Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Everybody needs somebody

9. 5. 2010

„No, a vyhlásili jsme konkurz na nového kytaristu,“ zakončil Kakashi výčet Sasukeho plánu na následující týden. „Jenom doufám, že tentokrát nám vydrží aspoň do konce turné.“

„Chm,“ odpověděl jeho klient s nezájmem. Kakashi si povzdechl. Pracoval v showbyznysu už dost dlouho, přesto se však nikdy před tím nesetkal s takovýmhle člověkem. I když, neuvěřitelný talent se musel Sasukemu nechat. Zaplňoval haly během pár hodin a vydělával astronomické sumy. Ale s jeho kapelou byl problém. Gaara, bubeník, se držel jen díky tomu, že nebyl zas tak moc výřečný a Kiba, baskytarista, byl Sasukeho nejlepší přítel už od dětství. Ale kytaristi se u nich neohřáli ani měsíc. Sasuke jako frontman měl v kapele hlavní slovo. A kytaristi, kteří byli většinou velmi živí a plní elánu, mu po kratší či delší době začali lézt na nervy. A tak je vyhazoval na hodinu. A Kakashimu nezbývalo nic jiného, než najít jiného nebo vyhlásit konkurz. Jako teď. A to přímo uprostřed turné!

„A pak to taky musí být génius, pokud se má všechny ty písničky a sóla během chvíle naučit,“ řekl si spíš už jenom pro sebe. Sasuke se o takovýhle věci nezajímal. Vlastně, Sasuke se nezajímal vůbec o nic. Zvenčí vypadal jako kostka ledu. Kakashi si nebyl tak úplně jistý, proč se tolik stará právě o něj.

 

„Jsi si jistej, Naruto?“ ptal se nedůvěřivě svýho nejlepšího kamaráda Shikamaru.

„Proč se ptáš? Myslíš si snad, že na to nemám?“

„Ne, to rozhodně ne!“ byl to právě on, kdo věděl, že Naruto by dokázal na kytaru zahrát úplně všechno. Co, dokázal, on to normálně praktikuje. „Já jenom že toho Uchihu nesnášíš!“

„To je fakt,“ pokrčil rameny Naruto. „Ale potřebuju prorazit a teď je ta nejlepší možnost. Jakmile se o mě dozví veřejnost, mám na půl vyhráno. Nebýt toho, stejně tam nechci být dýl než do konce toho jeho pitomýho turné.“

„Když myslíš,“ pokrčil rameny Shikamaru. Bylo mu jasný, že Naruto uspěje. Na tu svojí kytaru hrál snad odjakživa a ještě neviděl nikoho, kdo by hrál líp, a to se svým přítelem objel už hodně festivalů.

 

Kasting se konal v sobotu, v neděli pak bylo další kolo a v pondělí dopoledne se mělo pět nejnadějnějších kandidátů předvést Sasukemu, ten si měl vybrat. A první koncert se hrál v sobotu večer.

Naruto bez problémů prošel oběma dny a teď čekal na objevení se Sasukeho. Nebyl nervózní, na rozdíl od těch zbylých čtyřech kluků. Podle toho, co od nich pochytil, si děsně přáli hrát v kapele toho geniálního Sasukeho Uchihy. Jemu bylo jedno, kde bude hrát, on se potřeboval uchytit. Hudba byla jeho život, nic jiného vlastně neuměl.

„Ohayo, mina!“ zhlédl od své kytary, na kterou si do teď cosi vybrnkával, a spatřil Hatake Kakashiho, světově proslulého manažera. „Sasuke chce vidět každého z vás zvlášť. Už pro vás má připravené noty, které budete hrát. Pak přijde sem za váma a řekne, koho si vybral. No, tak pojď,“ kývl na jakéhosi fialovlasého kluka se šedivýma očima. Ten jenom zhluboka polkl, vzal svojí kytaru a vešel do dveří. A Naruto se zase sehnul ke své kytaře.

Přišel na řadu až jako poslední z nich. Přehodil si řemen od kytary přes rameno a sebevědomě přešel do pokoje, kde na ně čekal Sasuke.

„Konichiwa,“ pozdravil Sasuke, když se nezdálo, že by se k něčemu takovému Naruto chystal.

„Konichiwa,“ pousmál se blonďák. „Tak, co mám zahrát?“ Sasuke mu mlčky podal papír. Naruto si ho prohlídl, bez dovolení si ho položil na pult, přejel prsty po strunách a když uslyšel líbezný zvuk naladěných strun, spokojeně začal.

Melodie měla příjemnou harmonii. Dobře se to hrálo a přes to nebyla nijak nudná ani jednotvárná. Bez váhání přesně měnil prsty a občas si dopomáhal pomocnými hmaty. Musel přiznat, že kdyby je neznal, poradil by si jenom stěží.

Když poslední akord dozněl, Naruto se spokojeně usmál. Věděl, že to nešlo zahrát líp.

„Dobrá, můžeš jít,“ Sasuke nedal nijak najevo, co si myslí, prostě ho nechal jít. Avšak vyšel hned za ním. Počkal, až se Naruto opře o stěnu, a pak sjel pohledem zbylý čtyry zájemce. „Můžete jít domů. Ty,“ otočil se na Naruta, „se můžeš vrátit do pokoje, v kterém si na dnešek přespával. Pošlu ti tam po někom noty, které se musíš do pátku naučit. V pátek odpoledne bude generálka a ty na ní už budeš hrát bez not a naplno. Koncert je v sobotu, všechno se v čas dozvíš,“ oznámil mu pouze frontman, otočil se a vrátil se zpátky do svého apartmánu. Naruto si pouze odfrkl a vrátil se zpátky na svůj pokoj.

Musel uznat, že sám by na takový pokoj, jaký mu byl poskytnutý, neměl. Ale jemu bylo celkem jedno, kde je, hlavně že má kde spát, má co do pusy a může hrát. A taky se občas vidět s přáteli. Tušil, že mu to teď bude asi trochu znemožněno, ale až se Sakura dozví, jakou práci si našel… nevesele se zašklebil. To si ještě zažije věci.

„Ohayo!“  překvapeně se zadíval na postel. Rozvaloval se na ní jakýsi brunet s veselým úšklebkem na tváři. „Myslel jsem si, že tě Sasuke vybere. Tady máš noty,“ hodil po něm nemalý štos papírů.

„Huh… kuju,“ Naruto odložil kytaru na stůl, sedl si na židli a začal se probírat papíry.

„Další z těch tajtrdlíků, co Sasukeho bezmezně obdivujou?“

„Nesnáším ho,“ odpověděl mu. „Ale tyhle písničky nevypadaj špatně,“ zamumlal si spíš jenom pro sebe.

„Tys ještě ani jednu z nich neslyšel?“ Naruto jenom zavtěl hlavou. „Kdes žil poslední rok a půl?“

„Po různejch barech, kde se hrálo na živo,“ pokrčil rameny blondýn.

„Mno jo, amatérském muzikant, že?“ odfrkl si brunet.

„A cos byl ty před rokem a půl?“ zeptal se s klidem Naruto.

„Taky pravda,“ musel pobaveně uznat brunet. „Mimochodem jsem Kiba, Inuzuka Kiba,“ sedl si a natáhl k němu ruku.

