Velká Halloweenský párty! Vítáni všichni starší šestnácti let!
Říká se, že takovýto párty jsou lákavý jen zakázaný. Pak na ně člověk jednou půjde, zjistí o co jde a víckrát se tam neobjeví. Ale Narutovi v tu dobu bude šestnáct pouhých pár dní, takže měl na tuto akci ideální věk.
Naruto vstoupil do jídelny. Rozhlídl se a zamračil se. Jeho pozorování se ukázala jako pravdivá.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se party lidí, s kterou se za ty dva týdny, co je tady, stihl seznámit.
„Dneska v noci je úplněk. A den před ním a po něm se vždycky půlka školy vypaří,“ pokrčil rameny Shikamaru.
„A zbylí lidi vyspávaj sobotu. Slyšel jsem, že se nějaká akce ve městě řádně rozjela,“ doplnil ho s úšklebkem Kiba.
„A tys tam nebyl, jo?“ hrála překvapenou Ino. „No tak to se divim.“
„Ale víte, co bude sranda?“ zazubila se na všechny Sakura. „V den tý Halloweenský párty je taky úplněk.“
„A když už jsme u toho-za co půjdete?“ zajímala se s úsměvem TenTen.
„Napadl mě upír,“ zazubil se Kiba, „Když je tohle město plný povídaček…“
„…tak to bude neoriginální,“ ušklíbl se Naruto. „Každého hned napadne upír. A nakonec to tam bude vypadat jako na srazu upírů.“
„A ty už máš něco vymyšleného?“ zajímal se hned Lee. Naruto se jenom tajemně usmál.
Celá škola byla plná oný párty. A Sasukeho to už pomalu začínalo štvát. Ne kvůli tomu, že ho na to každá holka zve, i když i to bylo velmi otravné. Ale tu noc byl úplněk.
Musí přemluvit Nejiho, aby přemluvil strýce, aby jim povolil krmení o dva dny dřív.
Naruto se na sebe smál do zrcadla. Věděl, že se svým starým kostýmem upíra by tady neuspěl. A tak si objednal jiný oblek.
Už jenom pár drobností a bude to dokonalý.
Sasuke se na sebe šklebil do zrcadla. Poněkud staromódní představy o upírech mu vždycky lezly krkem. Ale teď se mu hodily.
„Páni, Naruto,“ žasla Sakura. „Řekl ti někdo, že to nebude večírek pro mrňata?“
„Nech ho, Sakuro,“ zastala se ho TenTen. „Vždyť vypadá skvěle.“
„To určitě,“ zašklebila se a přejela Naruta od hlavy k patě pohledem. Na sobě měl oranžový tepláky, k nim připevněný oranžový ocásek, oranžovou mikinu a stejně barevné tenisky. K tomu stejně barevný uši připnutý na oranžové čelence a vlasy sčesaný do obličeje tak, že měl jedno oko zčásti zakryté blonďatou ofinou. Takže všichni, kromě zaujaté Sakury, se shodli, že je v tom prostě k sežrání.
„Jsem zvědavá, co na sobě bude mít Sasuke-kun!“ prohodila zasněná Sakura. Všichni protočili oči.
Sasuke se znuděně rozhlídl kolem. Tradičně-většina lidí se oblíkla za upíry. Potom se tu našlo pár andělů, policajtů a dokonce i nějaké holky, které vypadaly jako šlapky. Vrátil se zpátky ke svému pozorování dveří.
„Čekáš někoho?“ zeptal se ho Gaara, sedící vedle něj. Neodpověděl. „Budu hádat. Ten někdo je blonďatý, chodí k tobě do třídy a v tomhle městě je asi měsíc a půl,“ Sasuke se na něj jenom tázavě zadíval. Věděl, že jeho nejlepší přítel ho zná líp, než všichni ostatní, ale že až takhle dobře? „Od tý doby, co je tady, jsi neměl jediný průser a pořád jsi zasněnej. Jasný jak facka,“ osvětlil mu to jednoduše rudovlásek. „A co takhle je pozvat na naší soukromou oslavu?“ Krmení stejně bylo předevčírem, takže by to neměl být problém.“
„Je?“
„Celou jeho partu. Bylo by trochu blbé, kdybychom pozvali jenom jeho. Navíc by to nejspíš nepřijal.“
„Proč to děláš?“ zeptal se ho zamračený Sasuke. Věděl, že Gaara by nic neudělal jen z dobroty srdce. Ten se ušklíbl.
