Pobyt se pomalu blížil ke konci, když se Kakashi rozhodl, že „svoje“ družstvo, tedy to, ve kterém byli i Sasuke s Narutem, vezme na běžky.
Samozřejmě se to srazilo s vlnou protestu. Otázky typu „a proč oni ne?“ mířený na první družstvo, se ozývaly každou čtvrt minutu. Ale Kakashi byl neoblomný.
Vyjeli hned po obědě. Kakashi prohlásil, že to bude dlouhá výprava a že nemá cen se zdržovat s poledním klidem, když ho stejně nikdo nedodržuje.
Tak se tedy vydali na dlouhou, opravdu dloooouhou cestu na běžkách. Když konečně po dvou hodinách dorazili k slibované boudě, kde si prý budou moct něco koupit, s hrůzou zjistili, že každý pátek je zavřená. A co si myslíte, že bylo za den?
„Nevadí, pojedeme k další boudě,“ prohlásil Kakashi stále plný energie. Většina lidí se divila, kde se v něm bere. Jenom Naruto věděl, že mu před obědem pučil mobil.
„A jak je to daleko?“
„Tak plus mínus hodinu, hodinu a půl,“ na toto oznámení se ozval všeobecný nesouhlas. „Žádný reptání, jedeme dál!“
A tak se jelo (nebo běželo?) dál. Po chvíli se dostali i k té druhé boudě a ta už, štěstí pro ně, byla otevřená. Občerstvili se a mohli vyrazit. Jenomže co by to bylo za výpravu, kdyby se tam i zpátky šlo stejnou cestou, že? Tak se vydali úplně jinou cestou. Jenomže Naruto se tak zabral do nadávání na Kakashiho, že se nějakou náhodou ocitl úplně na konci skupiny.
„Copak, Usuratonkachi? Už nemůžeš?“ ušklíbl se na něj Sasuke. Naruto se na něj nepěkně podíval.
„Ty máš co říkat. Seš tady celou dobu.“
„Strategická pozice,“ pokrčí rameny.
„No to určitě,“ odfrkne si Naruto a teatrálně škubne hlavou na znamení, že mu nevěří. Jenomže jaksi nedomyslel, že na běžky by se měl soustředit a díky svýmu škubnutí narušil rovnováhu a zapadl do sněhu vedle vyjeté trasy.
„Seš teda šikovnej,“ odfrkl si Sasuke, ale neubrzdil to, najel na jeho běžky a sesunul se na něj. Naruto se na něj nehezky podíval.
„Ty tady říkej něco o šikovnosti. A buď tak hodnej a slez ze mě. Seš těžkej.“
„Rád bych,“ odsekl Sasuke, který nemohl vydolovat své nohy z propletence běžek.
„Auuu!“ zakřičel Naruto, protože mu Sasuke zabořil loket mezi žebra. „Dávej přece pozor, Teme.“
„Snažim se, Baka,“ zhluboka se nadechl a zase vydechl. „Takhle to nepude,“ položil si ruce vedle Narutovy hlavy, takže teď byl pod ním Naruto uvězněný. Opatrně nadzvedl pravou nohu, ale běžka mu jí stahovala zpátky.
„Proč nám nikdo nepomůže? To tady nikdo není?“ podivil se Naruto. Sasuke vzhlédl a opatrně se rozhlídl kolem. Široko daleko nikdo.
„Vypadá to, že nám utekli,“ řekl prostě.
„No super. Jsem zvědavej, jak teď chcem trefit zpátky,“ odfrkl si Naruto.
„Ze všeho nejdřív bych se rád zvedl.“
„Tak se zvedni. Protože dokud nevstaneš ty, tak-“
„Slyšel´s to?“ přerušil ho Sasuke. Naruto se zamračil, ale zaposlouchal se.
„Zní to jako…“ oba vytřeštili oči a podívali se nad sebe.
„LAVINA!“ vykřikli oba, ale to už se masa sněhu převalila i přes ně. Stačili se akorát navzájem chytit a už byli strženi dolů. Několik minut se valili spolu se sněhem do údolí, když to celý konečně přestalo.
Tentokrát Naruto ležel na Sasukem. Ale teď k sobě byli tak blízko, že mohli slyšet splašeně bijící srdce toho druhého. Kolem nich byl všude jenom sníh. Nemohli si být ani jistí, kde je „nahoře“ a kde „dole“.