„Uzumaki Naruto,“ stiskl mu jí, krátce se na něj usmál, pak si vzal kytaru a zahrál kus jedný písničky. „Hmmm, to zní fakt dobře,“ usmál se.

„Se připrav, že tuhle budeš hrát furt. Je naše první a Sasuke jí má nejraději.“

„Ten taky dokáže mít něco rád?“ vyklouzlo Narutovi pochybovačně z pusy.

„Není až tak ledovej, jak se zdá!“ bránil svýho nejlepšího přítele Kiba. „Jenom k němu musíš přes tu ledovou masku proklouznout.“

„Jo? A komu se to povedlo?“

Kiba neodpověděl.

 

Další dny Naruto strávil u sebe v pokoji a cvičil písničky. Tu, která se údajně Sasukemu líbila, uměl nazpaměť  ještě ten den. Byla to krásná melodie a cítil z ní cosi krásného a intimního. Ostatní ovšem takové nebyly. Některé se sice taky naučil snadno, ale některé mu prostě nešly přes prsty. Ne že by to bylo tak těžký, že by to nezahrál, jenom většinou sahal po akordu, který by tam jeho uším lahodil víc.

Ovšem když se v pátek odpoledne poprvé měl se všemi sejít, uměl už všechny. Na některé se sice musel soustředit víc a na některé míň, ale uměl je.

„Naruto!“ vesele na něj mávl Kiba. Naruto se na něj usmál, mávnutí mu oplatil a rozešel se k němu. „Tak co, jak jdou písničky?“

„No, jdou,“ usmál se Naruto. „Kdy začínáme?“

„Máme začít za pět minut. To se sem přiloudá Sasuke, sjede to tu pohledem, zamračí se a stoupne si někam do kouta. Za půl hodiny se objeví Kakashi, vytasí se s nějakou velmi originální, avšak naprosto nereálnou výmluvou, Sasuke ho sjede a pak se ti dva začnou hádat. Jenomže Sasuke je až moc geniální a tak si ho Kakashi nebude chtít rozházet, proto sáhne po Fallen Angel, údajně aby se Sasuke rozezpíval a my rozehráli. No, a pak nás zahrne informacemi, zkusíme si ještě jednu písničku a pak nám řekne, ať na zejtřek neponocujeme a budeme si moct jít po svých,“ Naruto jenom zíral.

„No, máte to tu veselý,“ zašklebil se.

„Máme,“ opravil ho Inuzuka. „Málem bych zapomněl… Gaaro!“ křikl kamsi dozadu. „Pojď sem! Máme tu novýho člena.“

„Už zase?“ ozvala se odpověď. „No, doufejme, že se udrží aspoň do konce turné,“ odněkud zezadu vyšel rudovlasý kluk v černých upnutých kalhotech a červeném volném triku. „Sabaku no Gaara,“ natáhl před sebe ruku.

„Uzumaki Naruto, těší mě,“ usmál se na něj blonďák. V tu chvíli se za nimi otevřeli dveře a dovnitř vešel frontman. Celou místnost přejel pohledem a zamračil se.

„Kakashi tu ještě není?“

„Co bys řekl?“ uchechtl se Kiba. Sasuke se pouze zamračil ještě víc a přešel do jakéhosi kouta. „A ty by sis asi rád zapojil kytaru, co?“

„Jo, to by se celkem šiklo,“ zašklebil se na Kibu Naruto.

 

„Ahojte, děcka!“ vrazil dovnitř o půl hodinu později Kakashi.

„Kde jste, zase, byl?!“ ozvalo se z kouta a od tamtu vyšel značně naštvaný Sasuke.

„No tomu byste nevěřili! Stopli mě mimozemšťané a já jim musel vysvětlit, jak se dostat do Český republiky, aby mohli vysvobodit svého dávno ztraceného bratra, co údajně nyní pracuje tam někde v politice… no, ale to je vedlejší,“ dodal hned, jak si všiml Sasukeho výrazu. „No, co si takhle na rozehřátí dát Fallen Angel?  Naruto, umíš to už?“

„Hai!“ usmál se na něj blonďák. Byla to ta písnička, kterou se naučil hned ten první den. Líbila se mu.

Prvních pár taktů měl Sasuke sám a tak si taky sám začal. A Naruto musel se sebezapřením uznat, že zpívá nádherně. Jeho hlas byl jemný, sametový. V tu chvíli naprosto cítil, jak Sasukeho slova a hlas prostupují celým jeho tělem. V tu chvíli si ho ta písnička naprosto získala.

Po chvilce Sasukeho sametový hlas lehce podbarvila Kibova baskytara a ještě o pár taktů později se přidal i Gaara. Naruto měl pořád pauzu. A zapomněl odpočítávat, nechal se jenom unášet kouzlem písně. A pak najednou uslyšel hrát vlastní kytaru přesně ve chvíli, kdy se Sasuke odmlčel. Měl mezihru, normálně nazývanou sólem. Ale on cítil, že tady nemá sólo ani Sasuke ani on. Ta písnička byla napsaná jako dialog, dialog mezi zpěvákem a kytaristou. Baskytarista a bubeník měli jenom dolaďovat atmosféru, ale byl to duet.

Sasuke na malou chvíli strnul, když slyšel Naruta hrát. Už snad ani nedoufal, že by někdo pochopil, jak byla písnička původně napsaná. Nikdo nedokázal ten kytarový part zahrát tak, jak si Sasuke představoval. Teprve teď ta písnička zněla dokonale, zněla přesně tak, jak si to představoval tenkrát u psacího stolu u sebe doma, když mu z očí kanuly slzy.

Pozvedl mikrofon a přidal se k Narutově kytaře. Netrvalo to snad ani dvě vteřiny a byli dokonale synchronizovaní. To, co s jinými musel nacvičovat celé hodiny, jim šlo samo. Přizpůsobovali se tomu druhému, věděli, kdy přidat a kdy naopak ubrat. Šlo to z nich, jako by tu písničku znali a hráli spolu věky.

„Výborně,“ Kakashi div neskákal radostí do vzduchu. „Výborně! Nikdy dřív jsem nic takového neslyšel. Už chápu, proč tu písničku máš tak rád, Sasuke. Tohle je bomba!“ Naruto se Sasukem se na sebe po straně podívali, ale jakmile zjistili, že se ten druhý dívá, okamžitě odvrátili hlavu. „No, jestli umíš i zbytek písniček takhle, tak nemá cenu tu takhle tvrdnout. Můžete jít, ale zítra v pět vás tu chci vidět všechny nastoupený a ve fungujícím stavu!“ a už ho nebylo. Sasuke se po nikom ani nepodíval a taky odešel.