„Řekněme, že chci vidět tebe, jak se vyžvejkneš, i to třeštidlo, jak zareaguje.“
Sasuke se podíval zpátky ke dveřím právě včas. Dovnitř zrovna vešla banda rozesmátých lidí. Přesněji tři upíři, jedna pirátka, jedna růžová štětka a jeden oranžový kocourek. Při posledním jmenovaném se Sasuke málem zadusil vodou, který se chtěl právě napít.
„Co jsem říkal?“ rozesmál se Naruto, když vešli. „Sraz upírů.“
„No jo. A jeden z nich se málem udusil, když jsi vstoupil,“ rozesmál se i Kiba a kývnul směrem ke stále se dusícímu Sasukemu, kterýmu právě ležérně do zad bouchl vedle sedící upír.
„To jsi špatně pochopil,“ poopravila ho Sakura. „Sasuke-kun se zakuckal při pohledu na mě. Určitě sem za chvíli příjde, aby mě vyzval k tanci.“
„Sni si dál, Sakuro,“ zabručel pro sebe Naruto. „Tak budem tu tak postávat, nebo jsme se přišli dál bavit?“
„Já bych dal přednost tomu postávání,“ navrhl Shikamaru.
„Zamítá se!“
„Tak co?“ vyrušil svého kamaráda ze zasněného pozorování jedné pětičlenné skupiny Gaara. „Půjdem je pozvat, nebo se tam vydáme sami?“
„Jdeš se mnou?“ Sasuke vstal a vydal se směrem k oné skupince, kterou ještě před chvílí pouze pozoroval. „Ahoj. Víte, nedaleko se pořádá V.I.P. večírek, tak nás napadlo, jestli byste nechtěli jít s náma?“ spustil hned Sasuke.
„Jistě! Moc ráda půjdu, Sasuke-kun!“ hodila se mu okamžitě kolem krku Sakura. Ovšem stačil jediný jeho pohled, a už se rychle stáhla.
„Tak půjdete?“ zeptal se i Gaara, který si té růžové šlapky nevšímal.
„A proč zrovna my?“ zeptal se podezíravě Kiba. „Jste nejpopulárnější dvojce na škole. Na koho si ukážete, ten s vámi půjde. Tak proč zrovna my?“
„Protože vy očividně jenom tak nepůjdete,“ pousmál se Sasuke a zadíval se přímo na Naruta.
„No tak, pojďme!“ naléhala Sakura. Viděla v tom šanci sbalit Sasukeho.
„Jedna pro, jeden proti,“ oznámil Kiba.
„Dva pro…“
„…dva proti,“ doplnil Leeho Shikamaru.
„Já jsem taky pro,“ pokrčila rameny TenTen. „Rozhodně bych už někam vypadla, je tu nuda.“
„Tak, Naruto, je to na tobě,“ oznámil mu s úsměvem Kiba.
„Mě je jedno, jděte si každej kam chcete,“ nabídl Naruto. Hodili po něm zlej pohled, takže se zamyslel. „No, já osobně bych šel, takže… proč ne? Zkusit to můžem, ne?“ usmál se na všechny.
„Zrádče,“ zasyčel Kiba, ale hned na to se rozesmál. „Tak pojďme. Upřímně, ani mě to už tady nebavilo.“
Zašli za tři rohy, pak zahli do lesa a šli asi deset minut.
„Je to tu bezpečný?“ zeptala se Sakura, který se kolena klepala strachy.
„Je,“ odpověděl jí místo kohokoliv jiného Naruto. „Po škole sem občas zamířím,“ vysvětlil, když na něj všichni upřeli tázavé pohledy. Sasuke raději mlčel. I když měl sto chutí mu tyhle procházky zakázat, tak prostě nemohl.
„Ták, jsme tady,“ oznámil Gaara, když došli k prostorný chatě. Otevřel dveře a vešel dovnitř.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ přivítal ho o rok starší kluk. „Áaaa, přivedli jste návštěvu,“ dořekl při pohledu na lidi, co tam vešli za ním. Ti se najednou, pod tím náhlým drobnohledem, necítili dobře. „Normálně bych je vyhodil, ale když přišli s váma,… Vítejte,“ konečně se usmál i na pětičlennou skupinu. „Neji Hyuuga, těší mě.“
Všichni se mu představili a podali mu ruku, on jim za to představil kluka a dívku, sedící za ním.
Zábava se celkem slušně rozjížděla, dokud…
Gaara se najednou zprudka napřímil. Zamračil se a tázavě se podíval na Sasukeho. Ten se okamžitě přestal bavit s Narutem a začal se na něco soustředit.
„Děje se něco?“ zeptal se ho zaražený Naruto.