„No, aspoň sme se zbavili lyží,“ nadhodil Naruto, když už začalo být ticho neúnosné. Sasuke si pobaveně odfrkl. „Máš mobil?“ nadhodil Naruto. Sasuke zavrtěl hlavou.
„Dopoledne se vybil a já ho nechal na chatě na nabíječce. A ty?“
„Má ho Kakashi,“ Sasuke pozvedl obočí, i když to nemohl Naruto, stále se tisknoucí na Sasukem, vidět.
„Kakashi?“ Naruto si povzdechl a pokusil se ze Sasukeho slízt. V první řadě mu v tom zabránil všudypřítomný sníh, v druhé Sasukeho ruka. Tázavě se na něj podíval.
„Bude lepší, když si budeme udržovat vzájemný teplo. Kakashi-sensei nás může začít postrádat až za hodiny, další hodiny může trvat, než zavolá horské službě a ta nás taky nenajde během pěti minut,“ vysvětlil mu to Sasuke. Naruto tedy přikývl. „Chceš mi to říct?“ zeptal se po chvilce Sasuke.
„Co?“
„Nevim. Jenom se pár posledních dní chováš, jako by jsi na něco přišel, chtěl se vyřvat a při tom to neměl komu říct,“ Naruto na chvilku zaváhal.
„Nemyslím si, že ty jsi ten nejvhodnější člověk, kterýmu bych se měl svěřovat.“
„Nejsem ani člověk, s kterym bys měl trávit čas zasypanej v lavině a teď to tak je. Tak to vyklop, ať se aspoň nebavíme o počasí.“
„Ty máš v plánu se o něčem bavit?“ zasmál se Naruto.
„Jelikož nemám po ruce knížku, mobil ani nic jiného, nemám na výběr.“
„Fajn,“ rozhodl se nakonec Naruto. Přitiskl se trochu víc na Sasukeho, začala mu být zima. „Víš, jak se Kakashi-sensei vždy v půlce filmu vypařil někomu volat a pak s ním do konce film vrkal?“ Sasuke přikývl. Narutovi zlatavé vlasy ho zašimrali v obličeji. „A pamatuješ, jak celou třídu otravoval s tím, jestli někdo neviděl jeho mobil?“
„Na to se nedá zapomenout,“ Naruto se pousmál.
„Ten večer mi volal táta. Ptal se, jestli se Kakashimu něco stalo, že se mu nemůže už hodinu dovolat,“ lehce vzhlédl, aby viděl Sasukemu do očí. „Dochází ti to?“ Sasuke mírně zavrtěl hlavou. Blonďáček si povzdechl. „Táta s ním chodí. Už tři roky,“ na chvíli zavládlo ticho. Naruto čekal, co na to Sasuke řekne. A Sasuke si to srovnával v hlavě.
„A tebe to štve, že?“ Naruto přikývl a Sasukeho znova na tváři zalechtaly vlasy. „Proč? Protože je Kakashi chlap, nebo protože je náš třídní?“ Naruto překvapeně vzhlédl.
„Na to samý se mě zeptal Kakashi…“
„A? Cos mu odpověděl?“ Naruto se mu zadíval do očí. Proč to chtěl vědět? Nikdy dřív se o něj nezajímal a teď… asi se jenom nudil.
„To druhý,“ odpověděl a přitiskl se zpátky k Sasukemu hřejivému tělu. Sasuke si ho lehce natiskl na sebe. I jemu začínala být zima.
„Jak dlouho už spolu chodí?“
„Tři roky,“ Naruto zavřel oči. Cítil se spokojený. Nemusel jet nějakou blbou běžeckou trasu. Navíc Sasuke tak příjemně voněl… Okamžitě oči otevřel a vyhnal všechny myšlenky z hlavy.
„A to sis toho nevšiml?“ Naruto se zamračil.
„Jasně. Teď si ze mě začni utahovat. Jak jsem neschopnej, jak nevnímám věci a lidi okolo sebe, jak-“
„Tak jsem to nemyslel,“ přerušil ho Sasuke a chlácholivě si ho natiskl ještě víc na sebe. „Jenom sem ho jednou při tom hovoru slyšel. Zněl jako čerstvě zamilovaný puberťák. V tu chvíli jsem měl pocit, že doma musí mít někoho s kým neustále… je,“ dokončil poněkud červenalej Sasuke.