„Teda, Naruto!“ přišel za ním Kiba. „Nechceš mi, doufám, dál tvrdit, žes to nikdy před tím neslyšel?!“

„Neslyšel, přísahám!“ reagoval okamžitě Naruto. Pak hlavu otočil ke dveřím, ve kterých Sasuke zmizel. „Takhle zpívá vždycky?“

„Ty sis toho všiml?“ zeptal se překvapeně Kiba. „Ty sis všiml toho všeho, co do tý písničky dal?“

„Toho si nešlo nevšimnout.“

„Divil by ses, jak jsou lidi, hluchý,“ povzdechl si Kiba. „Kdysi takhle zpíval všechno. Ale… jenomže, můžu ti to já vůbec říct?“ nevesele se uchechtl. „Ani Gaara si toho nevšiml,“ dodal už jenom polohlasně a zamyšleně. „Víš co? Já ti to řeknu. Přijď asi tak za hodinu ke mně do pokoje, jo?“

 

Naruto si nebyl jistý, co od toho vlastně má čekat. A… chtěl se o tom arogantním Uchihovi vůbec něco dozvědět? Jenže… pořád v něm byla ta chvíle, kdy hráli tu písničku. Cítil, že Sasuke je jiný, něž jakým se zdá. Cítil, že v tu chvíli se objevil opravdový Sasuke, ale ten se hned po ní zase stáhl. A zatoužil se o tom člověku dozvědět co nejvíc. Protože tam, v tu chvíli mu připadalo, že mají k sobě tak strašně blízko…

„Dále,“ ozvalo se na jeho zaklepání. Otevřel a vešel. S úšklebkem spokojeně zkonstatoval, že Kiba tu má ještě větší bordel, než on. „Ahoj,“ usmál se na něj jeho hostitel. „Sedni si,“ kývl na židli, která byla uklizená. Stejně jako stůl a nejbližší okolí. Kiba se asi snažil. „Dáš si kafe?“

„Jasně, rád,“ ještě jednou se na něj usmál a sedl si na uvolněnou židli. „Tak, řekneš mi to, co jsi načal na zkoušce?“

„Jasně,“ usmál se na něj a dál připravoval kafe. Na chvilku zavládlo ticho, které přerušovaly jen Kibovi přípravy kafe.

„No,“ začal nakonec nerozhodně Kiba, když před každým z nich stál šálek kafe. „Znám Sasukeho od malička. Ve školce jsme byli nejlepší přátelé a to se táhlo přes základku až na střední. Nikdy sice nebyl tak rozjívený jako já, ale nikdy nebyl takhle ledový. A pak jsme přešli na střední. Postupně se k nám přidalo ještě pár lidí a utvořili jsme partu. Elita školy se nám říkalo. Tam patřil i Gaara. Sasuke odmalička děsně rád zpíval a já už pár let hrál na baskytaru. Když se k nám Gaara přidal a my zjistili, že hraje na bicí, založili jsme kapelu. Nic moc velkého, hráli jsme profláknutý písničky, občas jsme si je sice trošku upravili, ale to je tak všechno.

Pak se Sasuke dal dohromady s Ino, jednou holkou ze školy. A ta se teda dostala k nám do party. V tu dobu byl Sasuke asi nejšťastnější. Měl dost kamarádů, svou holku i hudbu, kterou vždycky miloval. Jenomže pak… přistihl Ino a dalšího kluka od nás z party v dost… osobní chvíli. Strašně ho to zlomilo. Zavřel se doma a pár dní odmítal vycházet z pokoje. Ani se mnou nechtěl mluvit. A pak za mnou přišel a zeptal se mě, jestli neznám nějakého kytaristu. Měli jsme před jedním celkem důležitým koncertem a já narychlo sehnal jakéhosi kytaristu. A tam jsme poprvé zazpívali Fallen Angel. Tam nás objevil Kakashi a začala naše kariéra.

Ale, co jsem ti chtěl říct, Sasuke se takhle ledově chová od té doby, co se na takovou dobu zavřel u sebe v pokoji. Už ani se mnou se pořádně nebaví. Chová se takhle hnusně a zpívá sešněrovaně. Nikdy jsem se nedozvěděl, co přesně se tenkrát, když je chytil spolu, stalo, ale od té doby to už není ten Sasuke, kterého jsem znal. Je jiný. Dal bych všechno co mám za to, aby se vrátil ten starý Sasuke,“ zakončil svůj monolog. A Naruto mlčel.

On moc dobře věděl, co s člověkem dokáže udělat citový otřes. Před rokem a půl mu zemřeli rodiče a on se začal stranit lidem. Právě v té době žil jenom hudbou a ta má v jeho životě důležitou hru dodnes.

„Když zpívá tu písničku,“ začal zase po chvíli Kiba, „vidím zase toho starého Sasukeho. Vidím kluka, který muziku dělá prostě jen proto, že ho baví. Vidím normálního citlivého člověka. A dneska byl zvlášť takový,“ zkoumavě si měřil Naruta.

„Na co myslíš?“ zeptal se blonďák, který tušil, že tohle není jenom tak nějaký pohled.

„Ty jsi úplně první, kdo se dokázal vyrovnat jeho představám. Vím to, viděl jsem souhlas s tvým výkonem v jeho očích. Ty bys ho dokázal přivést zpět.“

„Nedokážu to,“ odporoval blonďák. „Nikdo to nedokáže, pokud by to on sám nechtěl.“

„Jak to můžeš vědět?!“

„Protože jsem to sám zažil!“ odpověděl mu prudce. „Moji rodiče zemřeli při autonehodě, za kterou nemohli. On, stejně jako já, prošel citovým otřesem. A… já ho z něj nedokážu dostat.“

„Kdo z něj dostal tebe?“

„Můj nejlepší přítel. Proto bys to měl zkusit ty.“

„Copak si myslíš, že to nezkouším?!“ Kiba se vymrštil a začal pochodovat sem a tam. „Neustále se o to snažím, ale on mě vždycky prostě jenom odežene. Jenomže ty… ty to dokážeš. Já to vím!“

„Jak to můžeš vědět? Znáš mě sotva pár dní.“

„Jo, ale znám jeho,“ zase zavládlo ticho. „Promiň,“ povzdechl si brunet. „Jenom ho chci zpátky. Klidně se vzdám tý naší zatrápený popularity, jenom aby se zase vrátil.“

 

U toho zůstalo. Naruto u Kiby zůstal celkem dlouho a celkem slušně si popovídali. Kiba už dlouho neměl možnost si s někým promluvit. Kakashi byl věčně někde v tahu a Sasuke s Gaarou zalezlí u sebe v pokoji a bavit se s ním odmítali. A jemu z toho začínalo už lehce hrabat.

Rozloučili se relativně brzo a oba okamžitě zapluli do peřin. Kiba se vždycky na každý koncert těšil jako malý kluk a Naruto se těšil už jenom kvůli tomu, že to bude jeho první koncert. A bude se tu hrát Fallen Angel.

Další den proběhl relativně v klidu a když se Naruto dostavil na pátou na stadión, kde měli hrát, byli tam překvapivě všichni včetně Kakashiho.

„Výborně, jste tu všichni. Kdybyste něco potřebovali, řekněte si některé z asistentek, od teď neopustíte tyto prostory. Připravte si všechno, co budete potřebovat, ale nehrajte ani nezpívejte, při koncertě by jste byli už moc unavení,“ Naruto jenom zíral. To to s ním ani jednou nesjedou?! Ne že by si nevěřil, jenom si myslel, že z Kakashiho hlediska je to velký risk.

„Hraješ karty?“ zeptal se Naruta Kiba. On už na to byl očividně připravený.

„Jasný. O co budem hrát?“ odložil kytaru a přisedl si k němu.