„Naruto, zůstaňte všichni tady. Neji, Saii, Hinato, musíme jít. Vypadá to, že předevčírem se někdo nenajedl a na tý ohrávaný párty způsobil škody.“
„Nenajedl? Škody? O čem to tady mluvíte?“
„Naruto, prosím, zůstaňte všichni tady,“ naléhal na něj Sasuke. „A kdybyste přece jenom chtěli z někoho udělat pokusný morče, vyžeňte tu růžovlásku.“
„Sasuke!“
„Fajn, takže tu všichni zůstaňte.“
„Proč?“
„Teď není čas vám to vysvětlovat! Prostě nás jednou poslechněte!“
„Ale-“
Než však stačil Naruto dokončit větu, byli všichni pryč. Zamračil se a přešel ke dveřím. Vzal za ně, ale byly zamčené. Vztekle do nich kopl.
„Kdy stihli zamknout?“
„Nezdá se vám to celý nějaký divný?“ zeptala se zamyšlená TenTen.
„Pche, jenom mě Sasuke-kun dovolil odejít,“ oznámila jim povýšenecky Sakura, jako by to sami moc dobře nevěděli.
„Jestli to nebude spíš tím, že se tě chtěl zbavit,“ nadhodil zahořkle Naruto.
Těch pět vtrhlo do budovy, kde se celá akce konala. I když byli za ta léta zvyklý na ledacos, tohle ani náhodou nečekali.
V místnosti bylo asi deset lidí na zemi, očividně zcela bez života. Dalších pět lidí právě trpěli, když jim jiní zdánlivě lidé sáli krev, tentokrát doslova.
„Daisuke, Kenichi, Tadao, Etsuko, Ran!“ co to děláte?!“ zvolal Sasuke. Všech pět vzhlédlo od již bezvládných těl.
„Co myslíš?“ zeptal se drze jeden z kluků. „Měli jsme hlad.“
„Copak jste nebyli předevčírem na krmení?“
„Byli, ale to nám prostě nestačí. Zvířata nejsou tak chutná, jako lidé,“ vysvětlila jim to mile ráda Etsuko.
„Vždyť jste se drželi takovou dobu!“
„No, a právě proto teď potřebujeme daleko víc obětí,“ usmál se tvrdě Kenichi. „Nevíte o nějakých lidech tady v okolí?“ v Sasukem hrklo. Nevěděli snad o…
„Ne. Měli bysme?“
„To teda měli!“ vyštěkla najednou Ran. „Zmizli jste spolu s pěti lidmi. Byli jsme se podívat, kam to jdete. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že jste je vzali na pravidelný sraz nejšlechetnější upírské mládeže.“
„Tak tady je ten problém,“ pochopil Neji.
„Přesně tak,“ ušklíbl se Daisuke. „A my ho hned vyřídíme,“ pustili oněch pět lidí, v kterých už tak jako tak nebyl život, a zmizeli. V Sasukem zamrazilo. Než se k němu mohli dostat utěšující slova od Gaary, už dávno byl na cestě.
V chatě panovalo ticho. Nikdo si nedokázal vysvětlit, co se stalo tak naléhavého, ale nikomu se do rozhovoru nechtělo.
Najednou někdo vzal zvenčí za kliku. Všichni zpozorněli.
„Ti zatracení parchanti! Zamkli je tu.“
„Co budeme dělat?!“
„Co by? Vyrazíme dveře.“
Ve všech pěti lidech vevnitř zatrnulo. Všechny pohledy se okamžitě stočili na růžovlásku a všem se vybavila slova, která jim řekl Sasuke těsně před odchodem.
„Odejděte, dokud je čas,“ slyšeli zvenčí chladný známý hlas a spadl jim kámen ze srdce. Tedy, alespoň větší část kamenu.
„Nebo co, Uchiho? Co by nám jediný člen kdysi, opakuji kdysi významného klanu, mohl provést?“
„Zapomínáte, že ten Uchiha není sám,“ další známý hlas.
„A moc dobře víte, že vy proti královským nemáte šanci.“
Všichni vevnitř se zamračili. Královští? Co to znamená?
„Fajn, tak nás zabijte. Ať ti vaši lidští kamarádíčkové vědí, co jste zač.“
Teď už byli všichni vevnitř úplně zmatení. Lidští? Copak oni byli jiní?
„Sasuke, jdi dovnitř a uklidni je. Já se s tebou pak spojim a řeknu ti, jak všechno dopadlo,“ kývl a počkal, až se mrtvá těla zpopelní. Tou dobou byli Gaara, Hinata, Neji i Sai dávno pryč. Zhluboka se nadechl, odemkl a vešel dovnitř. Uviděl pět vystrašených lidí.
„Co se stalo?“ vyhrkli všichni najednou. Zavřel za sebou dveře a sedl si do jednoho z křesílek.