„Táta jezdil na mnoho služebních cest. A ne všechny byly zadaný jeho prací,“ vysvětlil mu to Naruto. „Ale proč ti to tady vlastně říkám…?“ zavládlo rozpačité ticho. Ani jeden z nich nevěděl, co říct nebo co udělat.
„Víš co? Začněme znovu. Aspoň pro nebližších několik hodin,“ Naruto se usmál a přikývl. „Ahoj, jsem Sasuke Uchiha. A ty?“
Následujících několik hodin strávili tím, že si o sobě říkali vše, co stejně věděli. Někdy bylo celkem zajímavý slyšet druhou verzi stejného příběhu. Oba dva zjistili, že vše souvisí se vším.
Sasuke si konečně uvědomil, že Naruto není jenom línej povaleč, který by mohl mít skvělý známky, kdyby chtěl, jak si díky známkám v matematice myslel. Dokonce mu nabídl, že by se na to mohli podívat někdy spolu, aby neotravoval svýho tátu.
A Naruto zase zjistil, že ne vše je takové, jaké se na první pohled zdá. Uvědomil si, že ledové chování nemusí vycházet přímo z někoho, ale z jeho rodinných podmínek.
„Je mi zima,“ zamumlal po chvíly ticha Naruto. Sasuke si ho starostlivě přitáhl blíž k sobě. Čokoládu, kterou si každý z nich zabalil, měli už dávno v sobě. Jen na chvíli si stáhl jednu rukavici a dotkl se Narutovi tváře. Starostlivě po ní přejel. Nelíbila se mu její teplota.
„Vydrž, Naruto,“ nevěděl, co jiného říct. Hodinky měl rozbitý, takže nevěděl, jak dlouho tady leží. Nevěděl, jestli je už hledají nebo jestli je vůbec najdou.
„Chce se mi spát,“ zamumlal ještě tišeji Naruto. Sasuke se vylekal.
„Ne, Naruto! Teď spát nemůžeš,“ natáhl si zase rukavici, chytl ho za ruku a stiskl jí. „Vyprávěj mi něco.“
„A co?“ Naruto si posunul hlavu blíž k jeho hlavě, na srdce.
„Třeba o tvý mámě. Jaká byla?“ Naruto se usmál.
„Byla strašně hodná a já i táta jsme jí strašně milovali. Zemřela, když se vracela z práce. Byla už jen pár ulic od nás, ale nějaký napitý blázen jí srazil. V nemocnici ještě další tři dny bojovala o život. Když tak nad tím přemýšlím, dává to smysl. Tenkrát se snažil táta hodně času trávit se mnou, ale když si večer myslel, že spím, někam odcházel. A pak začal hodně jezdit za prací.
Přeju jim to. S Kakashim jim to přeju. Nevim, jestli mu dokážu někdy odpustit, že mi tři roky do očí lhal, ale přeju mu, aby byl zase šťastný,“ Sasuke napjatě poslouchal. A ač si sobě snažil namluvit, že jenom dává pozor, jestli Naruto nemluví kraviny, což by bylo zlé, zajímalo ho to. „A vlastně jim to i závidím. Strašně bych chtěl mít někoho, za kým bych mohl jít, když by mi bylo zle. Strašně bych chtěl mít někoho, koho bych miloval a kdo by miloval mě. Sasuke, miluješ mě?“ zeptal se najednou. Sasuke zpozorněl. Jeho zdravý rozum mu říkal, že právě teď přišla ta chvíle, kdy začal mlít nesmysli, ale jeho srdce… jeho srdce dělalo kotouly.
Naruto se najednou nadzvedl a zadíval se mu do očí. „Už ho chápu. Už chápu, proč se mě Kakashi ptal, jestli tě opravdu nenávidím, nebo jestli všechny naše hádky vyvolávám jen z principu,“ usmál se na něj. A nahnul se k němu. Sasuke se zarazil. Určitě ho teď nechce… „Je mi zima,“ zašeptal, přitiskl se na Sasukeho a obličej zabořil do jeho bundy.
Zbožňuju tuhle povídku :D
(Bastett, 28. 12. 2010 20:09)