„Po koncertě vždycky razíme někam svůj úspěch oslavit. Ten kdo prohraje víc her to celé platí, OK?“

„Tak to beru,“ usmál se a lehce se nahnul nad stůl. „Připrav si peněženku a rozbij prasátko, Kibo!“

„No počkej, ještě se uvidí, kdo rozbije prasátko!“

Ale Kiba brzo litoval, že se s Narutem o něco vsadil. Ten kluk měl až neslušné množství štěstí a každou hru vyhrával, i když do tý doby byl Kiba téměř neporazitelný.

„No teda, že by se konečně našel někdo, kdo umí hrát karty?“ ozvalo se za Inuzukou lehce pobaveně.

„No tak, Sasuke, pomoz, nebo budu na mizině!“

„Patřilo by ti to. Copak jsem ti snad už aspoň stokrát neříkal, ať si na hru nesázíš, že jakmile přijde někdo schopný, nemáš šanci vyhrát?“

„Tak si to zkus ty, ty chytrej!“ Kiba se na něj hnusně podíval a vrazil Uchihovi do ruky svoje karty. Sasuke se ušklíbl a hodil na stůl jednu z nich. Naruto se lehce zamračil, ale hrál dál. Jejich hra trvala o něco déle, ale měla stejný výsledek.

„Hm, tak co řekneš teď, Sasuke?“ zašklebil se na něj provokativně a zhoupl se na židli.

„A co bych ti měl asi tak říkat, Usuratonkachi?“ odpověděl s nezájmem a vstal. Naruto se za ním jenom spokojeně díval.

„Pane jo,“ řekl nakonec Kiba.

„Taky sis toho všiml?“ Naruto měl pocit, že naprosto neslušně zasahuje do jejich životů. Ale nedokázal s tím nic dělat. K tomu černovlasýmu Uchihovi, kterého ještě před týdnem zásadně nenáviděl, ho cosi táhlo.

„No dovol!“ ohradil se ihned brunet. „To já ho tady znám celý život!“

„Jasně, promiň,“ poněkud omluvně se na ně usmál. „Zahrajeme si ještě?“

 

Byla asi minuta před osmou večerní a Naruto, Kiba i Gaara se připravovali na začátek koncertu. Sasuke ještě nebyl na pódiu, ten měl teprve přijít. Připravovali se ve tmě a před nimi byla černá stěna, ta se však pomalu vytahovala. Nikdo z diváků si toho však nevšiml. Zaprvé dělali až moc velký randál a zadruhé pódium bylo stejně temné, jako zeď před tím.

„Jdeme na to,“ ozval se Narutovi v uchu hlas. Byl to Kakashi a znamenalo to, že právě odbila osmá hodina. A opravdu v tu chvíli začali.

Do tmy se ozval Sasukeho melodický hlas. Naruto byl rád, že se začíná právě touhle písničkou. Miloval jí už od předcházejícího dne. Publikum postupně utichalo a všechny oči se upřely na stále ještě temné pódium. Na tom se nyní objevil kotouč světla a osvítil zpívajícího Sasukeho. A Naruto byl najednou zcela ohromen ne jen tou úžasnou písní, ale i jejich frontmanem. Bylo na něm vidět, že si ten zpěv užívá, v jeho očích hrály takové jiskřičky, které Naruto snad v životě neviděl.

Sasukeho sametový hlas začala podbarvovat baskytara s bicíma, mnohem slabší kuželce světla se snesly i na Gaaru a Kibu a Sasuke pomalu přešel doprostřed pódia, jen pár kroků od Naruta. Ten se ohlídl po Kibovi. Brunetovi na tváři hrál šťastný úsměv a nepatrně na Naruta kývl. Ten pochopil. Právě teď, v tuhle chvíli, před ním stojí ten Sasuke, kterého zná Kiba.

Zpívající hlas utichl a Narutovi prsty se rozeběhly po kytaře. Na malou chvíli ho oslepil paprsek světla, ale nezaváhal a hrál dál. A jak si postupně zvykal, viděl usmívajícího se Sasukeho i všechny ostatní lidi, kteří jenom stáli a s otevřenými pusami poslouchali.

A pak se k němu přidal i Sasuke. Synchronizovaně přešli k sobě o něco blíž. Sasuke se na něj díval se zářícíma očima a Naruto věděl, že tenhle, tenhle Sasuke je někdo, kdo ho očaroval. Kdo ho lapil do svých rozzářených očí a nenechá ho odejít. Usmál se a přidal se k němu s ještě větší chutí.

Když dozněl poslední akord, celá ta obrovská plocha se na okamžik ocitla v naprostém tichu. A Naruto už se začal bát, že to bylo strašně, i když sám moc dobře věděl, že to bylo dokonalé. Jenomže pak…

Hala div neexplodovala nenadálým tleskáním a nadšení. Sasuke se spokojeně usmál. I jeho fanoušci pochytili tu úžasnou změnu, kterou do písničky přinesl Naruto.

„Ohayo, mina-san!“ zahřměl do mikrofonu.

„Ohayo,“ přišla mu hlasitá odpověď.

„Jak jistě víte, jsem Uchiha Sasuke a já a celá naše kapela jsme momentálně na jednom velkém turné. Těší mě, že vás tu můžu všechny přivítat. Mě i další dva členy, baskytaristu Kibu a bubeníka Gaaru, jistě už znáte, ale dovolte mi, abych vám představil našeho nového člena, úžasného hráče na kytaru, Uzumaki Naruta!“ Naruto jenom nejistě mávl, ale diváci propukli v nadšený jásot. „A určitě jste poznali naší písničku Fallen Angel. No, ale u té samozřejmě nezůstane!“

Naruto jenom s úsměvem sledoval, jak je Sasuke ve svém živlu. Pravda, oči mu už nehrály tolik, jako před chvílí, ale ještě pořád se sem tak docela nevrátil ten protivný ledový princ. Na Sasukem bylo jasně vidět, že žije pro zpěv a své fanoušky. Ale… stačí to?

 

„No, kluci, tak teď můžete opravdu s klidem někam zajít,“ pochválil je Kakashi, když o dvě a půl hodiny později slézali z pódia. „Naruto, klobouk dolů,“ usmál se na něj. „Další koncert je za deset dní sto kilometrů od sud, odjíždíme pozítří, zítra odpoledne budeme balit, OK?“

„Jasný!“ odpověděli Kiba i Naruto naráz, ale to už za všema klaply dveře a nebylo jich.

 

Zašli do hotelové haly a oslavili nenadále úspěšný koncert. Nakonec, ani nevěděli jak, Gaara usnul s hlavou na baru, Kiba tancoval na stole a Sasuke s Narutem vedli u jiného stolu lehce přiopilý, avšak přes to velmi důležitý rozhovor.

„Fakt jsem nikdy nic takovýho neslyšel!“ opakoval už asi po padesáté Sasuke a Naruto opět jenom kýval hlavou. „Už jsem ani nedoufal, že bych to slyšel zahraný tak, jak jsem si to představoval,“ alkohol mu odboural všechny překážky a on teď mluvil a mluvil.