„Nejsme lidé,“ začal od úplného začátku. „Nejsme a nikdy jsme nebyli. Ani nám není tolik, na kolik se zdáme. Mě je padesát osm, a jsem nejmladší z nás, které jste viděli,“ nikdo ho nepřerušoval, čemuž se divil. „Vlastně, tohle město je plný historek o nás. Lidé nám říkají upíři,“ počkal, až tuto informaci vstřebají.
„A dělíme se do skupin. Nejvýš jsou královští. Patří tam všichni, kteří byli tady dnes večer. Jsme nejvýznamnější a umíme nejvíc věcí. Dokážeme provádět jednoduchá… vy byste tomu asi říkali kouzla. S námi jsou tyto útvary taky spojení víc, než s jakýmikoliv jinými upíry. Pak jsou tu čistokrevní. Ti už nemají žádná… no, nechce se mi tomu říkat kouzla, ale vlastně je to tak. Ale jenom tyto dvě skupiny žijou volně po celém světě, protože dokáží ovládnout své touhy a lidskou krev dokáží nahradit krví zvířat, a to ještě v celkem malém množství. Zbylí upíři pro vás nejsou důležití, protože se zabíjí,“ na chvíli se odmlčel.
„Krmení čistokrevných a královských probíhá jednou za měsíc. Nemusí to být přímo úplněk, mohlo by to být třeba každého čtvrtého nebo každou první sobotu v měsíci, ale jednou za měsíc. Ale některým… to nestačí. Pak se degradují na nižší úroveň upíra a zabíjí se. Protože by se mohlo stát to, co dneska,“ znova se odmlčel. Nechtěl jim to říkat, ale věděl, že bude lepší, když jim to řekne.
„Těch pět upírů, které jste mohli slyšet před chatou, napadlo patnáct lidí. Ze všech vysáli veškerou krev. A teď se chystali na vás,“ všichni na něj vystrašeně hleděli. „Byla to naše chyba,“ zavřel oči a promítnul si události poslední hodiny. „Kdybychom vás sem nevzali, asi by svou touhu drželi a dneska nikoho nezabili.“
„Já říkal, že sem nemáme chodit,“ vykřikl najednou Kiba. „No neříkal jsem vám to?“ otočil se skoro hystericky Kiba na všechny ostatní. V tu chvíli všechny chytla panika. Všichni se zvedli a utekli. Chtěli být co nejdál od toho místa. Jenom jeden člověk tam zůstal.
„Proč nejdeš taky, Naruto?“ zeptal se ho Sasuke, který už počítal s tím, že se o něj Naruto už nebude zajímat. Navíc dostal zprávy od Gaary, takže…
„Nemám kam,“ řekl najednou Naruto. Sasuke se na něj zadíval. „Tam, kde teď bydlím, jsem jenom od pěstounů. Vlastně jsou to docela milý lidi, ale…“ slzavě se zadíval na Sasukeho. „Můžu?“ zeptal se šeptem a kývl na něj. Sasuke souhlasil. Vzal si ho na klín a zavinul k sobě. „Je mi to líto,“ zavzlykal mu do kostýmu.
„Tobě nemá být co líto.“
„Ale má. Vždycky jsem věděl, že nejsi tak ledový, jak se ve škole děláš. A jak jsi se mnou dneska mluvil… Chtěl bych být s tebou. Ale teď to asi nebude možný, že?“ uslzenýma očima se mu zadíval do očí. Sasuke své oči zavřel a znova ho natiskl na sebe. Jak se Narutova šíje ocitla nedaleko jeho obličeje, něco ho napadlo.
„Promiň, Naruto.“
Přiblížil se k ní a kousl ho. Naruto vykřikl a pod náporem psychické únavy a Sasukeho vlivu usnul.
Vzbudil se další den ráno. Okna do chaty vrhali světlo. Podíval se na stůl vedle křesílka, kde spal. Pohled mu padl na obálku s jeho jménem.
Milý Naruto,
V první řadě se omlouvám za to, co jsem ti udělal. Neboj se, neproměnil jsem tě na upíra ani na nic, co se tomu podobá. Teď si na tebe jenom žádný upír netroufne, takže budeš v bezpečí.
Je mi líto, že se to muselo stát zrovna teď. Strašně rád bych s tebou strávil víc času. Ale nemůžu. Všichni upíři musí toto místo vyklidit. Alespoň do té doby, než policie přestane řešit tento případ, což se může protáhnout na roky.
Možná už se nikdy neuvidíme, ale ty zůstaneš v mém srdci po celý můj dlouhý život. Tebe však o totéž neprosím
Navždy tě miluju Sasuke
Prosím :(
(Carolaine, 8. 7. 2012 18:31)