Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Krutý a cynický svět

4. 2. 2010

Je až komické, jak krutý a cynický dokáže svět být…

Před dávnými lety… no dobrá, tak dávno to zase nebylo. Jenom nějakých deset let zpátky. Tak tehdy jsem s úspěchem odmaturoval a byl přiřazen do týmu. Do týmu sedm, přesněji. Spolu s jednou z mých otravných fanynek a blonďatým pakem. Kdybych už tenkrát věděl…

Nesnášeli jsme se. Já a Naruto jsme se neustále překonávali, provokovali a hádali. Pak jsem však chtěl odejít, ale on mi v tom zabránil. Byl to nehezký boj. Vím, že jsem měl jeho smrt na dosah. Ale nedokázal jsem to. Ani tenkrát ani teď bych to nedokázal. Něco mě zastavilo. V mých necelých třinácti letech jsem nedokázal určit co, ale o pár let později jsem si tím byl jistý.

Zamiloval jsem se do něj. Tak silně, že bych mu nedokázal ublížit. Miloval jsem jeho zářivý úsměv, jeho oči jako čistá letní obloha, jeho mírně vypracované a středně opálené tělo, jeho optimistickou povahu… to všechno jsem miloval. Ale tušil jsem, že nic z toho nebude moje. A připravoval se na to od svých patnácti let. A od té doby jsem se k němu snažil přiblížit. Alespoň trochu. A to se mi povedlo.

Byli jsme nejlepší přátelé. Byl jsem opravdu rád, že jsem mu tak blízko. Na druhou stranu to ale strašně bolelo…

 

„Sasuke!“ přiřítil se ke mně, když jsem právě šel na náš trénink. „Že nevíš, co je novýho?“ zářil jako sluníčko.

„No, v Ichiraku by žádnou akci mít neměli, ne?“ rozesmál se. Jak já ten smích miluju.

„Ne. Ale jdu na rande!“ srdce mi udělalo kotrmelec a můj úsměv poněkud zamrzl. „Moje první rande! To je super, ne?“

„Jasně,“ snažil jsem se zakrýt veškerou svou bolest. I když jsem se na ten okamžik připravoval skoro pět let, nezmírnil jsem tu neskutečnou bolest, která se rozlévala v mém srdci. „A kdo je ta šťastná?“

„No tomu bys nevěřil!“ rozesmál se šťastně. „Hinata,“ v duchu jsem neodolal kyselému ušklíbnutí. Tak se přece jen vyslovila. Posledních pár let jsem nečekal na nic jiného. Ne, to bych opravdu nečekal.

 

Bylo opravdu bolestné sledovat, jak se sbližují. Posloužil jsem jako opravdu nejlepší kamarád. Naruto se mi se vším svěřoval. Tak strašně to bolelo…

Věděl jsem o jejich vztahu všechno. Kdy a kde byli, co si dali, kolik utratili, co měli na sobě, kdy se Hinata k Narutovi nastěhovala… tak strašně bolel každý jejich pokrok.

Navíc se na mě Sakura začala lepit o to víc. Jakoby si myslela, že když už konečně Hinata klofla Naruta, ona má šanci sbalit mě. Kdyby tak věděla… Ale nevěděla. Nikdo nevěděl.

Asi dva a půl roku po tom, co se dali dohromady, mě Naruto ochromil další ranou.

 

„Sasuke, potřebuju od tebe radu,“ řekl a rovnou mě táhnul městem. Nic jsem neříkal a nechal se vést. Vešli jsme do zlatnictví. A já začal mít ten děsnej pocit. Přivedl mě k regálu s prstýnkama. „Co myslíš, kterej by se jí líbil nejvíc? Myslím jako zásnubní.“

Jestli-že poprvé mé srdce bolelo, teď už bylo nenávratně pryč. Rozpadlo se na tisíce malých kousků a nikdo by je už nedal do hromady. Vlastně jeden člověk jo, ale ten o to očividně nestál.

„Myslím, že tenhle,“ ukázal jsem na ten nejhnusnější prsten, který tam byl.

 

Bylo to to nejhorší období v mém životě.

Naruto mě požádal, abych mu šel za svědka. A já těm jeho očím nedokázal odolat.

Společně jsme začali všechno připravovat. Lítali jsme po obchodech, obvolávali všelijaký služby…

A pak nastal ten den.

 

Stál jsem vedle Naruta. Ten úplně zářil štěstím. Když vkročila nevěsta v bílém, začla hrát hudba. Musel jsem uznat, že nevěsta rozhodně byla nejhezčí žena v sále. Ale na Naruta stále neměla.