„Bylo to úžasné,“ přikyvoval Naruto. „Ještě nikdy jsem nic takovýho neslyšel. Je to sice smutná písnička, ale šlo z ní tolik energie… cítil jsem se úžasně! Jako by kolem mě byla nějaká úžasná, nespoutaná energie.“

„Jo jo,“ přikývl Sasuke, pozvedl lahev a kopl do sebe posledních pár kapek. „No, teď, když se konečně objevil pořádnej kytarista, by to mohlo konečně stát za to.“

„Jo, teď to za to opravdu stálo,“ i Naruto vyprázdnil obsah své lahve a vstal. Hned na to si však zase kecl zpátky.

„Chystáš se někam?“

„Jasně, do pokoje,“ vesele se na Sasukeho zašklebil a znovu, tentokrát však opatrně vstal. Sasuke ho následoval. Oba, vzájemně si pomáhajíc, se dobelhali až do výtahu. Tam se opřeli o stěnu a vydýchávali se po namáhavém sportovním výkonu. Najednou se Naruto rozesmál.

„Co je zas?“

„Zapomněl jsem, v kterym patře mám pokoj.“

„No co, já to vim!“ snažil se o výsměšný tón Uchiha. Chtěl teatrálně s velkým rozmachem zmáčknout tlačítko do posledního patra, ale nějak to nedomyslel, přepadl dopředu a uvěznil Naruta svým tělem ke stěně. Oba dva se najednou tvářili naprosto vážně. Ani si nevšimli, že sebou výtah trhl a teď je veze směrem nahoru. Ale nešlo si nevšimnout vzduchu ve výtahu, který se náhle změnil z opileckého oparu na vzduch jiskřící vášní a erotikou. Oba dva už od včerejší zkoušky cítili, že mezi nimi vzniklo jakési pouto, které je k sobě táhne a které kdykoliv, když se ocitnou dostatečně blízko k sobě, doslova zajiskří napětím. A teď, když byli k sobě tak blízko, že se jejich nosy téměř dotýkaly, bylo napětí mezi nimi téměř hmatatelné. S každým nádechem se ocitli ještě blíž k sobě a každým výdechem se zase o kousek oddálili.

A pak, ani jeden z nich si později nevybavoval, jak se to vlastně stalo, stáli těsně u sebe a jejich jazyky bojovaly dávno daný boj. Naruto na zádech ucítil dotyk Sasukeho rukou, které ho tiskly k sobě. On se nedal dvakrát pobízet, sám se na něj natiskl a sám mu zajel jednou rukou do vlasů a tou druhou si natiskl jeho boky na své.

V hlavě měli vymeteno, nedokázali myslet. Vnímali jen žádoucí polibky a horoucí dotyky toho druhého. Jejich srdce prudce bušila a vzájemné dotyky je rozpalovaly téměř k nepříčetnosti. Sasuke své prsty pevně zakotvil mezi Narutovými zlatavými vlasy a jeho hlavu lehce naklonil na stranu. Ústy přejel k jeho krku, polaskal ho jazykem a jeho kůži skousl mezi zuby. Naruto tlumeně vykřikl slastí.

V tu chvíli se ozval slabý zvuk zvonku, ohlašující konec cesty a otevření dveří. Ani jeden z nich to nevnímal, ale jejich těla podvědomě reagovala sama. Pomalu se vyklopýtali pryč a zamířili ke dveřím do Sasukeho pokoje. Jejich mysl byla zastřená. Nevěděli, co se bude dít dál, ale přes to v nich bylo jakési nadšené očekávání.

Rozrazili dveře a Sasuke se vydal do míst, kde měl postel. A Naruto jenom slepě sledoval jeho hříšná, lehce napuchlá ústa. Najednou se zastavili a Sasuke se od Naruta odtrhl. Usmál se a lehce do něj strčil. Blonďák čekal tvrdý dopad, ale on se jenom měkce zabořil do peřiny. Sasuke se nad něj sehnul, vylezl za ním a na všech čtyřech ho políbil. Naruto si ho za rozepnutou košili jednou rukou přitáhl blíž k sobě a tou druhou mu pod ní zajel až na záda. Hladil ho, lehce ho lechtal a vzdychal mu do ucha. A Sasuke pomalu šílel.

„N-no tak, Sasuke,“ zašeptal mu po chvíli do ucha hlasem nachraptělým vzrušením. „Ch-chceš to stejně… stejně jako já, tak-tak proč to tak natahuješ?“

„Opravdu to chceš?“ zavrčel mu do ucha stejně nachraptělým hlasem Sasuke. Rukou přejel po jeho hrudi, břichu, až do napjatého rozkroku, který začal masírovat. Naruto se prohnul v zádech, vykřikl slastí a kousl se do rtu. „Tak co, Naruto, líbí se ti to?“ zašeptal provokativně. Naruto neodpověděl, jenom zaryl své nehty do černovláskových zad. Sasuke se jenom pousmál. Přetáhl mu triko přes hlavu a hned na to se sklonil k nově odhalené kůži.

Jazykem jezdil po hranici mezi blonďákovými prsními svaly. V puse cítil nasládlou chuť jeho potu a po celém těle cítil vášeň, touhu, chtíč a taky lehkou známku opilosti. Naruto naproti tomu nedokázal vnímat nic kromě jeho dotyků a drsných polibků. Sasuke jazykem objel a polaskal jednu z naběhnutých bradavek. Zuby za ní chtivě zatáhl a pak pohltil do rtů. Naruto myslel, že zešílí. Srdce mu tlouklo až v krku, hlava se mu točila a všechno vnímal mnohem intenzivněji, než kdy dřív.

„Sasuke!“ zasténal, když si černovlásek začal hrát s jeho druhou bradavkou. Ten mu na ní vlepil poslední polibek a zamířil ještě níž. Stáhl mu kalhoty i trenky. Ihned na něj vykoukl Narutův vášní tepající úd. Pousmál se a polaskal ho na špičce. Naruto se prohnul v zádech, prsty pevně sevřel pokrývku pod sebou, slastí přivřel oči a táhle zasténal. Sasuke mu rukou stáhl předkožku a znova ho polaskal. Naruto šílel, myslel, že brzo vybuchne, ale přes to to bylo tak příjemné!

„S-Sa-suke!“ zasténal namáhavě. Na obličeji i po celém těle se mu leskly kapičky potu. Sasuke se pousmál a vyhověl jeho žádosti. Ovšem před tím, než pohltil celý jeho úd do pusy, si naslinil tři prsty.

Jakmile se kolem Naruta sevřel vlhký prostor, vykřikl a klouby mu zbělely, jak silně stiskl pokrývku. Hned na to ucítil mírný tlak ve svém konečníku. Byl to zvláštní pocit a trochu to štípalo, ale nebylo to nepříjemné. Byl úplně uvolněný a tak mu to ani moc nevadilo. Navíc byl plně zaměstnán Sasukeho ústy.

Sasuke mezi tím, když zjistil, že prst v Narutově análním otvoru mu nevadí, jím začal krouživě pohybovat, vysunovat ho a zase zasunovat. Opatrně ho roztahoval a když si myslel, že je dostatečně připravený, do něj vsunul postupně další dva prsty. I nadále se však zabýval Narutovou chloubou.

Naruto už jeho prsty nemohl nevnímat. Působily mu však takovou slast, že mu to bylo jedno. Prohýbal se a sténal. Jeho steny byly pro Sasukeho rajskou hudbou, lahodily mu tak, jako snad nic jiného nikdy dřív.

