodpustil, žes mě špehoval,“ prohodil jenom tak mimochodem a čekal na Sasukeho reakci. A nemusel čekat dlouho.
„Nešpehoval jsem tě. Jenom jsem šel náhodou kolem,“ oba se usmívali.
„Jo, a čistě náhodou jsi se rozhodl odpočinout si na mé střeše u mého okna,“ zasmál se Naruto. „Ale jsem za tu náhodu rád. Nevím, jestli bysme jinak byli spolu.“
„A o čem to je?“ kývl Sasuke směrem k puštěné televizi.
„Nevím,“ pokrčil rameny Naruto. Sasuke se na něj tázavě podíval. „Jsi strašně krásný, když se zamyslíš,“ Naruto se vzepřel na rukou a políbil Sasukeho.
„Miluji tě, Naruto.“
„Já tebe taky, Sasuke.“
Komentáře
Přehled komentářů
kawaiii :) :-* krásný :)
:-)
(akyra, 1. 2. 2010 19:32)tahle povídka má nádhernou duši a dokáže nádherně pohladit, co nejdřív se pustím do další, ale snad chápeš jak jsem rozpolcená XDDD
:-)
(akyra, 1. 2. 2010 19:32)tahle povídka má nádhernou duši a dokáže nádherně pohladit, co nejdřív se pustím do další, ale snad chápeš jak jsem rozpolcená XDDD
:)
(Janiie-chan, 4. 9. 2010 7:33)