Obřad byl tradiční a všichni po prvním polibku tleskali. Jenom já se všeobecného nadšení zdržel. A když jsem pak podepisoval formulář jako svědek, cítil jsem se, jako bych podepisoval ortel vlastní smrti.

Po obřadu se ještě tradičně konala hostina. Prý se protáhla až dlouho do noci, ale o tom já nic nevím. Po přípitku a rozkrojení dortu jsem odešel. Sakura, motající se neustále kolem mě, mi nevadila tolik, jako Hinata, která byla donekonečna obskakována Narutem.

 

Pár následujících měsíců bylo celkem klidných. Nechal jsem se převelet do ANBU, takže jsem se s ani jedním z nich neviděl. A ani mi nepřišlo, že by se po mně Naruto nějak sháněl.

Asi půl roku po jejich svatbě však Naruto opravdu přišel.

 

„Sasuke, já jsem tak šťastnej!“ oznámil mi už od dveří. Bylo mi jasný, že to pro mě nebude nejlepší novinka, ale stejně jeho úsměv vykouzlil i úsměv na mé tváři. Zavedl jsem ho do obýváku a dal mu sklenici vody. „Budeme mít mimonko!“

I ty střípky mého srdce z mého těla zmizeli. Na tváři mi zůstala napodobenina úsměvu a sklenice mi v ruce praskla.

„Vážně? Tak to je fakt super!“ hraný nadšení bylo z mýho hlasu jasně patrný, ale Naruto, zdá se, si ničeho nevšiml. Sesbíral jsem střepy a odnesl je do koše.

„A já i Hinata jsme se shodli, že bysme chtěli, abys mu šel za kmotra,“ bolelo to. Tak strašně to bolelo. I když si to Naruto neuvědomoval, rány jeho slov se zařezávaly hluboko.

„To bych rád.“

 

Věděl jsem, že jenom jistim uzel na svém provazu, ale nedokázal jsem si pomoct. Bylo to pro mě znamení, že ještě pořád pro něj něco znamenám.

O osm měsíců později se konaly křtiny. Už jenom z prvního pohledu na to malé mi bylo jasný, že je celý Naruto. Blonďaté vlásky, modré oči, hřejivý úsměv… Jsem rád, že tady stále bude někdo takový.

Když přijdu domů, ani se nepřevlíknu. Jenom zajdu do kuchyně, vezmu papír a tužku a napíšu na něj větu, která mi zůstala v hlavě. Snad mu to z ní dojde. Nechal jsem to ležet na stole.

Přešel jsem do ložnice. Vytáhl sadu kunaiů. Vzal jeden z nich a vrazil jsem ho do míst, kde jsem míval srdce.

Poslední můj pohled patřil fotce na mym nočnim stolku. Fotce, na který jsem já a on před šesti lety.

 

Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe.“

                                                                                                             Friedrich Von Bodenstedt

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fňuk

(keishatko, 15. 11. 2010 14:44)

ja už nebudem čítať smutné poviedky...dnes už po druhý krát plačem...ja sa nehrám...nádherná poviedka, nemám slov iba slzy na tvári

Nadpis

(Lilith-sama, 29. 7. 2010 20:10)

Tak toto je asi prvá poviedka, v ktorej som Sasukeho vážne ľutovala...

O.o

(Arya, 4. 2. 2010 23:38)

och joj smutne ale krasne och sorac ale aspon sakura neni so sasukem he he heee

BÉÉÉÉÉÉ!

(Aya Yai, 4. 2. 2010 20:44)

Vrahu všech vrahůůů!!!! TToTT
Tohle muselo tak šíleně bolet... tak strašně moc... Můj malý Sasuke TToTT Naruto! Ty bídáku! Jsi sinem smrtiiiii!!! DDDDDDDDDDDDDDDDDDx<<<<<<<<<

*fňuk*

(akimari, 4. 2. 2010 18:46)

prekrásne smutné a ten citát na konci.....

:::

(pajčas, 4. 2. 2010 16:06)

Soucítím s ním. To mu opravdu nepřeji.
V jednorázovkách si takový kruťas. :) Naložíš jim na záda jen to horší.

....

(terkic, 4. 2. 2010 15:02)

páni tak tohle bylo dokonalý, ale tak smutný:( no prostě krása:)

kde mám sakra ten kapesník!!

(Iruka sensei, 4. 2. 2010 14:54)

Bože to bylo tak nádherně smutný!!!!!!!!!

*popotahuje a sání se po kapesníčku*

(*veryska*, 4. 2. 2010 13:48)

To bylo krásný ale moc smutný :'( Chudáček Sasuke :'(