Po chvíli vytáhl z Naruta své prsty a vypustil jeho úd z úst. Naruto zklamaně zasténal, avšak Sasuke ze sebe jen v rychlosti shodil oblečení a zase byl zpátky u něj. Roztáhl mu nohy, jak jen nejvíc mohl, a pronikl do něj. Naruto byl pečlivě připravený, takže jen slastně zasténal, obtočil své nohy kolem Sasukeho pasu a prudce ho natiskl na sebe. Sasuke se v něm rázem ocitl až po kořen a z jeho úst se vydral hlasitý sten. Ten a sten Naruta se ozvaly ve stejném okamžiku a Sasukemu z toho zvuku přejel mráz po zádech. Hned se vysunul a zase zasunul a Narutovy steny ho ujišťovaly, že se to blonďákovi líbí.

Jejich těla se o sebe třela a jejich ústa se setkávaly ve vášnivých polibcích a zase se od sebe odtrhovala. Naruto Sasukeho škrábal po celém těle, aby aspoň trochu tu vybuchující slast ukočíroval.

O pár okamžiků později Naruto vyvrcholil a jeho bílé sperma potřeštilo jeho břicho. Pár okamžiků na to Sasuke vyvrcholil do něj. Vysunul se z něj a zadýchaně se svalil hned vedle.

„Tak co, jakej jsem byl?“ ozval se po pár minutách poněkud samolibě Sasuke.

„Ale jo, šlo to,“ prohodil Naruto provokativně. Sasuke se v mžiku objevil nad ním.

„Jo, tak šlo to, jo?“ odfrkl s a sehnul se k Narutovými krku.

 

Když se Sasuke další den ráno probudil, nebyl si jistý, jestli to je kvůli slunečním paprskům, které se k jeho očím dostaly přes obrovská okna, nepřítomností teplého těla nebo strašné bolesti hlavy. Lehce se zamračil, jak popouzel třeštící hlavu k práci, ale po řezavé bolesti ve spáncích toho nechal.

Přesně ve chvíli, kdy se přestal snažit rozpomenout na to, co se předešly večer dělo, do pokoje vešel Naruto v krátkém župánku. A Sasukemu se ihned do hlavy nahrnuly obrazy minulé noci.

„Promiň, nechtěl jsem tě probudit. Jenom se oblíknu a jdu,“ usmál se na něj, otočil se k němu zády, vyklouzl ze županu a sáhl po oblečení. Navenek se snažil tvářit, že je v pohodě a nad věcí. Ve skutečnosti se mu však ve chvíli, kdy spatřil probuzeného Sasukeho, neuvěřitelně rozbušilo srdce. A navíc ho bolela hlava. Tu sprchu nutně potřeboval a doufal, že Sasuke nebude vzhůru, až se vrátí do pokoje.

„Eh, no… nemusíš tak pospíchat,“ zarazil ho Sasuke. A tím zarazil i sebe. Od kdy je on tak milej? Vlastně, on milej byl, než… „Nechceš kafe? Myslim, že by nám oběma pomohlo.“

 

O pár minut později, oba už oblečení, seděli na pohovce, drželi v rukou každý jeden hrnek kafe, který jim přinesla hotelová služba, a dívali se na sebe. Ani jeden nevěděl, co říct, pro každého to byla novinka.

„No, včera jsme toho vypili asi celkem dost,“ nadhodil nakonec Naruto.

„Hm,“ přikývl Sasuke. Ještě pořád se mu v útržcích vybavovaly scény z minulé noci a tak každou chvíli musel bojovat s červení ve tvářích. „Příště jdu po schodech.“

„To bych tě chtěl vidět, jak by ses plazil,“ nadhodil provokativně Naruto, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. A on to tak chtěl. Chtěl, aby se vrátili k vzájemnému provokování. To napjetí mezi nimi mu nijak nevyhovovalo. Nebýt toho, ani po tý noci mezi nima nevymizelo jakýsi jiskření.

„Fajn, tak ty jdeš po schodech a já se budu bavit,“ vrátil mu to Sasuke. I jemu tahle forma komunikace vyhovovala spíš, než to tíživé mlčení. Po dlouhé době se s někým cítil uvolněně. „Víš ale… no, by bylo by lepší, kdyby se o tomhle našem… zkratu moc nevědělo. Totiž…“ Sasuke najednou nevěděl, co přesně chce říct. Ale chtěl, aby mezi nimi v tom bylo jasno.

„Neboj, nehodlám vyjít do hotelové haly a zařvat, že jsem tě dostal do postele,“ lišácky se na něj usmál.

„Ty mě, jo? Pokud si dobře vzpomínám… no, já si nevzpomínám,“ přiznal nakonec s lehkým úsměvem Sasuke.

„Já taky ne,“ zašklebil se na něj blonďák. „Ale přineslo by mi to obdiv, nemyslíš? Ten, kdo zahřál srdce ledového Sasukeho Uchihy.“

„No tak moment, o srdci tady nikdo nemluvil!“

Bylo to zvláštní, ale jako by ta noc přetrhla veškeré zábrany, které mezi nimi byly. Teď už spolu mohli mluvit, jako by byli staří přátelé, nemuseli se mít věčně na pozoru a prostě a jednoduše vtipkovali. A Sasuke zjišťoval, že mu takovýhle chování dělá dobře, že ho ta jeho věčná arogance unavila.

Ale stále mezi sebou cítili jiskření. Při každé peprnější narážce, při každém gestu. Bylo to v nich a oni se toho nemohli a snad ani nechtěli zbavit.

„No, já půjdu,“ usmál se nakonec na Sasukeho Naruto. „Raději si půjdu zabalit už dneska, zejtra bych nestíhal.“

 

Když přišli na pátou do arény zabalit, viděli naprosto bílého, dokonce i lehce nazelenalého Kibu. Akorát Gaara byl, zdálo se, v pořádku.

„No, a já si myslel, že my jsme skončili špatně,“ odfrkl si Naruto, když se připojil k Sasukemu a Kibovi.

„No zas tak špatně jsme neskončili,“ namítl Sasuke s úšklebkem.

„Myslim ráno, baka,“ odfrkl si blonďák.

„Ježiš neřvěte!“ zakňoural Kiba. „Už nikdy víc.“

„To říkáš teď. Co budeš říkat po dalším koncertě?“ namítl Naruto.

„Zajdem to oslavit?“ tipl si Inuzuka.

„Přesně tak,“ přikývli Sasuke i Naruto. Kiba, i když stále ještě s třeštící hlavou, si přeměřil oba dva pohledem. Od včerejšího večera se něco změnilo, tím si byl jistý. Avšak rozhodl se, že co přesně se změnilo bude zkoumat až v okamžiku, kdy bude schopný myslet.

 

Další den při cestě si Naruto přečetl e-maily. V jejich autobusu měli i notebook s přístupem na internet. Našel tam mail od Shikamara s gratulacemi. Měl dobrý zdroje, takže to celý viděl. Pak několik mailů od Sakury, jeho kamarádky z dětství, v době před koncertem i po něm. Ty před koncertem se ho ptali, kam zmizel. Po koncertě to byla žádost, aby jí seznámil se Sasukem.

„Kakashi? Budeme vystupovat v Konoze?“

„Jistě, hned další koncert po tomhle. Máš tam snad nějaké fanynky?“

„Já ne,“ a s úšklebkem pohlédl na Sasukeho. „Co myslíš, uděláš si čas na setkání s mou kamarádkou?“

„No jistěže,“ zašklebil se i on. „Bude příjemná změna, setkat se zase s normálníma lidma,“ Kiba mezi tím těkal pohledem z jednoho na druhého a horlivě přemýšlel. Nemohl přijít na nic, co by vztah mezi nimi mohlo takhle změnit, ale byl za tu změnu rád. Zase tu byl ten Sasuke Uchiha, kterého znal. A pak že ho Naruto nedokáže přivést zpátky!

„No, oni jsou normální lidi a normální lidi,“ zašklebil se Naruto.

 

Další koncert proběhl stejně úžasně, jako ten předešlý. Stejná atmosféra, stejné písničky… a celá kapela si to stejně užívala. Akorát přehnaných oslav se nyní vyvarovali. Kiba měl ještě v živé paměti ranní kocovinu a kluci nechtěli riskovat žádný další neočekávaný události. A při tom se přistihli, jak na to vlastně pořád vzpomínají…

Sasuke najednou zpíval úplně jinak. Naruto nevěděl, jestli to slyšel jenom on, ale ze Sasukeho nyní přímo sálal život a neuvěřitelná energie, kterou pomocí písniček posílal dál. Jeho hlas byl při každé písničce stejně znělí, jako při Fallen Angel. Ale přes to to byla pro Naruta z nevysvětlitelných důvodů magická písnička.

Sakuře elektronicky dal instrukce a stejnou formou poprosil Shikamaru, aby přišel raději s ní.

Před samotným koncertem byl dost nervózní. Konoha byla jeho domov, tady ho znali a právě tady chodil po barech a hrál s kytarou.

Ale nemusel se bát. Koncert byl stejný, jako ty dva předešlý-naprosto famózní. Po koncertu se všichni čtyři vypravili do zákulisí a Naruto se připravil na nájezd svých kamarádů.

Netrvalo to snad ani dvě minuty a v šatně vzadu se objevila růžová skvrna.

„Naruto! Já tomu prostě nemůžu uvěřit! Tys to dokázal!“ objala ho, ale okamžitě ho pustila. „Ty… ty jsi…“ zakoktala se a zrudla při pohledu na Sasukeho. „Já jsem Haruno Sakura, tvoje největší fanynka, já tě naprosto miluju, všechny tvoje písničky jsou úplně úžasný!“ a vrhla se mu kolem krku. Sasuke se nezmohl na víc, než zalapání po dechu. A Narutovo srdce sebou znenadání škublo a on měl chuť jí vyškrábat oči. Trvalo to jenom okamžik, přes to ho to však zmátlo.

„Je to sice děsně otravný, ale když jsi o to poprosil, tak jsem tady,“ ve dveřích stál brunet s unuděným výrazem ve tváři.

„Shikamaru!“ Naruto se rozzářil a na nějaký pocit v tu chvíli zapomněl. „Pane bože, já tě neviděl už takovou dobu! Tak co je novýho?“

„Ale nic. Ebisu-sensei se děsně rozčiloval, že ve škole nejsi na závěrečný písemky, ale jinak pohoda. Jo, a holky ti chtěj založit fanklub.“

„Cože? Mně?! Fanklub?!! Shikamaru, neblázni!“

„No, ty by sis ho aspoň zasloužil,“ ozval se Sasuke, který konečně ze sebe sklepal Sakuru. „Znám lidi, kteří si ho zaslouží míň a mají ho.“

„Jo, a čím jsem si to asi tak zasloužil?“

„Přinesl jsi do kapely něco novýho. To se nám ještě u žádného kytaristy nestalo,“ a Naruto, jak tam stál, si uvědomil, že je teď obklopený všema lidma, na kterých mu opravdu záleží. Za ten měsíc a půl, co už s kapelou byl, se mu veškeré myšlenky o opuštění kapely vypařily z hlavy.

 

Během následujícího měsíce, kdy cestovali po zemi a rozeznívali různé haly, si Naruto uvědomoval, že tohle je přesně život pro něj. Miloval cestování, muziku a to věčné pošťuchování se se Sasukem. Poznal, že se mezi nimi utvořilo jakési pevné pouto, ale nedokázal přesně říct, co k němu cítí. Bylo to trochu jiný, než co cítil třeba ke Kibovi nebo Shikamarovi, ale bylo to taky jiný, než co dosud cítil ke svým rodičům. A bylo to strašně silný.

A Sasuke si, ke svému nesmírnému překvapení, uvědomil, že žárlí. Žárlil, když se Naruto bavil s Kibou, žárlil, když si s nějakou fanynkou povídal a smál se při tom.

Počasí se jim dařilo. Ať přijeli kamkoliv, bylo nádherně teplo a slunečno. Až jednou…

 

Jeli už pár hodin, ale ještě několik hodin cesty měli před sebou. A venku řádila ukázková letní bouřka. Kiba poslouchal muziku ze své MP3 a Gaara spal. Kakashi byl v oddělené části autobusu, u řidiče. A Sasuke a Naruto seděli vedle sebe a povídali si. Venkovní bouřka vytvářela zajímavou atmosféru.

„Víš, já tě vlastně nesnášel,“ řekl najednou Naruto. Jako by ho to celou tu dobu tížilo a on se toho mohl konečně zbavit. „Nesnášel jsem tu tvojí aroganci a ledové chování.“

„Byla to nejlepší obrana před okolním světem,“ začal Sasuke. A hned se odmlčel. Mnoho lidí, kteří mu dřív byli blízký, to věděli, ale on o tom ještě s nikým nemluvil. A najednou ho to tížilo jako těžký kámen a on věděl, že se musí vypovídat. A byl si naprosto jistý, že to má být tady, před Narutem. Nevěděl proč, ale věděl, že to tak být prostě má. „Kdysi… měl jsem všechno. Byl jsem oblíbený, měl bohatý rodiče, měl jsem skvělou holku, patřil do nejlepší party na škole. Ale pak…“ zase se odmlčel.

Naruto ten příběh sice znal, ale nepřerušoval ho. Chtěl to slyšet od něj.

„Svou holku jsem přistihl s jedním klukem z naší party. Myslel jsem, že je to můj přítel. Ale… Navíc mi tenkrát řekla něco, co hodně bolelo,“ Sasuke vzpomínal na tu dříve milou, v tu chvíli však vysmívající se tvář. „Stále si její slova pamatuju.

´Ty jsi jenom neschopnej maminčin mazánek. Od rodičů máš všechno, ale že bys něčeho dosáhl? Vždyť i to tvoje krákání nemá na víc, než jen potulování se po barech!´

Ta slova strašně zabolela. Muzika a ona pro mě tenkrát znamenaly všechno, ale obojí jsem v jednom a tom samém momentě ztratil. Zavřel jsem se do pokoje a odmítal vyjít ven. Chodilo za mnou dost lidí, ale já je ignoroval. Neměl jsem na to, abych s nimi mluvil. A tenkrát jsem napsal Fallen Angel,“ a Naruto v tu chvíli pochopil, proč ta píseň byla pro Sasukeho tak důležitá. Znamenala mezník v jeho životě. „Tu jsme zpívali na našem dalším vystoupení a tam nás vyhmátl Kakashi. No, a dál to nejspíš znáš,“ zakončil vyprávění. Mezi nima se rozhostilo ticho.

„Původně jsem šel do kapely proto, abych se zviditelnil,“ Naruto se Sasukemu rozhodl upřímnost oplatit upřímností. V tu chvíli se neškádlili, což dělali jinak vlastně skoro pořád, ale on cítil to jiskření mezi nimi snad intenzivněji, než kdy dřív. „Chtěl jsem jí opustit hned po skončení turné,“ což v ten okamžik mělo být za necelý měsíc.

„Chtěl jsi,“ zopakoval zamyšleně Sasuke. „Ale co chceš teď?“ tázavě se na něj zadíval. Naruto mu pohled oplácel. A v tu chvíli všechno pochopil.

„Chtěl bych toho strašně moc,“ zamumlal tiše. „A rozhodnu se podle toho, co všechno získám,“ zase se obrátil zpátky a dál zachovával mlčení. Sasuke se pousmál. Netušil, co tím Naruto myslel, ale dal mu naději. Naději, že to zlaté slunce od nich přece jen neodejde.

 

Stál na pódiu a vychutnával si každý tón písně. Zpíval jí snad už milionkrát, ale stále se jí nemohl nabažit. A stále se nemohl nabažit toho skvělého pocitu, který měl, když stál na pódiu a mohl svou radost z muziky předávat dál.

Ustoupil stranou, aby nechal prostor Narutovi. Ten vstoupil do říše reflektorů a s úsměvem a elánem jemu vlastním se pustil do hraní. A Sasuke jen potěšeně sledoval, jak mu štíhlé prsty poslušně běhají po strunách.

Miloval ten pohled. Vědomí, že s nimi hraje právě Naruto, ho jakýmsi zvláštním způsobem uklidňovalo. Miloval ty jejich rozhovory, ať už to byl ten jejich vážný rozhovor v bouřce nebo jejich věčné provokování se. Miloval to zvláštní jiskření mezi nimi.

Pousmál se, zvedl mikrofon a začal zpívat.

Už to tak bylo. Na Narutovi Uzumakim miloval úplně všechno. A Ino byla rázem zapomenuta.

 

„No, kluci, už jen jeden koncert a budete to mít za sebou,“ oznámil jim s úsměvem Kakashi.

„No super,“ povzdechl si těžce Kiba. „A následuje nahrávání ve studiu a vystupování při různých akcí televize.“

„Sasuke, jak jsi na tom s dalšími písničkami?“

„Dejte mi pár dní, Kakashi.“

 

Sasuke další den v pojízdném autobusu, když se zase přesouvali do jiného města, psal. Šlo mu to stejně snadno, jako kdysi Fallen Angel, ale bylo to úplně jiné.

„Myslím, že tu máš chybu,“ ozval se hlas vedle něj. Sasuke se pousmál a otočil se na Naruta. „Máš tu Vzal jsi mi hlavu. Nemá tam být Vzala jsi mi hlavu?“

„Ne.“

„A jak ti teda mohl vzít čest a slávu?“ Naruto se usmíval. Tušil, co to znamená, ale nehodlal to Sasukemu nějak zjednodušit.

„Sláva nemusí znamenat jen peníze a fanynky.“

„Tak kdo to teda je?“ ptal se Naruto plný očekávání.

„Vážně to chceš vědět?“ blonďák horlivě přikyvoval. „Tak přijď dneska večer ke mně do pokoje,“ a zase se vrátil k písni.

 

Venku už byla tma, když se v Sasukeho pokoji ozvalo klepání na dveře a ty někdo bez vyzvání otevřel.

„Tak jsem tu,“ ozvalo se za ním vesele.

„Slyšim,“ usmál se sasuke. „Sedni si,“ kývl na židli vedle sebe. Naruto ho poslechl.

„Tak co, povíš mi to?“

„Možná,“ blonďák pobaveně pozdvihl obočí, ale nic nenamítal. „Víš, naruto, od té doby, co ses k nám přidal, se toho dost změnilo,“ pak se odmlčel, jako by nevěděl, jak dál. Nakonec to vyřešil tím, že vstal, přešel k blonďákovi a rukama ho uvěznil na židli. „Víš, ty jsi takový slunce, které prosvětlí celou místnost. A-“

Ale to si ho už blonďák přitáhl k sobě a hladově ho políbil.

„Když to nedokážeš říct, neplýtvej slovy.“

Sasuke se pousmál, vyzvedl si naruta do náruče, zoufale ho políbil a přešel s ním k posteli. Tentokrát to však bylo jiné, bez alkoholického oparu a mnohem něžnější.

 

Když se další den ráno probudili, byli rádi, že ten druhý je vedle nich.

Nechtěli svůj vztah zatajovat, ale rozhodli se, že všechno nechají vyplout najevo, až když vyjde první písnička jejich nového alba.

 

K obloze se vznáším,

k tobě se však rád vracím.

Vzal jsi mi hlavu,

mou čest i slávu.

Miluji jen tebe,

tvé oči mi připomínají nebe.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadpis

(Lilith-sama, 30. 7. 2010 22:25)

Chcela by som si Fallen Angel vypočuť. Určite by bola nádherná! A aj poviedka bola prekrásna

O/w\O

(Chrona, 11. 5. 2010 18:24)

Překrásná povídka. Spravilas mi náladu. Děkuji.

=0)

(Teressa, 11. 5. 2010 0:57)

to bolo bezchybne...uplna nadhera!!! uz sa neviem dockat dalsich poviedok=) rychlo prosiim=)

...

(Aylen, 10. 5. 2010 19:38)

Nádherný :) Nemam slov...

Ach...!!

(Haku, 10. 5. 2010 19:10)

*mozocek nefunguje*...zostali len nadherne pocity z poviedky.

.........

(Iruka sensei, 10. 5. 2010 9:25)

Hwííí :D
Romntika jako trám na toumhle poslední dobou fakt jedu...
Jashine to je zase náladička!!
Bylo to bombstický..

P.S. já vím, že jsem otravná bude už brzy další dílek k "Ona je klu"
*smutně koukám*

...

(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 9. 5. 2010 22:07)

jé to bylo nádherné:-)vážně supr;-)

Kawaii ^^

(Andrea, 9. 5. 2010 21:45)

Juuuu ^^

:::

(pajčas, 9. 5. 2010 20:40)

Skvělý příběh, hodně moc moc se mi líbí. Je naprosto úžasný. (Ale začínám mít pocit, že se pořád u tebe opakuju, sakra, když ta tak skvěle píšeš, že se v té unešenosti ztratím.)

...

(Sabaku no Uchiha Mono SB, 9. 5. 2010 17:56)

Slast pro má očka...fakt se ti to povedlo... ^w^

*-*

(Arya, 9. 5. 2010 14:47)

jeeeeeeeeeeeeeee *w* to bolo uzasneeeee
krasna poviedocka :D
kraaasna :D

....

(terkic, 9. 5. 2010 14:29)

prostě dokonalost sama a i ta slova na konci byla krásná:)

*-*

(*veryska*, 9. 5. 2010 14:09)

To bylo...GENIÁLNÍ!!! *zasněně kouká na monitor* Prostě dokonalá povídka! :)